Počteníčko: Jak jsem vyhrál válku
Před sedmdesáti lety se spojenecká vojska vylodila v Normandii. Snad nebude pokládáno za neuctivé vůči tehdejším obětem, když si tuto událost připomeneme poněkud odlehčeným způsobem: ukázkou z románu Patricka Ryana Jak jsem vyhrál válku, ironizující tupost vojenské mašinérie, která převrátí sebelepší nápad v pravý opak.
Velitel naší divize generálmajor Trugg si s láskou vzpomínal na strázně svého vlastního vojenského mládí a ujišťoval nás, že cvičení, kterým nás teď podrobuje, jsou hotové zahradní dýchánky ve srovnání s totálně mírovými manévry. Jak měl před každým cvičením ve zvyku, shromáždil jednoho podzimního rána roku 1941 všechny své důstojníky v jistém biografu.
"Uděláme si cvičeníčko," zašveholil z pódia, na němž se jeho silueta odrážela od ohromného diagramu. "Cvičení jak se patří. Cvičení ze staré dobré školy. Nejnáramnější a nejnáročnější cvičení, k jakému kdy došlo v době mezi válkami. Vedené generálem Wavellem, když velel Druhé divizi. Cvičení 'Zlaté rouno'. Cvičení, které opravdu upoutá fantazii vojáků. Báji o Iásónovi a zlatém rounu. Budeme mít pravé ovčí rouno obarvené nažluto, ukryté v Hurtském lese na hranici Surreye a Sussexu, a Argonauti budou muset týden bojovat, než se tam dostanou…"
A s velitelským ukazovátkem a načasovanými pauzami pro odkašlání nás na svém nestvůrném diagramu seznámil se základními rysy našeho nastávajícího očistce.
Týden nato, po dvou dnech a nocích klikatého pochodu přes Severní pahorkatinu, se Čtvrtý mušketýrský zakopal na hranici mezi Surrey a Sussexem. Třetí rota byla v záloze s úkolem zaútočit nazítří ráno jako první vlna Argonautů. Major Arkdust právě skončil svůj denní rozkaz, když do dvora statku vpadla jízdní spojka.
"Zvláštní zpráva, pane," hlásil. "Okamžitě provést!"
Kapitán Croker, zástupce velitele, otevřel obálku.
"Dodatek č. 8," četl nahlas, "k instrukci pro cvičení č. 44. Velitel divize vydal přísný rozkaz vysvětlit báji o Iásónovi a zlatém rounu všem vojákům divize, aby se v nich probudil opravdový zájem o celou akci. Rozhodčí zkontrolují u jednotlivců znalost báje a velitelé rot potvrdí vlastnoručním podpisem do 06.00 hodin, že Iásónův příběh byl vysvětlen všemu mužstvu."
"První otázka, kterou si musíme položit," řekl major Arkdust, nejbystřejší muž, pod jakým jsem kdy sloužil, "zní: o jakého Jasoně jde?"
Já sám jsem byl vzdělán spíš v exaktních vědách a ne tak dobře v bájesloví. Moji kolegové důstojníci byli řadoví prostí válečníci, kteří nechávali knihy a podobné serepetičky slečinkám, jak se vyjádřil kapitán Croker. Ohromní kamarádi, když se člověk dostal do úzkých, to je třeba přiznat, ale báji o zlatém rounu z nich neznal nikdo.
"Vy u roty odpovídáte za zpravodajskou službu, Goodbody," řekl major Arkdust. "Tak si sežeňte nějaké zprávy o tom Jasoňovi a dejte to dál mezi vojáky."
Odebral jsem se za svým literárním posláním do nejbližší vesnice. Nějaká paní v čepci, kouřící hliněnou dýmku, mi otevřela dveře první chalupy.
"Dobrý večer, milostivá," pozdravil jsem. "Nemáte náhodou doma výtisk báje o zlatém rounu?"
"Dneska nepotřebujem, děkujem." Odplivla si přesně na obílený schod zápraží a zabouchla mi dveře před nosem.
Další tři majitelé domků mysleli, že jsem vojenský ubytovatel, a odmítli otevřít. Dveře vilky "Zeebrugge" mi otevřel jeden admirál ve výslužbě, který na mě spustil, co mě to sakra napadlo obtěžovat lidi kvůli nějakým zatraceným pohádkám.
"Co je to za vopičky!" odfrkl si. "Šaškovat po venkově! Takhle tu zatracenou válku pěkně prohrajete! Jak se jmenujete? Napíšu o vás do Timesů."
Řekl jsem, že se jmenuji Dai Rees a že jsem od pluku velšských gardistů. Hokynář se podivil, že dospělý člověk jako já nemá nic lepšího na práci. První přímé odpovědi se mi dostalo od poštmistra, který na mě poštval psa. Konečně se místní řídící učitel slitoval nad mým mládím a našel mi výtisk Divů řeckého bájesloví pro mládež.
"Je to pro osmileté děti," poznamenal, "takže to bude právě tak vhod pro zaostalé výrostky, co si hrají na vojáčky jako vy."
Bylo těsně před večerkou, když jsem se dostal zpátky na bojiště a dal jsem shromáždit rotu v jedné stodole.
"Nyní si přečteme báji o Iásónovi a zlatém rounu," začal jsem. "Generál chce, abyste si pro cvičení zapamatovali všechny podrobnosti, aby se tak ve vás probudil opravdový zájem o celou akci. Klidně se proto ptejte, na co chcete."
"Do prkenný vohrady!" řekl vojín Spool. "Hajaja na dobrou noc!"
