Kapitál ve dvacátém prvním století
Francouzský ekonom Thomas Piketty vydal knihu, která prorazila i do amerických magazínů. Předmětem jejího zájmu je příjmová nerovnost, což je téma, které má nejen v ekonomii velmi bohatou a rozporuplnou historii. Je nejvyšší čas, aby se o problematice nerovnosti začalo diskutovat i v českém prostředí.
Od propuknutí krize v roce 2008 ekonomie věnuje mnohem více pozornosti než kdy dříve problému příjmové nerovnosti. Nedá se říct, že by v předchozím období byla tato otázka úplné tabu, ale jaksi se na ni ať už vědomě či nevědomě pozapomnělo. Otevírat problematiku distribuce příjmů nebylo populární v akademické, ani publicistické sféře. Přitom v devatenáctém století klasičtí ekonomové a zakladatelé moderní ekonomie jako Adam Smith, David Ricardo nebo John Stuart Mill chápali téma rozdělení příjmů ve společnosti jako svébytný problém, který se nekryje s otázkou produkce statků a služeb. Mělo by být až banální poznámkou, ale bohužel stále není, že Adam Smith byl ve svých úvahách velmi daleko od tvrzení, že distribuce příjmů je určena tržní logikou, konkrétně onou neustále dezinterpretovanou neviditelnou rukou. Ostatně, slůvko "trhu" za toto sousloví dodali až jeho následovníci, výraz "neviditelná ruka trhu" Adam Smith nikdy nepoužil.
Jedno procento
V lednu 2014 zveřejnila organizace Oxfam zprávu [1], která upozorňovala na to, že v současnosti je polovina světového bohatství vlastněna jedním procentem populace. V zahraničních i českých médiích proběhla tato informace v ještě radikálnější a poutavější verzi, a to nejčastěji s titulkem, že osmdesát pět nejbohatších lidí má tolik majetku jako chudší polovina lidstva. Potíží takové informace je její zkratkovitost. Má donutit kliknout. Samozřejmě, už jen sama o sobě, byť bez dodatečné argumentace, jsou taková čísla šokující a burcující, ale zjevně v něčem selhávají. Jak jinak vysvětlit, že přestože se pravidelně objevují a čtenáře zajímají, nic víc se ani ve formě nějaké minimální společenské diskuse neděje?
Když jsem si pročítal některé komentáře pod články v českých médiích informujícími o této extrémní nerovnosti, bylo očividné, že lidé místo rozmýšlení upřednostňují zakopat se na své pozici a neuhnout. Na jedné a silnější straně ti, kteří by zjednodušeně řečeno státu odebrali jakoukoliv redistribuční funkci. Extrémně nerovné rozdělení příjmů je nepohoršuje, nebo jej rozhodně nechtějí použít jako argument k redistribuci. Příjmy v jejich pojetí spravedlivě odrážejí zásluhy, když jsou ohodnoceny trhem. Na druhé mnohem slabší straně čtenáři hájící vysoké zdanění těch nejbohatších. Jsem si vědom, že tyto často dost zvrhlé internetové diskuse nejsou reprezentativním výsekem nějakého potenciálního veřejného diskursu, ale přesto si myslím, že mají určitou vypovídající hodnotu.
80-20
Na serveru Finmag se na konci března objevil článek s názvem "Miliardáři: 85 lidí má víc než půlka světa! No a co?" [2]. Jeho autor Josef Tětek, zakladatel Ludwig von Mises Institutu, v něm reaguje na výše zmíněnou zprávu Oxfamu. Argumentuje, že nerovnost je v komplexní lidské společnosti nevyhnutelná. Apeluje na zákonitost popsanou už Vilfredem Paretem, který si jako matematik a statistik všimnul, že v nejrůznějších oblastech lidské aktivity z dvaceti procent vstupů vychází osmdesát procent výstupů. Toto pravidlo 80-20 je údajně využíváno v manažerských, výrobních a logistických technikách.
Josef Tětek nabádá k racionalitě, ale argumentace jeho samotného je zavádějící. Mluvit o rozložení dvacet ku osmdesáti a ospravedlňovat tím normalitu toho, že jedno procento lidí vlastní padesát procent bohatství, je nesmysl. Obě rozložení jsou v realitě kvalitativně zcela jiná, a právě extrémnost disproporcí je hlavním předmětem kritiky ze strany Oxfamu, ne samotná nerovnost, jak se Josef Tětek snaží čtenáře přesvědčit, aby mohl argumentačně shodit pomyslného soupeře. Pokud bychom ve společnosti akceptovali Paretův poměr, tak čistě matematicky a s chladnou hlavou obhájíme třeba i osmdesátiprocentní zdanění nejbohatších, protože by najednou působilo nikoliv jako vyvlastnění, jak bývá často vykřikováno, ale jako drobounká korekce zcela nenormální situace.
Kapitál
Tolik potřebnou klidnou, trpělivou a empiricky založenou analýzu provedl ve svém sedmisetstránkovém díle Kapitál ve dvacátém prvním století francouzský ekonom Thomas Piketty. Kniha, která se v USA stala velmi brzy po svém překladu do angličtiny[3] bestsellerem, stopuje bohatství těch nejmajetnějších, aby se pokusila odpovědět na otázku rychle se rozevírajících příjmových nůžek. Piketty dospívá k závěru, že Marxovo schéma kapitál versus práce, pomocí kterého částečně vysvětloval ekonomický vývoj, ještě zdaleka není překonané.
S jistou mírou zjednodušení, ale nikoliv zkreslení, se dá říci, že z pohledu distribuce příjmů se vracíme do devatenáctého století. Vysoká nerovnost přestává být ovlivňována nerovností v platech, ale čím dál významnější roli hrají příjmy z investovaného kapitálu. To spolu s rostoucí váhou dědičných přesunů vede k obdobě jakéhosi dynastického kapitalismu. Piketty ale nezneužívá tohoto závěru k tomu, aby snad spekuloval nad konspiračními teoriemi, naopak tvrdí, že v současnosti jsou ti nejmajetnější vcelku překvapivě neviditelní. Pomocí těchto poznatků chce především představit dlouhý příběh nerovnosti v tržním hospodářství, jeho zákonitosti a vlastnosti. V závěru vyzývá ke globálnímu řešení, bez něhož bude snaha o zamezení koncentrace majetku v rukou několika lidí neúčinná, což může vést k obrovským společenským problémům v budoucnosti.
Je otázkou, zda někdy dojde k překladu knihy do češtiny, ale i bez něj je v našem prostředí určitě mnoho prostoru pro debatu nad tím, jak se vypořádat s ekonomickou nerovností. Můžeme začít u progresivního zdanění.
[1] http://www.oxfam.org/en/policy/working-for-the-few-economic-inequality
[2] http://finmag.penize.cz/ekonomika/283438-miliardari-85-lidi-ma-vic-nez-pulka-sveta!-no-a-co
[3] Thomas Piketty: Capital in the Twenty-First Century. Belknap Press/Harvard University Press 2014.