Překlad připomíná řeku, která se hrne korytem vyhloubeným autorem
Rozhovor s překladatelem Viktorem Janišem.
Viktor Janiš patří k našim nejpřednějším překladatelům. Českému čtenáři zprostředkoval díla žánrových klasiků jako Asimov, Gaiman nebo Moore. Sáhne však i po Bulgakovovi či Kafkovi. K dalším autorům, které často a rád překládá, patří Louis de Bernières, Susanna Clarková, Iain Banks a Michel Faber. Získal několik ocenění, k nimž patří Prémie Tomáše Hrácha nebo Cena Jiřího Levého. Je znám pečlivostí a důrazem na kvalitu překladu a postprodukční činnosti. Neustále na sobě pracuje a vyhýbá se všemu, co by mohlo zavánět "překladatelštinou". Snaží se vybírat si knížky chytré, vtipné, strhující, a to bez ohledu na žánr.
Překladatel má být podle Jefima Etkinda nejen umělcem slova, ale také vědcem (historikem, etnografem, jazykovědcem…) Jak jste na tom vy? Cítíte se jako znalec nějaké jiné kultury? Např. té anglosaské, kde leží těžiště vašeho zájmu?
Jedině té anglosaské. Pokud se věnujete překládání z jednoho jazyka bezmála dvacet let, chtě nechtě (a v mém případě opravdu chtě) výchozí kulturou nasáknete. Je to ovšem studium na celý život.
Není překladatel také zároveň literát? Jak těžké je pak udržet na uzdě kreativní ego a nesnažit se ho propašovat do překládaného textu?
Na tuhle otázku odpověděl Jan Zábrana tak přesně, že ho stačí jen s obdivem citovat: "Každý překladatel se čas od času dostane do situace, která je neřešitelná bez jistého rizika, kdy vidí, že v textu, který má před sebou na stole, v podstatě všechno je, je to tam - dejme tomu - s nezbytnou kulturou a v mezích vkusu, ale zároveň to pořád není 'ono', text je zalknutý jako starý astmatik, působí šedě nebo jinak defektně. Pak ovšem, podle mého názoru, se s tím překladatel nesmí smířit, musí na sebe vzít riziko aktivního přístupu a přitlačit. Někdy až do té míry, že věci řešíme jako autor. Musí ovšem taky vědět, co je to pokora: myslím si jen to nejhorší o překladatelích, kteří texty libovolně zkracují, vynechávají pasáže, které jsou podle jejich úsudku nadbytečné, plytké nebo inferiorní. Jestliže si překladatel o nějakém autorovi myslí, že je takový ubožák, že takové manipulace potřebuje, pak ho nemá překládat vůbec, a ne řádit v něm jako běsnivá fúrie. Když má někdo takhle nezřízené sebevědomí, proč hrome nenechá překládání a nepíše sám, aby těm autorským nulám ukázal, jak se to má dělat? To je věc překladatelské etiky, a jestliže někoho jeho sebevědomí při práci bezděčně dosazuje na místo autora, až s ním začne soupeřit o dominanci, o právo na poslední slovo, pak by měl vyhledat psychiatra."
Překlad připomíná řeku, která se hrne korytem vyhloubeným autorem. Ve valné většině případů se ho voda drží, občas vyšplíchne, občas si voda najde kratší cestičku. Ale snažit se to koryto svést jinam, třeba do nějakého mokřadu, protože máme rádi lužní lesy a tamější ptáčky zpěváčky, je podle mě kontraproduktivní.
Souhlasíte s názorem, že překladatel má vylepšovat dílo, která překládá, např. když narazí na faktické chyby?
