Fejeton

Jutry

Hřbitov

Fotofejeton-reportáž z Velikonoční jízdy v Lužickém Srbsku.

Na Neděli velikonoční, když se dva největší slovanské národy (stopadesátimilionový a šedesátimilionový) perou, bereme s kamarády auto a odjíždíme strávit svátek Kristova vzkříšení s tím nejmenším, vymírajícím, šedesátitisícovým. Přes tisíc Lužických Srbů se dnes obléká do slavnostních krojů s cylindry, nazdobí koně, kteří jsou pro tu příležitost svezeni z celého Německa, a za zvuku zpívané modlitby k Panně Marii se na nich vydá na Jutrowne jěchanje, Velikonoční jízdu. Když projíždíme hlavním městem Horní Lužice Budyšínem, davy jsou už poslušně seřazeny podél silnice. Prvních dvacet šest koní, které mineme na budyšínském náměstí, ale vypadá takhle:

Trabi

Osada Zejicy na samé hranici srbsky mluvící katolické oblasti Horjany (kde se máme v upraveném motorestu se záclonkami sejít s našimi známými, kteří na slavnost jezdí každý rok až z Pojizeří) je – přes všudypřítomné dvojjazyčné nápisy – ve skutečnosti spíš německý Siebitz.

Lehn

Zdejší „domorodá“ vrchní na můj pozdrav v domácím jazyku (který je tomu našemu nejpodobnější hned po slovenštině, ale na rozdíl od ní v něm existuje ř), sice odpoví, ale tím komunikace ve slovanském jazyce končí. Objednáváme si polévku se slovanským názvem soljanka, o které paní vrchní tvrdí, že je maďarská (a stojí tolik, kolik by u nás v přepočtu stál celý oběd) – a zatímco papež František v zapnuté televizi pronáší své Urbi et orbi, já svým spolupoutníkům Martinovi a Jardovi vysvětluji, že ještě v devátém století bylo celé území bývalé NDR obydleno Slovany, kteří měli své centrum ve starobylém městě Arkona na ostrově Rujaně, a až ve století osmnáctém vymřel poslední zbytek Slovanů Polabských, kteří žili při toku Labe až k jeho ústí do moře. Lužičtí Srbové, žijící dnes kolem Lužické Nisy a horní Sprévy, jsou jejich potomci. To, že bývalá NDR byla když ne slovanský, tedy proslovanský stát, mi potvrzuje i první pravá Lužická Srbka, s níž se potkáme (a která, tak jako všichni Srbové, které potkáme, umí i trochu česky). Vysvětluje nám to takhle: „NDR byl sedmnáctimilionový stát v područí velkého sovětského slovanského bratra, a tak byla výrazná podpora nám Srbům jistým symbolickým vzkazem od vlády NDR Sovětům. V dnešním Německu je obyvatel osmdesát milionů, a nás šedesát tisíc se v něm lehko ztratí.“ Dnes to tak ale nevypadá. Dlouhé procesí jezdců na koních dává zapomenout, že obec, odkud přijíždějí, jsou Chrósćicy, kde byla v roce 2003 zrušena srbská střední škola.

Jezdci

Smích

Mše v našem dalším stanovišti Róžantu, z níž mi v hlavě zůstává stejná píseň, kterou během své pouti zpívají jezdci, trvá jen 25 minut, ale díky kázání, jehož jedna část je ve slovanské hornolužické srbštině, druhá část v germánské němčině a modlitby v románské latině, zahrnuje vlastně celou Evropu. Je sloužena jak pro jezdce, kteří jsou právě uprostřed své pouti, tak pro turisty, kteří se sem sjíždějí z celého Německa i sousedního Česka a Polska. Není divu; část historické Lužice zasahovala i do dnešního Polska a v dnešních Čechách zahrnovala Liberec, Varnsdorf (srbsky Warnoćicy, kde po válce československá vláda zřídila dokonce lužickosrbské gymnázium) ale třeba i kraj kolem Srbské Kamenice na Děčínsku…

Lev

K Zemím koruny české připojil Lužici Karel IV. a jeho formální součástí zůstala až do dělení Evropy po napoleonských válkách. O to, aby se opět mohli dostat do svazku s naším státem, Lužičané požádali ještě dvakrát; v roce 1918 a v roce 1945, ale nikdy jim nebylo vyhověno. Zůstala jen řada kulturních spojení, z nichž nejznámější byl Lužický seminář, pražské vysoké učení pro srbské studenty teologie. Z těch se na Malé Straně stávali katoličtí kněží, nositelé víry, která v Lužici, ležící uprostřed protestantského Saska a Braniborska, udržovala a udržuje srbské národní vědomí:

Při Petrově církvi

Vzýváme tvou smrt

Hřbitov

Farář na výměnku

Farář na koni

Že je tomu tak dodnes, mohou vidět všichni, kdo se po mši shromáždili na róžantském hřbitůvku, který má všechny hroby stejně vyvedené v bílé a zlaté; barvách, které nese vlajka Panny Marie, vlající dnes na všech budovách v kraji (my ji známe jako vlajku Státu Vatikán).

