Kultura a umění Osobnosti

Mistr Arbes, spisovatel smíchovský, před sto lety zemřelý

Arbesův hrob na Malvazinkách. Foto Milo Burdats

Jaký má vlastně ve vztahu k dílu umělce smysl výročí jeho narození a úmrtí? Co to probíhá v médiích a v podobě akcí pořádaných pro veřejnost, když uplyne pokud možno sto let od data smrti či ještě lépe od data, kdy dotyčný přišel na svět? Pět set let už je totiž trochu mnoho a padesát zase příliš málo.

Tím skutečným důvodem připomenutí si dotyčného tvůrce či přímo oslav umělce není to, co vytvořil. Tím je číslo. Číslo v kalendáři, nikoliv vlastně přímo v čase, ten musel být nejdříve člověkem rozčleněn v úseky, v nichž je teprve možno takové výročí možné vypočíst. A širší veřejnost fascinuje především onen počet. Něco konkrétního a abstraktního zároveň. Tak jako milion korun. To už je něco. Jako sto let od narození, i když nebožtík už se nedožil, tak jako letos v březnu Bohumil Hrabal. I nedožité narozeniny je ale možné oslavit. Jako se slaví narozeniny skutečné. Ale jak oslavit samu skutečnost Ostře sledovaných vlaků nebo Pábitelů? Přitom ale právě o skutečnost vytvořeného díla jde, nikoliv o čas, který uplynul od narození autora, jenž tyto texty vytvořil. Dílo je tu tedy zaměňováno za osobu autora, upřednostňovány jsou vzpomínky na jeho život a především historky z jeho života. Nanejvýše je na společenském setkání přečten či scénicky ztvárněn úryvek z textu. Přečíst knížku, to už je časově náročnější záležitost. Bohumil Hrabal ale psal i krátké povídky a některou z nich prostřednictvím scénického čtení připomenout lze. Čtení textů doma, "pro sebe", soustředěné čtení, které nikoliv prvoplánovým Hrabalovým textům přísluší, to už je dnes jen hudba minulosti. Minulosti, ve které zněly Hrabalovy "Harlekýnovy miliony" http://www.youtube.com/watch?v=DTIeTJQYw9U nebo "The Fascination" http://www.youtube.com/watch?v=WgC2nabBjFE.

Mnohem méně viditelným výročím než hrabalovským… Jistě příznačný je už sám výraz "hrabalovský". Hrabalovské výročí, hrabalovská historka, hrabalovské vyprávění. V duchu přídavných jmen typu otcovský, synovský, královský. Tedy náležející či příslušný nikoliv jednomu otci či králi, ale komukoliv momentálně se nacházejícímu v této společenské roli. V tomto případě kupodivu nikoliv každému hrabalovi, nýbrž každému pábiteli.

Tedy, abych dokončil větu, mnohem méně viditelným výročím než hrabalovským je výročí Arbesovo, které nejspíše nikoho nenapadne považovat za výročí arbesovské. Jakub Arbes je spisovatel, který se už nečte prakticky vůbec. I když ještě žije několik pamětníků, kteří četli alespoň jeho Svatého Xaveria. Patří mezi ně dozajista i ti, kteří nedávné stoleté výročí úmrtí Jakuba Arbese, vztahující se k datu 8. dubna, připomněli "v médiích".

Z nich bych rád připomněl já text básníka a prozaika Viki Shocka v osmém čísle časopisu Tvar, které vyšlo o Velikonocích. Viki Shock text podepsal svým občanským jménem Viktor Pípal a věnoval ho hřbitovu na pražských Malvazinkách, kde je Jakub Arbes pohřben. Viki Shock tu připomíná nejen Jakuba Arbese, ale i další prokleté či opomíjené tvůrce pohřbené na Malvazinkách − Ladislava Klímu, Jiřího Karáska ze Lvovic, Egona Bondyho, Milana Kocha, Mejlu Hlavsu a další. Text je to živý a čtivý, psaný s osobním zaujetím. Viki Shock po nějakou dobu na hřbitově na Malvazinkách pracoval a nenahraditelný osobní prožitek je v textu opravdu znát.

