"Provaz cesty se prohýbá a vlní"
Básník Pavel Kolmačka je v současnosti už žijícím klasikem české poezie. Nebo je spíš žijícím klasikem už dávno a jeho nová sbírka je toho jen dalším potvrzením. Být žijícím klasikem, to vlastně přímo s kvalitou poezie nesouvisí. Ale ta Kolmačkova je opravdu hodně dobrá.
Poezie Pavla Kolmačky se během let příliš nemění, každá z jeho čtyř básnických sbírek je ale přitom trochu jiná. A každá je promyšleně a vyváženě zkomponovaná. Tak je tomu i u sbírky Wittgenstein bije žáka. Promyšlený je i titul obracející se na intelektuální a studentské publikum.
Při několikerém čtení této sbírky na mne ale bylo té racionality a promyšlenosti někdy až trochu moc. Příliš dokonalosti, příliš bezchybnosti, příliš závažnosti, která tíží. Předchozí vydaná knížka Pavla Kolmačky, prozaická, avšak básnická Jedna věta psaná v rámci projektu Revolver revue, dokáže být lehounká jako pápěří a je v ní i hodně jemného humoru. Snad ale jde jen o vyrovnání protikladů. O to, zkusit zas jinou variaci na základní téma.
Každý čtenář si asi najde v této sbírce jiné básně, které ho okouzlí či uhranou, autor dává čtenáři na výběr z celku, který je zároveň jednotný i pestrý. V plynule navazujícím, plynoucím toku básní jsem se zarazil už na straně třináct, u dvouverší, které mne stále znova a znova fascinuje:
Arctus purus: krkavec
se sluncem v zobáku letí vzhůru.
To dvouverší je zároveň důmyslné a prosté, tajemné i průzračně čisté. Se skrytým rýmem, s jednoduchým, ale ve své jednoduchosti krásným obrazem krkavce nesoucího v zobáku slunce, s latinskými slovy, u nichž asi stejně jako mne většinu nelatiníků a neornitologů napadne, že jde o latinský název krkavce. Ale nejde.
Takových míst je pro mne ve sbírce Wittgenstein bije žáka celá řada. A věřím, jak už jsem zmínil, že je tomu tak i pro celou řadu jiných čtenářů. Jen se v těch místech nemusíme shodovat. A proč bychom také měli.
Mně bylo v této sbírce blízké to, co mi v poezii Pavla Kolmačky bylo blízké vždycky a co už jsem naznačil výběrem dvouverší. Přesná vystižení a zachycení okamžiku, který je vlastně všední, ale zároveň zázračný. Nacházím to a nacházel jsem i v autorových předchozích sbírkách především v básních, jejichž tématem je samotářská chůze po krajině, v básních, které se týkají nejbližší básníkovy rodiny, to znamená dětí a ženy. A také domku, kde básník bydlí, jeho zahrady a nejbližšího okolí. A také v řadě básní s křesťanskou tematikou, které v počátcích autorovy tvorby bývaly někdy trochu jurodivé, zatímco nyní, v logickém souladu s tím, jak autor zestárnul, jsou převážně tiše usebrané.
Vzdálenější je mně autorova fascinace mořem, po němž nazval i svou předchozí sbírku. A nejvzdálenější mně ve sbírce Wittgenstein bije žáka jsou momentky od dálnice a benzínových pump. Jistě, je to realita, které je snadné se vyhýbat a těžké o ní psát poezii. A Pavel Kolmačka se o to pokusil a zvládl to. Ale nějak mne to stejně úplně neoslovuje, i když udělané to je nepochybně dobře. Snad je to proto, že jsem nikdy neřídil auto. Ano, v rodině jsme auto měli, přiznávám, ale už je to sedm let, kdy jsme se v něm s manželkou překlopili přes zídku u silnice na střechu. Ale zpět k poezii Pavla Kolmačky. Je tu i báseň o supermarketu (a tam chodím), jsou tu narážky na holohlavé podnikatele (a ty vídávám přečasto). Ale v této poloze je to v této sbírce přece jen trochu víc teze než poezie. Lze na toto téma vůbec poezii psát? Anebo může ji na toto téma dobře psát někdo z generace, která v tom nevyrostla?
Autor se ve sbírce dotkne lecčehos, například i školství, v němž působil dlouhá léta jako učitel na gymnáziu, ale do poezie se mu dostalo teprve nyní - odtud i název sbírky. Témat je v ní ve srovnání s předchozími třemi sbírkami vůbec nezvykle hodně. A je tu ještě jedna změna. Vždycky se mi na poezii Pavla Kolmačky líbilo, že je mužná v dobrém slova smyslu. Že se dovede porovnat se světem a postavit se k němu s jasným postojem. Že se nenimrá v autorových osobních problémech. Knížka Wittgenstein bije žáka ale reflektuje i autorovy nejistoty a váhání, nostalgii po čase, který odplynul, a údiv nad tím, kam svět a čas spěje, a také povzdech nad tím, že to autor veršů sbírky nemůže ovlivnit a že žít svůj vlastní život dobře najednou vlastně nestačí.
Vidím, že jsem na autorovu hlavu snesl víc výtek než pochval, a přitom se mi jeho sbírka velmi líbí a velmi na mne působí. A to jako celek, i když mne autor z tohoto hlediska vede o maličko víc za ruku, než bych si přál, ale především v jednotlivých básních, z nichž některé jsou pro mne malými, tichými zázraky.
Pavel Kolmačka: Wittgenstein bije žáka. Triáda, Praha 2014.