KULTURNÍ NOVINY - nezávislé mediální družstvo (production)

Alternativní historie Frederika Pohla o tom, že dobré úmysly mohou mít všelijaké následky.

Toto je příběh vynálezce Phinease Snodgrasse. Postavil stroj času.

Postavil stroj času a s jeho pomocí se vrátil asi o dva tisíce let zpátky, přibližně do doby Kristova narození. Představil se císaři Augustovi a jeho choti Lívii i ostatním bohatým a vlivným Římanům, a jelikož se s nimi rychle spřátelil, zajistil si jejich spolupráci, až bude měnit životní návyky roku jedna. (Tento nápad ukradl z vědeckofantastického románu L. Spraqua de Camp, který se jmenuje Aby na Zemi nepadlo temno.)

Stroj času nebyl veliký, zato veliké bylo srdce Phinease Snodgrasse, a proto když vybíral, co s sebou přiveze, volil tak, aby lidem poskytl okamžitou a co nejúčinnější pomoc. Pro starověký Řím byly příznačné především špína a nemoci, bolest a smrt. Snodgrass se rozhodl, že římský svět ozdraví a pomocí medicíny 21. století udrží jeho populaci naživu. Jakmile se lidstvo zbaví zhoubných morů a předčasné úmrtnosti, přijde ostatní samo.

Snodgrass zavedl penicilin, aureomycin a bezbolestné vrtání zubů. Brousil čočky do brýlí a učil operovat šedý zákal. Seznámil Římany s anesteziologií, vysvětlil jim bakteriální teorii původu nemocí a ukázal, jak čistit vodu. Postavil továrnu na hygienické papírové kapesníky a naučil Římany, že si mají dát při kašlání ruku před ústa. Naléhal - a bylo mu vyhověno - aby otevřené římské stoky byly zakryty, a propagoval zásady správné výživy.

Snodgrass přinesl starověkému světu zdraví, ale přitom si zachoval i své vlastní. Dožil se víc než stovky. Zemřel v roce 100 jako velmi spokojený člověk.

Když se Snodgrass octl v Augustově ohromném paláci na Palatinu, žilo na světě asi 250 000 000 lidí. Přesvědčil principát, aby se o jeho dobrodiní podělil i s ostatním světem, čímž z něho mělo prospěch nejen sto miliónů poddaných římského impéria, ale i další stomilión lidí v Asii a desítky miliónů v Africe, na západní polokouli a na tichomořských ostrovech.

Všichni byli zdrávi.

Dětská úmrtnost okamžitě poklesla z devadesáti případů ze sta na necelé dva. Bezprostředně nato se průměrná délka života zdvojnásobila. Všem se vedlo dobře a jejich zdraví se projevovalo v tom, že přiváděli na svět víc dětí, které se ve zdraví dožily dospělosti a měly dětí ještě víc.

Jen velmi ochablá populace každou generaci nezdvojnásobí svůj počet.

Tihle Římané, Gótové a Mongolové byli silní. Každých třicet let vzrostla světová populace na dvojnásobek. V roce 30 n.l. žilo na světě půl miliardy lidí. V roce 60 to byla už celá miliarda. Když Snodgrass jako šťastný člověk umíral, žilo na světě tolik lidí, co dnes.

Byla škoda, že se Snodgrassovi do stroje času nevešly nákresy nákladních lodí, příručky, jak zpracovávat kovy a vyrábět nástroje, které by sklidily úrodu z polí, plány trojexpanzních parních turbín na výrobu elektrické energie, která by poháněla stroje ve městech, prostě na všechnu tu techniku, kterou přinesla teprve následující dvě tisíciletí.

Jenže nevešly se.

A tak když zemřel, nebylo na světě zrovna všecko tak úplně v pořádku. Velmi mnoho lidí špatně bydlelo.

Vcelku však byl Snodgrass spokojený, protože to ostatní už přijde samo. U zdravé populace její růst výzkum jen urychlí. Příroda je bez hranic, a jakmile se začnou studovat její zákony, bude určitě možné postarat se o jakékoli množství lidí.

A skutečně. Parní stroje, postavené podle Newcomenova principu, čerpaly tam, kde se pěstovaly potraviny, vodu na zavlažování už dlouho před jeho smrtí. Přehrada u Asuánu na Nilu byla postavena v roce 55. Do roku 75 nahradily volské povozy v Římě a Alexandrii tramvaje na bateriový pohon a neohrabané přídatné dieselové motory, pohánějící lodě s potravinami přes Středozemní moře, vysvobodily o několik let později otroky z galér.

