Znovuobjevený Pavel Juráček: Extremista krásy a hořkosti hledané a nacházené ve slovech
Osobitý filmový tvůrce byl i bytostným literátem, jak dokazují jeho rané texty.
Pavel Juráček je znám především jako jeden z představitelů československé nové vlny, méně už pak jako scenárista a autor povídek. Jeho snad zatím nejznámějším literárním dílem je Deník, který v roce 2004 získal Magnesii Literu za vydavatelský počin roku. Knihovna Václava Havla aktuálně vydává sborník Juráčkových textů z let 1951-1958, nazvaný podle jedné z kratších povídek poměrně lapidárně: Prostřednictvím kočky.
Juráčkova posedlost psanou tvorbou se přitom projevila mnohem dříve než jeho aktivity spojené s filmem, které se vynořily postupně, vlastně jakoby náhodou a mimochodem. Původně student filologie a redaktor Vesnických novin se už v útlém věku profiluje jako cílevědomý autor a nelítostný kritik, usilující o co nejpreciznější formulace, neustále pochybující a zpochybňující, a jak se později ukáže, ve svém tvůrčím zápalu mimořádně sebedestruktivní a schopný obětovat své literární tvorbě vše. Tento jeho životní zápas s vlastním talentem i poněkud přecitlivělou, umanutou a vznětlivou povahou můžeme sledovat v jeho Deníku, ale také v divadelních představeních, která z deníkových záznamů přímo vycházejí. Pavel Juráček se tak 25 let po své předčasné smrti stává stále větší měrou znovuobjeveným.
Nutno dodat, že po právu a po zásluze. Už povídky psané na začátku 50. let vykazují stopy vyzrálého autorství, smyslu pro detailní psychologickou kresbu a navzdory autorově věku také notnou dávku pozorovatelského talentu a naturalismu hraničícího místy s cynismem.
Na rozdíl od pozdějších Juráčkových filmových scénářů (jmenovitě např. Postavy k podpírání nebo Případu pro začínajícího kata) se zde nesetkáváme s prvky absurdity a snovými situacemi, ale s psychologicky do hloubky propracovanými, mnohdy mrazivě realistickými příběhy, často zakončenými hořkým uvědomením a smířením s bezútěšnou realitou, která je zde suše konstatována a mnohem spíše trpěna než přikrášlována nebo oslavována.
Většina textů pochází z roku 1958 a třiadvacetiletý Juráček je v nich na svůj věk překvapivě přísný a skeptický vůči životu, především vůči mezilidským vztahům a lidské povaze. Jeho popisy přesto neztrácí na poetičnosti a jazykové preciznosti, což se projevuje zejména v druhé části zahrnující deníkové záznamy. Zde se odhaluje autor básník, filosof a estét, spisovatel prahnoucí po absolutním vyjádření a dokonale krásném jazyce.
Například 4. července 1956 si zaznamenává: "Opět se soužím nad svou neohrabaností. Plevelím nešikovná slova, jako bych házel blátem po tom, co chci oslavit. A večer, svlékající se žena, stín na zácloně, pohyb, protáhnutí… kde jsou, kde jsou? Žijeme v poesii. Básně poletují kolem mne jako jepice, pokoj je plný slov a pocitů, jepičích půvabů, které nikdy nechytím. To jenom někdy uvázne mezi prsty, které mávly bez naděje do vzduchu, nejpomalejší z nich. Otevřu dlaň a je z ní mrtvé tělíčko, špinavá skvrna na kůži."
Z nelítostného realisty, který z něj promlouvá v povídkách jako Prostřednictvím kočky, Nejzatracenější týden v roce, Rostou nám krásní lidé nebo Sněženky pro Irmu, se rázem mění v křehkého básníka, který se nechává unášet vlastní imaginací, aniž by po cestě ztratil skeptikovu náročnost. Možná, že právě to je velkou Juráčkovou výhodou: schopnost střídavě přepínat mezi těmito dvěma póly, spojovat je dohromady a v průběhu toho všeho si ponechat svůj obsedantní a neurotický perfekcionismus, prostřednictvím kterého směřuje k dosažení a pokoření dosud nepoznaných literárních a tvůrčích rovin.
Je proto velká škoda, že místo slaboduchých seriálů vysílaných v televizi nemůžeme sledovat například takovou Ulici bez ctižádosti.
Pavel Juráček (2. srpna 1935, Příbram - 20. května 1989, Praha)
Scénáře: Strop (1961, Věra Chytilová), Ikarie XB 1 (1963, Jindřich Polák), Bláznova kronika (1964, Karel Zeman), Nikdo se nebude smát (1965, Hynek Bočan), Konec srpna v hotelu Ozon (1966, Jan Schmidt), Sedmikrásky (1966, Věra Chytilová) aj.
Filmografie: Postava k podpírání (1963), Každý mladý muž (1965), Případ pro začínajícího kata (1969), Zvony pana Hejhuly (1969)