Počteníčko: Calandské bubny
Na Velký pátek před polednem se zástup shromáždí na hlavním náměstí před kostelem. Všichni čekají za naprostého ticha s bubnem zavěšeným na krku. Když náhodou některý netrpělivec zaťuká trochu paličkami, dav ho umlčí.
V poledne při prvním úderu zvonu propukne obrovský rachot jako jediné zahřmění a pohltí celou vesnici. Všechny bubny se rozezní najednou. Hráčů se zmocní nevylíčitelné pohnutí, které se brzy stane jakýmsi opojením. Při té hře uplynou dvě hodiny, až se utvoří procesí, kterému se říká El Pregón (pregón je hlavní buben veřejného vyvolávače). Potom průvod opustí náměstí a obejde vesnici. Poslední ještě neodešli z náměstí, když už se první vracejí z druhé strany. Tak hustý je to zástup.
V tomto procesí kráčejí římští vojáci s falešnými vousy (říkalo se jim putuntures, slovo, jehož výslovnost připomíná rytmus bubnu), centurioni, římský vojevůdce a ještě jiná postava, zvaná Longinos, oblečená do středověkého brnění. Tento muž, který v zásadě brání Kristovo tělo před nactiutrhači, se bije v daný okamžik v souboji s římským vojevůdcem. Dav bubeníků utvoří kolem bojovníků kruh. Římský vojevůdce se otočí kolem své osy, aby dal najevo, že je mrtev, a Longinos zapečetí hrob, nad kterým bude bdít.
Kristus je znázorněn sochou, která je vystavena ve skleněné skříni.
Během celého procesí se zpívají pašije, ve kterých se několikrát opakuje výraz "bídní Židé". Tento výraz odstranil Jan XXIII.
Kolem páté hodiny všechno skončí. Nastane chvíle ticha, než bubeníci znovu spustí a zastaví se až druhého dne v poledne.
Bubnování sleduje pět až šest různých rytmů. Dodnes jsem je nezapomněl. Když se na rohu ulice setkají dvě skupiny, z nichž každá se řídí jiným rytmem, zastaví se proti sobě, a tu nastane opravdový souboj rytmů, který může trvat hodinu, i víc. Nakonec se slabší skupina připojí k té silnější.
Je to zajímavý jev, mocný, kosmický a dotýká se našeho kolektivního podvědomí. Bubny rozechvějí zem pod nohama. Stačí přiložit ruku na zeď a cítíme, jak se třese. Příroda se přidá k rytmu bubnů, a ten trvá celou noc. Když někdo usne, pohlcen bubnováním, probudí se naráz, když se bubnování vzdálí a opustí ho.
K ránu se kůže na bubnech pokryje krvavými skvrnami. Ruce se zraní bubnováním a krvácejí. A jsou to přece tvrdé ruce dříčů.
V sobotu ráno jdou někteří připomenout výstup na Kalvárii na kopci za vesnicí, kde je křížová cesta. Ostatní pokračují v bubnování. V sedm hodin se všichni sejdou při procesí řečeném del entierro, pohřební. Při prvním úderu poledního zvonu všechno ustane až do následujícího roku. Přesto později někteří obyvatelé Calandy mluví zvláštním přerývaným způsobem, který připomíná rytmus ztichlých bubnů, i když každodenní život začal znovu.
Luis Buñuel (1900−1983) byl španělský filmový režisér, oceněný Oscarem za film Nenápadný půvab buržoazie. Ukázka je z jeho autobiografie Do posledního dechu (Mladá fronta, Praha 1987, přeložili Aleš Pohorský a Renata Pohorská).