Integrace po našem
Daniel se narodil v bývalém SSSR. S postižením. Špatně chodí, je těžce nedoslýchavý - ale umí odezírat. Když Danielovi zemřela maminka, Danielův tatínek Michail sbalil jednoho dne kufry a syna a vydal se za nadějí na nový domov a léčení pro syna. Obojí nalezli oba Stehlíci (neboť jejich příjmení v ukrajinštině znamená právě tohoto zpěvného ptáka) v lázních Železnici. Daniela tu rozhýbali a rozchodili zdravotníci v čele s jeho jmenovcem, doktorem Aloisem Stehlíkem, a otec Michail, architekt a malíř, tu zakoupil starý dům, který citlivě zrekonstruoval z ruiny.
Daniel vystudoval obchodní akademii pro studenty se sluchovým handicapem, práci však nemohl najít, přesto (nebo snad právě proto), že svou šikovností a nasazením převyšuje kdejakého "zdravého". Oficiální status invalidy znamená nejen nárok na invalidní důchod, ale současně oznámení pro možného zaměstnavatele, že "pracovní schopnost pracovníka je z lékařského hlediska snížena". Zaměstnavatel však může stát požádat o různé příspěvky, aby mohl takového člověka zaměstnat. Podmínkou je nalezení vstřícného zaměstnavatele a registrace kandidáta na úřadu práce. Zaměstnavatel se našel a Daniel se s nadějí v srdci šel zaregistrovat. Referentka, pod kterou Daniel spadal, však musela Daniela požádat, aby předložil potvrzení o invaliditě. Daniel jej neměl u sebe, ale díky pochopení paní referentky byl předběžně zaregistrován s tím, že dokument předloží při příští návštěvě. To bylo na začátku září. V říjnu se však ukázalo, že v rozhodnutí posudkového lékaře stojí pouze to, že je invalidní, ale ani slovo o tom, zda smí, nebo nesmí pracovat. Doložku, která před deseti lety byla povinná, současné zákony ji už nevyžadují, ale úřad práce ji stále vyžaduje, mu zkrátka nenapsali. Když o ni Daniel zažádal, lékařská posudková služba se jeho žádostí odmítla zabývat. Prý jí to nepřísluší. Příslušné rozhodnutí před deseti lety vydali okresní kolegové, spravující železnický region z Jičína.
Daniel zkrátka udělal chybu. Přestěhoval se do Prahy.
Nevzdal se. Ihned po dobrozdání pražské posudkové služby obeslal Jičín. Tam však doložka, kterou zákon nevyžaduje, ale úřad na ní trvá, také chyběla. Na počátku ledna ji sice Danielovi z Jičína poslali, nicméně bylo nutno znovu požádat o rozhodnutí příslušné zdravotní úřady v Praze, kde Daniel již několik let bydlí. Tentokrát žádost (ještě v lednu) podal, prostřednictvím Danielovy paní referentky, sám úřad práce.
Začátkem března kdosi z lékařské posudkové služby anonymně (!) zavolal na úřad práce, že rozhodnutí o Danielově pracovním osudu nevydá, neboť nemá patřičné podklady o Danielově aktuálním zdravotním stavu. V tu chvíli dostala Danielova paní referentka (která v našem příběhu, jak vidno, zastupuje říši nebeskou) nápad. K uznání Danielovy schopnosti pracovat je potřeba aktuální potvrzení lékaře s pražským razítkem. Co kdyby tedy lékařské potvrzení napsal Danielův obvodní lékař? "A my to uznáme!" řekla s neskrývanou radostí. Sociální pracovník budoucího Danielova zaměstnavatele zformuloval pro lékaře příslušný text, který lékař doplnil, orazítkoval a podepsal. Tím byl Daniel právoplatně zaregistrován jako uchazeč o zaměstnání na úřadu práce a jeho budoucí zaměstnavatel ho mohl vykázat jako svého chráněného pracovníka. Po více než půl roce Danielovi, který (místo, aby prožil svůj život v ústraní se solidní rentou) měl touhu pracovat a něco hmatatelného společnosti přinést, svitla naděje.
Měl větší štěstí než invalidní zaměstnanci jedné restaurace, jejíž majitel byl nucen je po několika měsících z práce propustit, neboť se zjistilo, že z klasifikace jejich invalidity byla zatím vypuštěna větička "za zcela mimořádných podmínek". To bylo, myslím, nelogické. Pokud by totiž těmi mimořádnými podmínkami k práci byly myšleny nevšímavost, arogance a pokrytectví (jež předchozí vlastnosti pokrývá řadou slov o rovnosti a integraci), a ty by s vypuštěním pasáže zmizely nejen z posudku, ale i z osudu "postižených", pak by pro tyto zaměstnance bylo lehké nejen v zaměstnání setrvat, ale i pracovat…