Kulturní noviny pětileté (1. část)
V říjnu 2009 proběhla zakládající schůze vydavatelského družstva Kulturní noviny a v listopadu téhož roku vyšlo takzvané nulté číslo, které bylo prvním zhmotněním družstevní ideje. Od té doby se toho událo tolik, že stojí za to se ohlédnout.
Je to k nevíře, ale od založení družstva uplynulo už pět let, a přestože člověk má pocit, že k tomu došlo včera, odehrálo se mezitím tolik věcí, že stojí za to se aspoň za některými ohlédnout. Dobrým důvodem pro reflexi je i víceméně experimentální povaha našeho mediálního podniku v dobovém kontextu, takže se v jeho existenci vyjevují mnohé charakteristiky jak naše vlastní, tak i celé společnosti.
V roce 2009, tedy v roce "literárkovské" krize, která skončila změnou vydavatele i redakce Literárních novin, se rozčeřila část mediálního prostoru a vznikly postupně dva nové podniky - družstvo Kulturní noviny a Deník Referendum Jakuba Patočky. V ohnisku formování Kulturních novin jsem stál já, Patrik Eichler, Jaroslav Šabata, Miroslav Švejda, Petr Kovář a celá řada sympatizantů z okruhu předchozích Literárních novin, z nichž namátkou jmenuju Erazima Koháka, Jana Šabatu či Evu Kantůrkovou. K nim se přidružilo ještě pár dalších přátel, kteří překračovali původní literárkovský okruh. Každý z obou nově vzniklých mediálních útvarů byl sice postavený na jiné filosofii, ale oba se hlásily k angažovanému vnímání světa a oba dva představovaly svého druhu experiment. Jaroslav Šabata, který byl aktivně účasten formování obou podniků, byl dokonce přesvědčen - přes všechnu rozdílnost "v osobách i obsazení" - o jejich komplementaritě a už v létě 2009, tedy asi tři měsíce před ustavující schůzí družstva, mi psal:
"Budu tedy vycházet z toho, že máme dvojjediný cíl: založení vydavatelského družstva, jehož předním úkolem bude vydávat 'papírový' týdeník neboli 'noviny/časopis' (o jehož názvu není zatím rozhodnuto), jenž sám o sobě nebude Jakubovu projektu konkurovat. A to, jak jinak, podle sil a možností solidárního tělesa, jež má dík družstvu vzniknout."
Myšlenka družstva, vnuknutá nám spisovatelkou Alenou Wagnerovou opírající se o inspiraci z německého prostředí, tedy o berlínské družstvo taz, byla svůdná a roztáčela kola naší představivosti do vysokých obrátek. Měli jsme v ty dny mnohé ideové diskuse, vydávali rozličná programatická prohlášení, abychom skrze ně vytvořili okruh sympatizantů. Ta prohlášení byla - při dnešním pohledu do zpětného zrcátka - mnohdy značně abstraktní a svým způsobem naivně idealistická a nevyhraněná. Dokonce jsme v návaznosti na konflikt v redakci Literárek koketovali s názvem polemos (boj, střet) pro naše vydavatelské těleso, což vzbudilo nejrůznější reakce a mně osobně přineslo hlubší porozumění tomuto pojmu v herakleitovském pojetí. Tento název jsme nakonec - a bylo to tak dobře - opustili.
Zmíněné úvodní čeření však patřilo k věci: k mladistvé a rozhořčené energii, jíž jsme tehdy byli po prohře s balíkem peněz nového majitele Literárek všichni plni, a také k pojetí prostoru, jejž jsme chtěli ustavit. Ten měl být názorově co nejpestřejší, tudíž každé vyhranění se zdálo omezením… Starší a zkušenější členové našeho okruhu nám to tehdy naznačovali; pamatuju si na zcela věcné poznámky Evy Kantůrkové o přílišné "abstraktnosti". Koneckonců i Jaroslav Šabata si při svém nezměrném entusiasmu byl mnohého vědom a snažil se hned od počátku navodit především ideový kvas, v němž by krystalizovalo médium jiné než ostatní. Médium založené na angažované kultuře v širokém slova smyslu:
"Jestliže nám hrozí nějaké 'zamlžování a rozbředlost' našich cílů, pak je to směšování těchto dvou linií naší agendy: výsostně programatických otázek našeho počínání na jedné straně a otázek odvozených z každodenního provozu na straně druhé. Musíme je umět rozlišovat. Jinak zakopneme o 'bezprecedentnost' díla, jež nám tane na mysli."
A nebyl by to Šabata, kdyby hned v následující větě nepřidal konkrétní návrh:
"Nejsrozumitelnější podnět pro co nejkonkrétnější expozici naší duchovní a politické orientace nabízí Kohákova 'životní práce' = kniha, která vyšla před několika týdny v nakladatelství Filosofia: DOMOV A DÁLAVA. Kulturní totožnost a obecné lidství v českém myšlení."
Diskuse nad sympatickými rysy Kohákovy práce v kontextu doby, která je skeptická k národním ideálům i k étosu a inspirativní roli velkých postav českých dějin (Masaryka především), stejně jako nad otázkami, které je potřeba ještě kriticky zodpovědět, byly tehdy mezi námi časté. To vše se neobyčejně intenzivně protínalo s bilanční atmosférou blížícího se dvacátého výročí sametové revoluce.
