Společnost a politika

Facka

Foto archiv autora

Aktuální sociální morytát.

"Být matkou, dám svým synům

lepší dům, než má kdekdo z vás…"

(americký tradicionál Dům u vycházejícího slunce,

v českém překladu Zdeňka Borovce)

U nás ve městě máme jedno velké nákupní středisko, v jehož přízemí je obchod s potravinami. Minulý týden se v něm udála nepříjemná příhoda. Zákaznice stojící u pokladny měla velký nákup, u něhož bylo několik položek, jejichž čárový kód nefungoval. Zatímco pokladní byla nucena zjišťovat cenu nakupovaného zboží, skupina Romů, která stála bezprostředně za nakupující, se na prodavačku obořila, že jí to dlouho trvá. Muž, který čekal ve frontě za touto skupinkou, se pokladní důrazně zastal, za což od jednoho z Romů vyinkasoval facku. Tečku za celou věcí udělala přivolaná hlídka městské policie.

Zfackovaný muž byl bratr mé kamarádky, která tuto příhodu popsala na Facebooku s typicky českou poznámkou, že s takovými lidmi by se mělo zacházet zostra (tento názor před časem vedl k petici, v níž rozhořčení občané požadovali od radnice řešení problému Romů a bezdomovců, pro které se obchodní dům ve středu města a jeho okolí staly hlavním prostorem života a často i výdělku). Odpověděl jsem své kamarádce, že je to všechno složitější, ale dřív, než jsem mohl svou myšlenku rozvést, dostal jsem taky facku. Tentokrát virtuální.

Informace, již jsem se své kamarádce chystal napsat, když jsem obdržel její facku, měla znít, že všechny bezdomovce (mezi nimiž Romové tvoří nezanedbatelnou, ale nikoli majoritní složku), kteří se pohybují kolem obchodního domu ve středu našeho města, znám. Jsou to totiž mí bývalí klienti z domova pro lidi bez domova, a nejsou tam náhodou.

Nejčastějšími službami, které česká sociální síť nabízí lidem bez domova, jsou azylový dům, noclehárna a denní centrum. První dvě se od sebe liší především mírou solventnosti klienta. Zatímco azylový dům, o ceně podobné, jako je cena za samostatný dvoupokoj ve spolubydlení, je v podstatě nonstop chráněný ústavní podnájem s určitými pravidly a službami, noclehárna je sociální dno, kde se vám za dvě až čtyři desítky korun (podle míry sponzoringu zařízení) může dostat vyspání na desetilůžkovém pokoji, kde vám můžou ve spánku ukrást i trenýrky, jež máte právě na sobě (ano, i to se stalo), a kde vás ráno v sedm vzbudí asistent s informací, že do hodiny musíte opustit objekt. Denní centrum je potom zařízení se stoly, židlemi, kuchyňkou a televizí, kde mohou bezdomovci od jedenácti do tří (v zimě o dvě tři hodinky déle) trávit svůj bezprizorný čas.

Popsaná zařízení se ve většině českých obcí vyskytují zvlášť, v našem městě je však máme "v jednom". Z toho vyplývá, že "bezdomovci druhé kategorie", tedy ti, kteří si mohou zaplatit pouze noclehárnu, musí v osm hodin ráno opustit "domov", do kterého se mohou vrátit až v jedenáct, setrvat do tří a vrátit se před sedmou na losování volných míst na noclehárně (počet lůžek je totiž omezený, a pokud vás nevylosují, musíte chtě nechtě zpět do ulic). Od osmi do jedenácti a od tří do sedmi bezdomovci v domově být nesmí - a chápavý čtenář jistě už pochopil, co se v tom čase odehrává. Ano, před naším obchodním domem v tu dobu nastává bezdomovecká špička. V té době se na onom místě můžete setkat s pestrým spektrem přestupků a trestných činů, počínaje drobnými krádežemi a podvody (s jejichž technologií jsem se jako asistent v noclehárně mohl seznámit velmi zblízka, neboť úspěšný klient se vždy rád pochlubí a asistent je podle smlouvy vázán mlčenlivostí) a konče podobnými útoky, jako byl ten, jehož obětí se stal bratr mé kamarádky.

Je třeba říci, že díky petici, kterou usedlí občané města sepsali a odevzdali na začátku tohoto roku, se už pár týdnů o náš obchodní dům a jeho okolí stará stálá hlídka městské policie. Zdejší zločinnost to snížilo, ale (jak vidno) neeliminovalo. A ani nemůže. Skutečně systémovým řešením by totiž bylo jen to, aby náš městský "dům pro muže bez domova" zrušil své "poločasy exilu" a stal se skutečným domovem. Kdysi, ještě jako tamní asistent, jsem to navrhnul. Jako reakce se mi dostalo upozornění na řadu paragrafů, ustanovení a rozpočtových rozborů, které dokládaly, že to nejde. Protože ale na čtení a porozumění podobnému typu literatury nejsem vůbec talentovaný, vysvětlila mi to moje kolegyně, absolventka studia sociální práce na naší městské univerzitě (mimochodem velmi dobrá pracovnice) polopaticky: "Kdybys je odsud nevyháněl, udělali by si z toho domov a už bysme je vocaď vůbec nedostali. A my už ze zákona nechceme, aby tady bydleli, my chceme, aby šli do reálnýho života. Zní to možná divně, ale já až tady pochopila, co u nás na fakultě mysleli, když nás učili, že sociální služba musí být pro klienta nepříjemná!"

Co dodat? Snad jen to, že ředitel ústavu, v němž se moje kolegyně v dobré víře naučila podobným maximům, byl nedávno odvolán v souvislosti s článkem, v němž silně geneticky postižené děti označil za zrůdy a vyzval k jejich selekci. Ředitelem už není, nicméně na onom ústavu učí dodnes - podobně jako je stále ve výkonné "službě vlasti" řada politiků zodpovědných za dnešní asociální nastavení této země…