Těžký balet
Brněnská výstava Oldřicha Moryse ukazuje, co má výtvarné umění společné s divadlem.
Představme si člověka, který během posledního čtvrt roku třikrát zavítá do Brna. Pokaždé přitom navštíví jednu z galerií, jejichž program se vyplatí sledovat. V půli ledna tak uvidí výstavu Oldřicha Moryse v Galerii Mladých, v únoru téhož autora v galerii Tvar a v půli dubna navštíví vernisáž výstavy Oldřicha Moryse v G99. Zdá se, že se vyplatí sledovat Oldřicha Moryse (1983).
Vystudoval v sochařském ateliéru Jana Ambrůze na brněnské FaVU VUT, jehož nefigurativní konceptuální směřování lze číst i v Morysově tvorbě. Nedominuje jí ani tak práce s tvarem v prostoru, jako spíše tvarování prostoru, nebo ještě lépe struktura prostoru a proměnlivost vztahů v ní obsažených - téměř vždy se divák ocitá v aktivní nebo interaktivní instalaci. Nejedná se přitom o žádnou manipulaci, interaktivita nastává přirozeně; autor zapojuje návštěvníka, učiní ho "součástí své kresby", ještě než se to divák dozví, a tedy než začne uvažovat, jestli něco takového chce nebo ne.
Formálně se Morysovy instalace opírají o konstrukci a konkrétněji o konstrukci výstavního prostoru. Prostředí, ve kterém má být realizováno a vnímáno umění. Odhaluje jeho vnitřnosti, či snad zázemí, jako kdyby se herci líčili a převlékali do kostýmů přímo během představení na jevišti. Ostatně, tato praxe odhalených vnitřností v divadle běžně funguje - které divadlo ještě zatahuje oponu, aby se mohla přestavět scéna? Není to potřeba, divák je veden přes obě roviny, hranou fikci i skutečnost provozu, přičemž však tato skutečnost se stává součástí hry.
Pro instalaci s názvem Těžký balet pak můžeme termín "divadelní" používat přímo. Jak daleko je od performance k divadelnímu představení? Tak jako z galerie k divadlu? Výstava sama se k tomuto spojení hlásí hned ve vstupu "kulisou" odhrnuté opony a zapojením asi patnácti "herců". Proces zrození výstavy skrze pohyb výstavního fundusu, instalačních prvků a nástrojů se stává výstavou samotnou. Odkrytá a teatralizovaná variabilita paneláže a nosných konstrukcí prostor stále nově definuje. Nově se však definuje i materiál a význam výstavních prvků, když aku-vrtačka šroub do stropu nezavrtává, ale slouží jako pohon pro soukromý kolotoč instalatéra klečícího při práci na točicí židli, když pro manipulaci se šroubovákem je třeba aspoň tří lidí, když výška vstupu do výstavy je určena únavou dvou mužských paží. Výstava je také divadlo. Složené z permanentně performujících předmětů.
Tak jako malbě se stává tématem samotná malba, tématem zprovozněného Těžkého baletu je provoz umění, rámec jeho prezentace. Způsob Morysovy institucionální kritiky nepostrádá kouzlo a vtip; právě jejich specifičností a hereckou smělostí se vymaňuje z asociativního sevření performativními objekty Petera Demka nebo instalacemi Dominika Langa. Balet Oldřicha Moryse příhodně rozhýbává zázemí naší scény.
Oldřich Morys, Těžký balet, Galerie G99, Dům pánů z Kunštátu, Brno, 16. dubna - 8. června 2014.