Próza o italském prokletém básníkovi
Rozsáhlý výbor z díla Dina Campany (1885–1932), autora, který za svého života vydal jedinou sbírku Orfické zpěvy, jež shrnuje většinu jeho tvorby, vyšel v překladu Jana Vladislava v roce 1968 pod názvem Šílený Orfeus. Širší ohlas tato knížka neměla. A nemá ani dnes. Tak jako se s českým literárním prostředím míjí většina italské poezie i prózy dvacátého století. Jsou samozřejmě individuální výjimky, jako je třeba básníkem Janem J. Novákem milovaný Giuseppe Ungaretti, je tu knižní ohlas prozaika Michala Ajvaze na Neviditelná města Itala Calvina. Ale mezi italskými básníky dvacátého století není nikdo s takovým vlivem na českou poezii, jaký měl Guillaume Apollinaire či Allan Ginsberg, Thomas Eliot nebo Georg Trakl či Sergej Jesenin. Odkaz Dina Campany je s dílem právě vyjmenovaných autorů jistě srovnatelný, jeho autor ovšem zůstal dlouho neoceněn i ve své vlasti, natož v širších evropských souvislostech.
Sebastiano Vassalli (*1941) je italský autor, jemuž vyšlo v češtině, včetně Noci komety, už pět knížek. Všechny jsou dobré, některé výborné. A mají i čtenářský ohlas, mají také dobré recenze od romanistů. A přesto je Sebastiano Vassalli u nás svým způsobem neznámým autorem. Každopádně v prostředí českého „literárního provozu“, tedy ve světě současných českých autorů, jako kdyby takřka neexistoval. Rozhodně nepatří mezi stále znova citovaná jména, jakými jsou z těch, kteří se u nás objevili stejně jako on až po roce 1989, třeba Thomas Bernhard, Witold Gombrowicz nebo Charles Bukowski. A dnes už bohužel i sepisovatelé skandinávských detektivek.
Přiznávám se, že ani já jsem dílo Sebastiana Vassaliho neznal. A přečetl jsem všechno, co od něj u nás vyšlo, až poté, co jsem se setkal s jeho Nocí komety. Vassalli je vynikající autor, klobouk dolů. Kniha, která mne z jeho knížek vydaných v češtině zaujala nejvíc, se jmenuje Zlato světa. Práce s historickými prameny je intenzivně přítomná v česky vydaných Vassalliho prózách Labuť a Nespočet. A podle internetu i v dalších jeho prózách, jako je Chiméra – tato do češtiny zatím nepřeložená kniha zasazená do doby kolem roku 1600 by v Itálii měla být nejznámějším Vassalliho textem.
Noc komety je ve Vassalliho díle jedinou prózou, kterou je možné nazvat biografií. Suchá, vědecká biografie to ovšem není, za což dostal Vassalli od italských sucharů co proto, jak se dozvídáme v jakémsi „post-epilogu“ této knihy z úst samého autora. A nejspíš za tu knížku dostal její autor své od kdekoho. Dina Campanu by si zřejmě dnes chtěl přivlastnit leckdo a také si uzurpovat právo na výklad jeho básní, a především života. Dá se to shrnout tak, že Vassalli říká, že Dino Campana nebyl šílený, zatímco většina ostatních šíří legendu o geniálním bláznu a obecně zdůrazňuje nesmyslné, ale populární spojení geniality a šílenství, které samozřejmě „průměrnému občanovi“ vyhovuje.
Biografie i umělecká próza
Sebastiano Vassalli je solitér, který nepatří k žádné literární klice, a to je jistě jeden z důvodů, proč jeho prosazení se v italské literatuře trvalo poměrně dlouho. Itálie, jak ve svých prózách Vassalli mnohokrát opakuje, na různá společenství zájmů a na rodinná a jiná souručenství opravdu hodně dá. Což odpovídá obrazu, jaký u nás o Itálii a Italech máme.
