Jak básník pracoval na hřbitově
K tématu prózy Vikiho Shocka mám osobní vztah. Také jsem jednu dobu pracoval na hřbitově. A v jednom odstavci Vikiho textu se objevím pod jménem Pavel Můra a pronesu cosi právě o hřbitově. Je to můj subjektivní názor, ale ta knížka se Vikimu prostě povedla.
Viki Shock napsal, jak zní podtitul knihy: "lehký funerální románek". Což je přesná charakteristika. Je to knížka útlá, tedy románek, nikoliv něco o počtu stran Hledání ztraceného času. Lehký je ten text dozajista, protože plný humoru. Naposledy jsem se tak upřímně zasmál, pokud jde o nově vydané knihy, nad Největší ponorkou na světě Marcela Adamka. Humor jak frankofonního spisovatele s česky znějícím příjmením, tak Čecha s kosmopolitně znějícím pseudonymem - Vikiho Shocka - by bylo možné nazvat realisticky surrealistickým. Českou klasikou tohoto stylu jsou Hvězdy kvelbu Vikiho dlouholetého přítele Pavla Řezníčka. Pavel Řezníček byl přítelem Bohumila Hrabala. Tu linii by bylo samozřejmě možné sledovat ještě dál do minulosti.
Zahradníkův rok na hřbitově má několik tematických rovin, ty hlavní jsou ale jen tři. Za prvé jde o rovinu "funerální", v níž je tématem hřbitov a jeho lidé. Další rovinou textu je prostředí pražských uměleckých kruhů, třetí téma je možné označit jako "sny jednoho léta".
Téma hřbitov a jeho lidé je v knížce určitě nejvíce nosné a také nejlépe zpracované. Autor tu dokáže být velmi sebeironický, což je dost jiná poloha, než jaká se objevovala v předchozím tiskem vydaném díle.
Ač by se některé události odehrávající se na hřbitově mohly jevit jako neuvěřitelné či pábitelské, všechno je to pravda a všechno se to skutečně stalo. Leccos z toho jsem sám zažil, jen osoby, kterým se konkrétní věci přihodily, byly jiné. Ale dálo se to zcela logicky lidem obdobného typu při práci na tomtéž pracovišti. Některé typy na hřbitovech se vyskytující ovšem nemají obdoby. V textu je nejvýraznějším takovým originálem hrobník Béďa. Jiné je jen jeho skutečné jméno, jinak ho Viki Shock popsal naprosto dokonale.
Píšu zde, že jsem se nad knížkou opravdu upřímně a srdečně zasmál. A to je pravda. Většinou to ale byl smích, na jehož dně leží čiré zoufalství. Alespoň pokud jde o pasáže odehrávající se na hřbitově.
Smích, jaký vyvolávají Gogolovy Mrtvé duše. Vždyť tady jde o poslední věci člověka a vztah k nim, o neustálé se setkávání s otázkou "jak bude po smrti?", o vztah živých k zemřelým, a to jak k jejich konkrétním ostatkům, tak k tomu, co křesťanství nazývá duší. Že vztah současné české společnosti ke smrti, k tomu, co bude po ní, ani její úcta k místu pohřebiště související se vztahem k posvátnu obecně nejsou v pořádku, to knížka Vikiho Shocka vyjadřuje básnickým způsobem. Nikoliv moralizováním.
Viki Shock je básník. A tak čtenáře ve své knížce přivádí nejen na hřbitov, ale také do prostředí literátů, nakladatelů, rockerů a výtvarníků. Toto prostředí je v knížce zachyceno věrně a s humorem. Ovšem něco podobného mohl už čtenář leckde číst. Autorský vypravěč se v této rovině příběhu bere poněkud vážněji (ale umění je pro něj prostě vážnější věc než okolnostmi způsobené setrvávání na hřbitově).
Představitelé uměleckého prostředí ve srovnání s představiteli prostředí hrobnického vyznívají jaksi krotce a nejsou zdaleka tak šílení, nesnesitelní či příšerní - a tedy výrazní - jako zaměstnanci Správy pražských hřbitovů. V kontextu knížky je umělecké prostředí popsáno jako určitá idylka, kde je autobiografickému vypravěči mnohem lépe než v práci na hřbitově, který je v knize nazván Ždibec Brokolice. Tento kryptogram je pro mne samozřejmě průhledný, na rozdíl od řady kryptogramů z pražského uměleckého světa v knize se nacházejících. Viki byl vždycky mnohem společenštější než já. Nuže, Ždibec Brokolice rovná se Liboc Vokovice. Ten hřbitov je na Evropské, jedné z hlavních pražských výpadovek, a alespoň od vidění ze silnice ho většina Pražáků zná.
Třetí rovinou knížky jsou "snové deníky", které vypravěč příběhu píše na letní dovolené na chalupě kdesi v Čechách. Únik, sen. Moc dobře si vzpomínám, že jediné texty, které jsem byl schopen napsat za svého působení na hřbitově, měly tentýž tón a byly zdánlivě úplně odtržené od hrubé reality. V knížce Vikiho Shocka by tomuto "vloženému textu" prospělo zkrácení. Ne radikální zkrácení, to by jí zase něco podstatného scházelo, ale přece jen něco by se ze "snů jednoho léta" bývalo vynechat dalo.
Všechny tři roviny knížky dokázal autor smysluplně propojit. Opakuji, že nejvíc působivé je téma funerální. A to i z toho důvodu, že autentická svědectví o tom, jak to vypadá v prostředí "současné dělnické třídy", se z české prózy prakticky vytratila.
"Lehký funerální románek" je knížka opravdu vydařená, svěží, čtivá, vtipná, a protože Viki Shock je básník, obsahuje i básnické vidění situací velmi prozaických. A pokud jde o současnou původní českou prózu, dlouho se mi nestalo, že by mne nějaká původní česká prozaická novinka takovým způsobem strhla a vtáhla.
Viki Shock: Zahradníkův rok na hřbitově. Clinamen, Praha 2014.