Do Evropy a zase zpět
Evropský projekt strádá nedostatkem dobré vůle a odvážných nápadů. Bohužel to vypadá, že čeští politici nemohou přinést ani jedno, ani druhé.
V předvolební kampani je Evropská unie pojímána v lepším případě jako žinantní přežitek z bezstarostnějších časů, v horším jako bezohledný okupant. Primitivně dikobrazí karikatury bruselských byrokratů jsou žádaným zbožím, které umožňuje kdejakému kuloárnímu šíbrovi vystupovat před voliči coby zásadový rebel. Vypadá to skoro, jako by Evropská unie byla jediným viníkem toho, že naše země momentálně nevzkvétá. Představa evropského úředníka jako zpupného diletanta a vyžírky je klasickou "projekcí stínu": ano, takto nějak by se naši euroskeptici opravdu v unii chovali, kdyby je k tomu někdo pustil.
Jedinými otevřeně proevropskými stranami u nás jsou z těch velkých TOP 09 a ČSSD: už to voliče poněkud dezorientuje. TOP 09 zřejmě z tradičního prozápadního elitářství, které je pro její voliče typické. Vydávat ovšem za morální autoritu Jiřího Pospíšila, který teprve v lednu opustil potápějící se loď ODS, to může zapůsobit jen na velmi nekritické fanoušky. Sociální demokraté jsou pro EU snad z jakési nostalgie po dobách, kdy bývali socialisté motorem evropské integrace. Jejich voliči o tom moc nevědí ani to příliš nechápou. Naučili se ničemu nevěřit a jakýkoli projekt přicházející shora vnímají jako ohrožení svého životního standardu. Ani se jim moc nedá divit. Socialisté budou po volbách moci poděkovat svým hejtmanům, kteří tváří v tvář výzvě nedráždit voliče nesmyslným lpěním na poslanecké sesli (kterou by ostatně neměli, nepřisát se včas na kdysi solidní stranickou značku) zvolili postoj "co je doma, to se počítá" a "po nás potopa".
Dalšími stranami s otevřeným postojem vůči unii jsou Zelení a Piráti. Obě by teoreticky mohly profitovat z tradičně nízké voličské účasti a zdolat pětiprocentní klauzuli. Ukazuje se však, že nižší účast neznamená kvalitnější a poučenější elektorát - spíše platí zákonitost známá z internetových diskusí, že nejaktivnější bývají různí frustráti, kdežto zastánci zlaté střední cesty se snadno nechají znechutit. Pro subjekty, které jsou vnímány spíše jako nejmenší zlo pro bezradné voliče, bývá těžké uspět, pokud nepřijdou s mimořádným tahákem typu Libora Michálka.
Postoj komunistů je tradiční: "My neříkáme tak ani tak, ale na naše slova určitě dojde." (Cokoliv jiného by mohlo potenciální voliče mimo skalní jádro odradit.) Podobně by se rádi zachovali lidovci, ale jsou handicapováni tím, že bývali silně proevropští v době, kdy to ještě bylo v módě.
ODS je stále bezradnější a pro voliče nečitelnější. Euroskepticismem už nezaujme, jiné strany jsou v tomto směru hlasitější a bezskrupulóznější. Volba Petra Fialy do čela strany je navíc odklonem od tradiční zásady, že nikdo nesmí být ve straně chytřejší než Václav Klaus. Pád ODS do bezvýznamnosti otvírá prostor pro další strany, protože poptávka po pravici pragmatičtější a lidovější než Topka tu jistě pořád existuje. ANO by tuto pozici rádo získalo, ale z taktických důvodů zatím nemůže opustit střed. Dosud ještě může těžit z image strany protestní a přitom neextremistické, což bude při pokračování vládního angažmá stále těžší.
Ostatní strany předvádějí jen nejlacinější negativismus. Kdyby se některé z nich náhodou podařilo někoho do Evropského parlamentu vyslat, ztratil by se mezi 751 poslanci jako zrnko písku v moři. Chcete-li totiž něco v Evropském parlamentu opravdu prosadit, musíte být členem některé nadnárodní frakce (to pochopilo právě ANO, když navázalo kontakty s centristickou Aliancí liberálů a demokratů pro Evropu). S jedincem, který navíc na všechny návrhy reaguje stereotypním umíněným "Ne!", se nikdo bavit nebude.
Myšlenka Evropské unie je založena na spolupráci a hledání konsenzu. Proto tolik vadí těm, kdo si svoji politiku neumějí představit bez válcování opozice a neustálých mobilizačních kampaní. České ekonomické elity se dosud nezbavily veksláckých manýrů; sice si osvojily pár anglických slovíček (ač přesně neznají jejich význam) a Ladislav Špaček je naučil u jídla nekrkat, alespoň ne v přítomnosti někoho důležitého, ale dál jejich kultivace za čtvrt století bohužel nepokročila. Atmosféra dravého individualismu, uznávající konkurenci jako jediný smysl života, se propojila s tradiční českou nedůvěrou vůči institucím i s leckdy příliš blahosklonným postojem západních politiků vůči novým členům unie jako těm, kteří prostě musejí bez diskusí přijmout světlo vyšší kultury. Výsledkem je české antievropanství, podivný hybrid založený převážně na ignorantství a trucovitosti, který ve skutečnosti význam naší země spíše marginalizuje.
Že jen malá část unijních dotací šla na skutečně potřebné účely, ba že velký kus z nich byl prostě rozkraden, za to nemůže ani tak Brusel, jako spíš čeští politici. Škoda, že jen málokdo zná zajímavý text Radoslawa Sikorského o tom, že všechna ta vysmívaná absurdní nařízení si nevymýšlejí zlovolní úředníci, ale prosadily si je jednotlivé členské státy (tedy právě oni zastánci "národních zájmů"); v češtině ho publikovaly Listy. Bohužel, způsob, jakým je u nás utvářeno veřejné mínění, je podivuhodně rezistentní vůči faktům.