V Noci komety staví Vassalli proti těmto společenským vazbám „prokletého“ básníka Dina Campanu. V tomto střetu Dino Campana svůj život jakoby prohrává a dožívá ho v blázinci, přičemž Vassalli zdůrazňuje, že Campanova poezie žije dodnes, a to mnohem více než tvorba jeho generačních druhů, kteří se formovali do různých hnutí a skupin a cílevědomě se společensky prosazovali.
Kniha ovšem není postavena takto jednoznačně a schematicky. Autor se snaží být velmi objektivní, uvádí citace z dobových dokumentů. A Dina Campanu nijak neidealizuje jako hrdinu a obětního beránka, ale předkládá fakta. Stejně tak nevidí jednoznačně záporně členy italské avantgardy (sám Vassalli býval v mládí avantgardistou), kteří Campanu odmítli. A rovněž objektivně se staví k rodinnému prostředí básníka, které popisuje jako typickou součást dobových poměrů.
Ale je tu také osobní pohled Sebastiana Vassalliho. Autor do své knihy vstupuje jednak jako postava, autor biografie, který cestuje po Itálii ve stopách Dina Campany, jednak jako komentátor, jenž se vyjadřuje jak k italským poměrům, ve kterých žil básník, tak k poměrům v Itálii současné.
Řadu scén z života Dina Campany autor líčí tak, jak se mohly stát, jako znamenitý vypravěč, ne jako autor vědecké monografie. A tak se v této próze proplétá umělecká próza a biografie, zvláště v její první polovině. V druhé polovině knihy je biografická linie mnohem silnější. Tato část se mi jeví jako méně přesvědčivá, dívám se ovšem na knížku především z hlediska uměleckého. Myslím, že nejen pro mne je trochu problém v tom, že jsou postavy ze světa dějin italské literatury Vassallim charakterizovány jen velmi zběžně, či někdy takřka vůbec. U italského čtenáře se však dá předpokládat, že ví, o kom autor píše, poněvadž jde o osoby v italském kulturním prostředí všeobecně známé. V Čechách tomu tak ovšem není.
Může to být ale také tak, že putování Dina Campany v literárních kruzích není zdaleka tolik zajímavé jako líčení Campanova dětství, rodiny, městečka, ve kterém se narodil, a jeho okolí, tedy zdrojů, z nichž vznikala jeho poezie. Tady charakterizuje Vassalli velmi přesvědčivě. A nezapře v sobě ani to, že v mládí psal poezii a maloval. Třeba líčení krajiny kolem „Campanova“ městečka Marradi je skvostné.
Slovo dostává i sám básník Dino Campana, prostřednictvím citátů ze svého díla. To je další rovina této z různých vrstev sestavené knihy. Trošku mne mátlo, že nejsou použity překlady Jana Vladislava, jež mám jaksi „načteny“ – a ejhle, ony jsou ty texty najednou jiné. Tím nechci kritizovat Kateřinu Vinšovou, která je autorkou všech českých překladů Sebastina Vassalliho. Ty překlady mají živý jazyk a přirozeně plynou. A tak to má být. A tak to jen málokdy je. Nehledě na zásluhy překladatelky o prosazení Vassalliho v Čechách.
Na závěr knížky je zařazena ještě další kratičká próza na téma Dino Campana, kterou Sebastiano Vassalli napsal později než Noc komety. Je to již zmíněný „post-epilog“, dobrý text o dalších osudech této prózy. Číst však tento dodatek vzápětí po klasicky vystavěném závěru (vystupňování dramatu, katarze) Noci komety se mi nejeví být úplně nejšťastnější.
Tuto knihu mohu každopádně jen a jen doporučit. Tak jako celé dílo Sebastiana Vassalliho. Romanisté už je doporučují dlouho. Ono je ale těžké brát vážně doporučení na tisíce u nás vydaných knih, která se někde objevují, když současná česká literární kritika funguje ve své devadesátiprocentní většině jen jako PR. Doufám, že čtenář, který tento můj text dočetl až sem, ho jako PR brát nebude.
Sebastiano Vassalli: Noc komety. Přeložila Kateřina Vinšová. Pistorius & Olšanská 2014.