"Byl jednou jeden řecký rek," četl jsem z knížky, "jménem Iásón, a ten se plavil do Kolchidy, aby našel zlaté rouno. Rouno pocházelo z berana, který doplaval z Théb do Černého moře s chlapcem Frixem na zádech…"
Vojín Parkin, radista štábní roty, převzdělaný knihomol, syn poslance a hašteřivý advokát mužstva, se přihlásil o slovo.
"Z Théb do Černého moře, pane? Víc nežli šest set padesát kilometrů? Beran aby plaval s nějakým chlapcem na zádech?"
"Berani plavat neumějí," poznamenal vojín Drogue. "Podříznou si předníma kopytama krk."
"Tohle byl bájeslovný beran," vysvětlil jsem, "poslaný bohem Hermesem."
"S bájeslovným motorkem vraženým do zadku, to leda."
Nevšímal jsem si jejich pošetilého smíchu.
"Iásón se plavil na lodi Argó s třiapadesáti válečníky a s jednou ženou. Jmenovala se Atalanta a byla to proslulá lovkyně a běžkyně…"
"To teda musela bejt," řekl vojín Clapper. "Furt dokolečka po palubě s těma třiapadesáti válečníkama v patách."
Za podobných stálých úštěpků jsem doprovodil třetí rotu spolu s Argonauty přes moře na ostrov Lémnos k ženám bez mužů, kolem Hérakla na ostrově Kios, nechali jsme za sebou Amyka se zlomenou čelistí a Finea osvobozeného od Harpyjí a probojovali jsme se až k přistání v Kolchidě. A to všechno vyjádřeno slovníkem pro osmileté.
"A král řekl, že Iásón musí splnit sám a bez pomoci tři úkoly, než rouno dostane. Musel zapřáhnout do pluhu strašné kovonohé býky, zorat s nimi pole a zasít tam dračí zuby. Jenom pak se směl pokusit vzít rouno zuřivému drakovi, který je hlídal."
"Sázím čtyry proti jedný na toho draka."
"Ale králova dcera Médea se do Iásóna zamilovala a dala mu kouzelné byliny, kterými býky zkrotil. Když zasel do brázd dračí zuby, z každého zubu vyrostl válečník. Ale Iásón je všechny pobil a posypal draka kouzelnými bylinami, takže drak usnul. Iásón se pak vlastnoručně zmocnil zlatého rouna a odplul na lodi Argó s Médeou…"
"A žili pak šťastně až do smrti."
"Nemohli bychom si zejtra večer vyprávět Červenou karkulku, pane?"
Vojín Parkin znovu vstal.
"Velice zajímavé, pane," poznamenal. "Mohli bychom si tu knížku vypůjčit přes noc? Prostudovali bychom si tu báji, abychom majora zejtra určitě nezklamali."
"Zajisté," řekl jsem a podal jsem mu knihu. "Chvályhodné předsevzetí, Parkine."
Druhý den ráno jsme se vzrušeně připravovali na výpravu za zlatým rounem. Štábní rotmistr Dickory se s povykem přihnal za majorem.
"To je vzpoura, pane! Jedenaosmdesát mužů odmítá vstávat."
Vojín Parkin vyšel ze spojařského stanu s radiogramem v ruce.
"Přednostní osobní depeše od generála Trugga."
Kapitán Croker ji přečetl.
"Velitel divize očekává, že se dnes všichni vojáci zachovají podle slavného příkladu Argonautů."
"Právě o to se snažíme, pane," podotkl vojín Parkin. "Nejde nám o nic jiného, než abyste zůstal s generálem zadobře. Podle té knížky pana Goodbodyho bylo Argonautů jenom třiapadesát, a nás je sto čtyřicet. Tak jsme včera večer losovali, kdo bude mít tu čest zaútočit na zlaté rouno, a teď máte nastoupeno přesně třiapadesát dobrovolníků. Nechceme přece, aby vás generál nachytal se sto čtyřiatřiceti Argonauty na startu a myslel si pak, že jste tu pověst nikdy nečet."
"Třiapadesát Argonautů," zařval major Arkdust. "Je to pravda, pane Goodbody?"
"Ano, pane, ale -"
"Teď není čas na žádné ale, už jsme měli být na cestě. Co je sakra krmíte touhle bolšánskou propagandou?"
"Plnil jsem jenom generálův rozkaz, pane…"
Všichni na mě křičeli a pobíhali kolem ve vzrušených vojenských kruzích. Kapitán Croker se vehementně dožadoval, aby na těch jedenaosmdesát nedobrovolníků byla uvalena tuhá vazba pro vzpouru, ale štábní rotmistr si spočítal, že by těch druhých třiapadesát muselo zůstat s nimi, aby je hlídali. K cíli by pak nedorazili vůbec žádní Argonauti, což povážlivě zavánělo masovým válečným soudem, jako stvořeným pro noviny a senzacechtivé obecenstvo.
"Jestli smím něco navrhnout," přihlásil se vojín Parkin, "v té knize se říká, že když Iásón přistál v Kolchidě, nechal na své lodi stráž. Co by z toho taky měl, kdyby se vrátil se zlatým rounem do přístavu a zjistil, že mu někdo štípnul jeho Argó?"
Tak bylo našich jedenaosmdesát povalečů ponecháno jako nominální stráž u lodi Argó s tím, že se to s nimi vyřídí, až se vrátíme do kasáren, zatímco třiapadesát hrdinných dobrovolníků odpochodovalo s proklínáním smůly, která je stihla při losování.
Patrick Ryan: Jak jsem vyhrál válku. Přeložil František Vrba. Naše vojsko, Praha 1970.