V roce 200 měl svět něco přes 20 miliard duší a technice se s rostoucím počtem dařilo držet krok. Pluhy s atomovým pohonem vymýtily Teutoburský les, kde dosud tlely Varovy kosti, a hnojivo získávané iontovou výměnou při dolování v moři produkovalo značné množství obilných hybridů. V roce 300 dosáhla světová populace čtvrt biliónu. Štěpením vodíku se z moře uvolnilo úžasné množství energie a transmutací atomů se dalo přeměnit na potravu cokoliv. Bylo to nezbytně nutné, neboť na provozování zemědělství už nezbylo místa. Země začala být těsná. V polovině šestého století bylo 60 000 000 čtverečních mil zemské pevniny zaplněno tak, že se žádným směrem nedala natáhnout ruka, aniž by se přitom člověk nedotkl jiného člověka, který stál vedle.

Všichni však byli zdrávi a věda kráčela kupředu. Vysušilo se moře a rozloha souše se okamžitě ztrojnásobila. O padesát let později se zaplnila i mořská dna. Energie, pocházející dříve ze štěpení mořského vodíku, se získávala usměrňováním veškeré sluneční energie pomocí gigantických "zrcadel" tvořených pouhými fyzikálními silami. Ostatní planety samozřejmě zmrzly, ale to nebylo podstatné, protože v následujících letech byly rozštěpeny, aby se dala využít energie jejich jader. Také Slunce bylo rozštěpeno. Udržet život na Zemi v takovýchto umělých podmínkách však představovalo přímo marnotratnou spotřebu energie, přestože v průběhu doby vyslaly svou energii na Zemi všechny hvězdy z Galaxie a plány na využití Andromedy odhadovaly, že bude zajištěna stoupající spotřeba energie na dobu třiceti let.

V tomto bodě byly provedeny určité výpočty.

Vezme-li se průměrná váha člověka 60 kg - což je 6 × 10⁴ gramů - a připustí-li se, že se populace každých 30 let zdvojnásobí (přestože od té doby, co bylo Slunce rozštěpeno, nic takového jako "rok" neexistovalo a osamělá Země se bez cíle blížila hvězdě jménem Vega), došlo se k závěru, že celková hmotnost lidského masa, kostí a krve bude do roku 1970 6 × 10²⁷ gramů.

A to byl oříšek. Celková hmotnost samotné Země byla pouze 5,98 × 10²⁷ gramů. Již teď žilo lidstvo v norách vyhloubených v zemské kůře a v čediči a lidé se zkusmo prolamovali do ztuhlého jádra z niklu a železa. V roce 1970 by se jádro tak jako tak přeměnilo na živoucí muže a ženy a tunely by musely být proráženy jejich vlastními těly. Vesmírem by bezcílně putovala koule, zmítající se natěsnanými živými mrtvolami.

Navíc bylo z jednoduchých propočtů zřejmé, že to není všechno. Po určité době se hmota lidí vyrovná celkové hmotě Galaxie a za další časový úsek převýší hmotu všech galaxií.

Tuto situaci nebylo možné déle snášet, a tak byl zahájen jistý projekt.

S potížemi byly opatřeny prostředky umožňující postavit malý, leč důležitý aparát. Byl to stroj času. S dobrovolníkem na palubě (vybraným z 900 triliónů uchazečů) se vrátil zpátky do roku jedna. Jediné, co přepravoval, byla lovecká puška s jedním nábojem. Tímto nábojem spáchal dobrovolník na Snodgrasse, pachtícího se zrovna nahoru na Palatin, atentát.

K veliké (i když jen teoretické) radosti několika kvintiliónů nikdy nenarozených lidí padlo na Zemi požehnané temno.

Přeložil Jaroslav Veis.

Americký spisovatel Frederik Pohl (1919-2013) byl klasikem vědeckofantastické literatury, předsedal také organizaci World Science Fiction. Knihy psal ve dvojici s Cyrilem Kornbluthem (Obchodníci s vesmírem) i samostatně (Víc než člověk, Za modrým horizontem událostí). Povídka o Phineasu Snodgrassovi vyšla v antologii Hledání budoucího času (Práce, Praha 1985).