Na rozhlasové stanici Vltava připomněla výročí Jakuba Arbese četba romaneta Svatý Xaverius v podání Jana Hartla. Ten text přečetl sice příjemným hlasem, ale fascinující atmosféra Svatého Xaveria − nedávno jsem romaneto četl asi pošesté a znovu mne uhranulo, takže vím, o čem mluvím − se při této rozhlasové četbě jaksi nedostavila. Čtení to bylo víceméně mdle nevýrazné, podepsána je pod ním režisérka Markéta Jahodová. A herci, jak známo, hrají, jak režiséři pískají.

O Velikonocích na Boží hod, v neděli večer, odvysílala stanice Vltava hodinový pořad o Jakubu Arbesovi připravený Jaroslavou Janáčkovou a Hanou Soukupovou. Zhruba polovinu pořadu tvořily dopisy Jakuba Arbese z vězení v České Lípě jeho manželce a jeho manželky do vězení v České Lípě, kde byl spisovatel zavřen za prohřešky Národních listů vůči rakouské monarchii, za kteréžto prohřešky odpovídal coby odpovědný redaktor těchto novin. Čili, jak to u výročí asi musí být − jelikož jde o výročí nikoliv díla, ale jeho autora −, důležitější než dílo jsou prostě záležitosti ze života spisovatele. A to ani ne tak záležitosti literární či spojené s uměleckým prostředím, ale především historie svým způsobem senzační. V případě tohoto rozhlasového pořadu tedy spíše vězeň a manžel Arbes než Arbes spisovatel. Podání bylo přitom dosti akademické. Což je druhý z pólů současného obecného výkladu literatury. Tuhá vědeckost a senzačnost, opravdu úžasně se doplňující dvojice pohledů na umělecké dílo.

Uchopit tvorbu Jakuba Arbese je samozřejmě možné pouze ve spojitosti s jeho životem, to nepopírám. Arbes byl člověk živě společenský, ovlivnil osobně celou řadu mladších českých literátů a jen v souvislosti s jeho osobním příběhem jeho života lze šířeji pochopit jeho opravdu široké dílo. Ale Svatý Xaverius obstojí i sám o sobě - jako každá velká literatura.

Ze tří upomínek na Arbesovo výročí, o kterých zde píšu, je zdaleka nejživější - a tedy Arbesovi nejblíže - upomínka z pera Viki Shocka, která pojednává o Arbesově hrobě. Ale rád bych ještě připomenul monografii Karla Krejčího o Jakubu Arbesovi, dílo rovněž živé, vydané v roce 1946 (ta knížka je lepší než o něco pozdější Krejčího Kapitoly o Jakubu Arbesovi z roku 1955, kdy marxismus již prostě byl státní ideologií).

A nyní, když již mám dopsáno, mohu se vydat nejdříve k rodišti Jakuba Arbese v místech dnešního Realistického divadla na pražském Smíchově, poté tam, kde byl budoucí spisovatel pokřtěn v kostele svatých Filipa a Jakuba, jenž stával na dnešním Arbesově náměstí. Pak můžu zamířit kolem Arbesova bydliště v dnešní Štefánikově ulici vedle hypermarketu Nový Smíchov k spisovatelovu poslednímu bydlišti v ulici Švédské pod Strahovem, kde Mistr Arbes zemřel. Odtud se vydám přes košířské údolí na protější kopec, kde je na Malvazinkách místo Arbesova posledního spočinutí. Mistr Arbes měl rád pivo, při té pěší cestě, která se dá stihnout za odpoledne, ale taky se dá rozdělit do několika dnů, je možné také na nejedno pivo zaskočit a na nelehký životní osud Mistra Arbese přitom pomyslet.