Od Chrósćic (které jsou také známé jako ves, v níž i hrdina srbských pověstí Krabat započal svou pouť, kterou literárně ztvárnil český německy píšící spisovatel Otfried Preussler a do známého kresleného filmu Čarodějův učeň ji převedl český režisér Karel Zeman) už přijíždějí velikonoční jezdci a spořádaně se se svými koňmi řadí, aby mohli za zvuku mariánské písně dle zvyku čtyřikrát objet kostel, na jehož prahu stojí zdejší kněz, který jim za pomoci svého ministranta žehná a kropí je svěcenou vodou:

Procesí

Hlava koně

Krk koně

Vlasatec

Zadek koně

Kropení

Když se jezdci vzdalují, oslovím poblíž stojícího diváka, který očividně rozumí mé češtině. Je to mladý drážďanský automobilový konstruktér Daniel, který se svým tatínkem, Lužickým Srbem, a německou maminkou vyrůstal v druhém srbském jazykovém ostrůvku blízko města Ochranova, jež na začátku 18. století, kdy v Českých zemích probíhala násilná rekatolizace, na ochranu českých protestantských uprchlíků založil lužický hrabě Zinzendorf. Proto i tamní Lužičtí Srbové (včetně Daniela) jsou – navzdory národní tradici – protestanti.

Daniel, který během svých studií strávil půl roku na stáži v Praze, mi plynnou češtinou odpovídá na mé otázky. Šestnáct set koní, které se účastní pouti, je prý rozděleno do stájí v několika vesnicích, kde si je rozeberou (a vyzdobí) jezdci – příslušníci místního Sokola (další organizace, spojená s naší zemí a s místní národní soudržností). Každé procesí (v kraji jich je několik) má své přesně vyhrazené cesty (pro něž je vytvořeno místo objížďkami a jejich bezpečnost hlídána policejními auty), a jednotlivé skupiny se nesmějí potkat – to by bylo zlé znamení. Podle krojů jezdců pak poznám, kolikrát už se Velikonoční pouti zúčastnili: Ti, kdo jeli víc než pětadvacetkrát, mají na klopě stříbrný, a ti, kdo jeli padesátkrát, zlatý věneček. Legendou nad všechna označení je prý místní veterinář, pan doktor Brězan (mimochodem: vystudoval gymnázium v České Lípě a veterinární fakultu v Brně), který se od znovupovolení slavnosti v roce 1945 účastní všech jízd – a letos tedy jede po devětašedesáté.

Stařeček

Na rozloučenou se ptám Daniela, poblíž kterého stojí jeho německá přítelkyně, zda i on, tak jako jeho tatínek, bude vychovávat svého syna v jazyce předků. Pokrčí rameny. Neví. On chodil do školy, kde měli lužickou srbštinu dvakrát týdně jako cizí jazyk. V Drážďanech bude takovou školu těžko hledat. A navíc – jaký by z toho byl užitek?

Když projíždíme krajinou, posetou německými směrovkami a srbskými božími mukami, na nichž visí modlitby Lužičanů k Bohu, aby zachoval jejich národ, přemýšlím, jak blízko jsme měli k podobnému osudu před národním obrozením či za německé okupace i my. Pak mě ale napadne něco podobného, co už před 120 lety napadlo českého novináře Huberta Schauera. My jsme boj o svůj jazyk (snad…) už vyhráli – ale vyhráli jsme tím vůbec, žijeme-li v na rozdíl od Lužických Srbů v zemi, kde je desetkrát menší průměrný plat a na milion exekucí „dlužníků“ ročně, kde se sbírá na potravinovou banku, kde se prodávají dražší a méně kvalitní potraviny, kde zemědělství, potravinářství, státní finance a dva největší deníky v zemi…..

Odpověď na mou jen v duchu a s rozpaky vyslovenou otázku znají jen Otec, Syn a Duch svatý v klášteře Marijina hwězda, kde zdejší Velikonoční (i ta naše) jízda končí:

Svatá trojice

V klášteře, kam nakonec míří všichni jezdci i koně, aby si tu pod ochranou Panny Marie odpočali a načerpali nové síly, i nás tři poutníky z české země popadne žízeň a hlad. Lužické Srbsko sice není stát Texas, kde se v pátek kvůli Ježíšovým hřebům nesmí prodávat železo a v neděli kvůli památce vzkříšení zase alkohol (a kde mimochodem pospolu žije mimo svou vlast nejen největší počet Čechů, ale i Lužických Srbů), nicméně přísnost lužických zvyků se projevuje tím, že i během největší turistické události jsou všechny obchody zavřeny – protože je neděle. Výjimkou je jen klášterní obchod s devocionáliemi (kde si – se slovanským jazykem tentokrát neuspěv – za pomoci angličtiny konečně koupím kýženou pohlednici se známkou) – a malý bufet v nejvyšším patře kláštera, kde můj slovanský pozdrav nakonec uspěje v míře nečekané. V bufetu totiž vládne paní Veronika, kterou náš pozdrav „Dobry dźeń!“ dojme tak, že se před námi, poutníky z Čech, v mžiku objeví oběd (bramborový salát s libereckým párkem), po obědě víno a po víně všichni ostatní zaměstnanci bufetu plus Veronika, která drží v ruce stejný počet skleniček zdejšího klášterního likéru plus tři číše navíc. Pro nás. Přípitek však pronášíme každý v jiném jazyce. My Češi říkáme „Veselé Velikonoce!“, ostatní německé „Frohe Ostern!“, jen Veronika pomalu a s hrdostí pronáší své slavnostní: „Wjesołe Jutry!“

Veronika

Ano, Velikonoce jsou v lužické srbštině Jutry, jitra nového dne. Kéž jsou pro obě bývalé Země koruny české veselá. Bože, buď milý. Udrž zdravý a čilý do skončení časů můj srbský lid…

Modlitba