Fejeton Zahraničí

Rus

Obrázek nebo fotografie#10832

Slovanský bůh Svantovít měl čtyři hlavy: bílou, černou, červenou a zelenou. Bílá hlava hleděla na sever, černá na jih, červená na západ a zelená na východ. Čtyřhlavý bůh byl zlým bohem války i dobrým bohem úrody. Podle barvy jeho hlav se severní části území východních Slovanů říkalo bílá, jižní černá a západní červená.

Dál na východ, kde bychom hledali zemi zelenou, Slované tehdy ještě nežili.

Zemi východních Slovanů tehdy vládnul vladyka Rurik, původem germánský Varjag z dnešního Švédska. Po vzoru starých Finů, kteří s oběma zeměmi sousedili, začali zemi východních Slovanů postupně všichni sousedé nazývat Rus, neboť Ruotsi bylo finské jméno pro území, odkud pocházel Rurik. Nakonec si tak začali říkat i sami její obyvatelé, kteří ke svému jménu přišli stejným způsobem jako američtí indiáni.

Sídelní město vší Rusi leželo v Kyjevě.

V roce 987 se byzantský císař Basileios obrátil na Rurikova pravnuka Vladimíra, aby mu poskytnul pomoc proti vzbouřeným důstojníkům svého vojska. Vladimír mu poslal šest tisíc jezdců, s nimiž císař vládu udržel a učinil z nich základ své osobní gardy. Za to císař Vladimírovi nabídl ruku své sestry Anny Porfyrogennéty; ovšem pod jednou podmínkou, že se Vladimír dá pokřtít. Vladimír souhlasil, a od Basileia s jeho sestrou přijal i Metodějovu bibli a slovanskou mši, které byly o sto let dřív vyhnány z moravského Velehradu. Císař říše, která měla záhy poklesnout na významu a zaniknout, netušil, že s tím bezvýznamnému, ale věrnému pohanovi předává i žezlo pravoslaví, jemuž Cyril s Metodějem opatřili mocného přímluvce - slovanský jazyk.

Když si Vladimír o rok později v Chersonu (který v té době byl pohraničním byzantským městem na břehu jižního Černého moře) Annu vzal, přikázal, aby se veškeré kyjevské obyvatelstvo dalo pokřtít v Dněpru. Spolu s nimi se v Dněpru koupala i socha pohanského boha Svantovíta, kterému se ve východoslovanské tradici říkalo Perun.

Od té chvíle přestal bůh Svantovít svoji zemi chránit.

Nejdříve Rusí prošly mongolské hordy z východu. Potom si Bílou Rus podrobili Litevci. Nakonec Vladimírovu zemi rozťal vedví tok řeky Dněpru, v němž byl utopen její starý patron. Pravý břeh řeky zabralo Polské království, které se mezitím spojilo s Litvou, a levý břeh nově narozená zelená Moskevská Rus, jejíž vládce Ivan si z Vladimírova Kyjeva přivezl do Moskvy nejen žezlo pravoslaví, ale i byzantskou korunu nedávno zaniklé říše Východu - když se dal korunovat císařem vší Rusi, aniž by jím skutečně byl…

Pravý břeh Dněpru, Rus červená, totiž i nadále náležel k východnímu Polsku a jeho novým rakouským pánům, pod nimiž si země mohla udržet svůj odlišný jazyk a zvyky, neboť její glagolští kněží se podřídili Římu. (Tak se stalo, že dva největší satirici Vladimírovy říše, Nikolaj Gogol a Marko Kopryvnyckyj, kteří se jako jeden uměli vysmát bídě mocných smíchem, který je posledním útočištěm bezmocných, mluvili a psali dvěma odlišnými jazyky, protože se každý z nich narodil na jiném břehu Dněpru.)

O druhé spojení vší Rusi se pokoušela celá pokolení mocných a bohatých mužů tohoto světa, ale když se jejím císařem stal Gruzínec, který toho cíle dosáhl a za čtyřhlavým pohanským bohem a dvouhlavým carským orlem hodil do Dněpru i Metodějovu slovanskou bibli, stálo to zem svatého Vladimíra jen strašný hladomor, pogromy, válku a smrtící běs.

(Hledá-li čtenář na starých mapách místo, kde zabitý slovanský bůh mohl pohlížet do zemí všemi svými barevnými tvářemi, kde se stýká Bílá, Černá a Červená Rus, najde ho na řece Pripjať u města Černobyl. Jen moudří vědí, že sjednocení nepochází ze země, z vody, vzduchu ani z ohně, ale jen ze sebe…)

Pátrá-li čtenář konečně v zašlých kronikách vší Rusi po jejích mudrcích-sjednotitelích, zjistí, že tento dar se skutečně přiblížil pouze dvěma z nich. První byl bělovousý stařec hraběcího rodu, který se ve svém letním domě na pobřeží Krymu (tak jako Metoděj, který tam objevil Klimentovy ostatky) pokusil vyzvednout ze dna odhozenou bibli, a druhý hráč rulety, který chodil po dně, aby tam spolu se svými běsy nalezl všechny tváře Svantovítovy…