Jaký název?
Velké diskuse probíhaly i kolem názvu nového periodika. Politicky vyhraněnější kolegové navrhovali údernější názvy, než byl ten, který jsme nakonec přijali, tedy Kulturní noviny. Dokonce padl návrh přihlásit se k názvu časopisu Tribuna, v němž si brousil počátkem dvacátých let dvacátého století šéfredaktorské ostruhy Ferdinand Peroutka. Paradoxem bylo, že my, kteří jsme v podstatě chtěli navazovat na tradice Literárek a Literárních listů z let šedesátých, jsme nakonec přijali název krátkodechého několikaměsíčního "ideově správného" periodika, které mělo z rozhodnutí vládních orgánů nahradit zakázané "neposlušné" Literárky v roce 1968. Tehdy nás na tuto skutečnost upozornil tuším Ivan Štampach, ale já jsem byl názoru, že tak pěkný název si přece nemůže nějaká ideologická parta zablokovat ve společenském vědomí navždy. Nakolik se nám podařilo rehabilitovat po pěti letech titul Kulturní noviny, to musí zhodnotit jiní. A navíc, došlo nám, že náboj média bude skryt v průběžně utvářeném obsahu, nikoli prvoplánově v názvu. Lidové noviny, Literární noviny, Hospodářské noviny jsou také poměrně dosti neutrální názvy.
V tomto kvasícím poli jsme uspořádali 10. října 2009 zakládající schůzi, jíž se zúčastnilo prvních devatenáct členů družstva a z prvního nashromážděného kapitálu jsme obratem vydali "nulté" číslo Kulturních novin, zaměřené právě na výročí sametové revoluce. Náklad tohoto bilančního čísla, do něhož se nám podařilo sezvat celou řadu dobrých autorů kulturně-politické sféry, činil několik desítek tisíc kusů a byl určen pro propagaci našeho záměru. Ve vzrušené atmosféře listopadových oslav i v následujících měsících jsme se všemi svými omezenými silami snažili distribuovat svou novou vizitku. Noviny jsme roznášeli na akce, rozesílali do nejrůznějších adresářů, rozváželi autem a vkládali do schránek…
Co jsme my, mediální družstevníci, vlastně zač?
Většina členů z dnešních šedesáti se k nám připojila během prvního roku po založení družstva a v podstatě lze říci, že naše členstvo tvoří důležitý sociologický vzorek. Jsou to lidé, kteří jsou schopni nezanedbatelného osobního vkladu do věci, v níž cítí smysl, a nepočítají, co z toho bezprostředně budou mít. Také nemohou počítat se zaručeným úspěchem, protože vnímají - aspoň v to doufám a soudím tak i podle sebe a okruhu lidí, které bezprostředně znám - jistou experimentální povahu věci. Možná by mi někdo jiný z členů popsal i jiné aspekty své motivace.
Ale co je to vlastně nakonec ten úspěch v případě, když se člověk snaží rozhýbat společenské instinkty přidušené (nebo téměř udušené) půlstoletím jednostranného mocenského a ideologického tlaku? Není to už samotné ustavení družstva? Pravé prvorepublikové družstevnictví bylo (a stále částečně je) skryto ve společenském vědomí pod nánosem pejorativně chápaného socialistického družstevnictví. A má to i další aspekt, řekl bych investorský. Kolikrát jen jsem tehdy odpovídal na otázku (a pokládali ji lidé nikoli prvoplánově ziskuchtiví!): A co když to nevyjde? Jakou mi dáš záruku, že ty peníze nevydám zbytečně? - Neměl jsem jinou odpověď než tuto: Záruku ti nedám, můžu jen říct, že v rámci možností uděláme vše, abychom z tohoto experimentu vytěžili, co vytěžit lze.
Když jsem se pak dostal do Berlína na kongres, který pořádal družstevní list taz.die tageszeitung, úplně mě odzbrojilo realistické přiznání jednoho ze zakladatelů těchto novin: Od začátku bylo jasné, že družstevníci, kteří přinášejí do novin členské vklady, z nich nikdy nebudou mít žádný finanční zisk, ale všechny spojovala touha mít noviny. - Později tuto formulaci upřesnili, že samotná existence novin je "politickým ziskem", a byli pro tento zisk ochotni ledacos obětovat. Samozřejmě, že cesta k relativně stabilním a obsahově vyprofilovaným novinám trvala těmto Berlíňanům ještě dlouhou řádku let, ale od počátku byla vedena touto filosofií. Jaký to je rozdíl od běžného chápání fungování novin a časopisů! Ty musí PŘEDEVŠÍM vydělávat pro svého majitele, a pokud ne, tak toto periodikum skončí, nebo se začne proměňovat jeho obsah a struktura pod ekonomickým diktátem. Étos je podřízen ekonomickému zájmu, příkladů kolem sebe vidíme dost.
V době našich počátků mi noviny taz.die tageszeitung se svými tehdy téměř deseti tisíci členů byly velkou argumentační posilou. Jenže se ukázalo, že výsledky z jedné země nelze mechanicky přenášet do druhé, a navíc, že ve hře je celá řada dalších faktorů.
(pokračování příště)