Na to univerzální recept nemám. Vnějších chyb, tedy nesrovnalostí mezi tím, co se v knize tvrdí, a nám známou pravdou, se najde v beletrii celá řada. Kupříkladu Julian Barnes ve své prvotině Metroland píše o nezkušeném milenci, amatérském znalci francouzské literatury, který si dopředu nacvičuje, jak nejlépe políbit dívku, aby jej neodmítla: "Pomalu, vášnivě, s neodolatelnou silou ji k sobě přivineš a zahledíš se jí do očí, jako by se ti do rukou právě dostal výtisk prvního, zastaveného vydání Paní Bovaryové." Potíž je v tom, že "první, zastavené vydání Paní Bovaryové" neexistuje. Román totiž nejprve vycházel na pokračování v Revue de Paris, potom byl obžalován z nemravnosti a jako kniha vyšel až poté, co byl vynesen osvobozující rozsudek. Autor měl patrně na mysli "první, zastavené vydání Květů zla" - což by jistě byla funkční náhrada… kdybychom nevěděli, že si Barnes v dalším románu, Flaubertův papoušek, z téhle chyby utahuje (aniž ovšem prozradí, že se jí dopustil sám).
V Goldingově románu Pán much poslouží ve známé scéně Čuňasovy brýle k opětovnému získání ohně. Tím ovšem Golding postavil zákony optiky na hlavu. Čuňas je krátkozraký, pročež se pomocí čoček, které mu předepsal očař, nic podpálit nedá. V rozptylkách totiž sluneční paprsky nespojíte, ledaže byste brýle rozbili a skla postavili na sebe. To ovšem jako překladatelské řešení neobstojí (stejně jako nemůžeme Čuňasovi změnit vadu na dalekozrakost či astigmatismus) - v jedné z vrcholných scén románu Čuňasovi totiž děti brýle rozbijí, takže přestává vidět. Zde prostě chybu není možno opravit bez významného zkreslení autorova záměru.
V posledním Hellerově románu Picture this se na straně 88 zase můžeme dočíst: "The battle of Delium was another crushing defeat for Athens, a rout so overwhelming that Pericles abandoned forever his grandiose dream of an Athenian land empire." Heller si neuvědomil, že tehdy už byl Periklés pět let mrtvý, neboť zemřel za velkého moru. Zde se dá chyba snadno napravit a Miroslav Jindra to také udělal, když překládal: "… po drtivé porážce u Delia se tehdejší vůdce Kleón vzdal Periklových grandiózních plánů na vytvoření athénské pozemní říše."
Podtrženo, sečteno - mám za to, že pokud jde o detaily, které nemají v díle další funkci, je možné (a v některých případech i záhodné) odchýlit se v překladu od originálu. Jde koneckonců o službu čtenáři a autoři s tím v drtivé většině nemají problém. Jen té opatrnosti je třeba: moje konzultantka na řecké záležitosti, slovutná Růžena Dostálová, mě (ještě v době předinternetové) přesvědčila, že avgolemono je jen polévka, nikoli omáčka. O deset let později jsem při hledání něčeho úplně jiného na omáčku avgolemono narazil a v duchu se svému milému autorovi, Louisi de Bernièresovi, musel omluvit.
Takže překladatel si nastavuje laťku pouze podle vlastního svědomí? Hrozí vůbec za špatný překlad nějaké disciplinární řízení (jako u lékařů a právníků)? Pomáhá v tomto ohledu aspoň nějak anticena Skřipec?
To myslím není úplně přesné. Než kniha vyjde, měl by se jí věnovat odpovědný redaktor a korektor. V téhle fázi se dá leccos zachránit: román vrátit překladateli k přepracování, nebo ho zcela překopat - třeba Richard Podaný měl v Barkerově Imagice přes třicet tisíc zásahů a druhý redaktor v dalším kole korektur dalších deset tisíc. Pokud překladatel selže a s ním i další čtenáři v nakladatelském řetězci, riskuje negativní odezvu v recenzích či na sociálních sítích, a nejen od Jana Vaňka juniora či Aleny Dvořákové. V poslední instanci může dostat neumětel žánrovou anticenu jako Skřipec a se zkaženou pověstí pak rychle přijít o práci. (I když ani to neplatí stoprocentně: autorka zvrzaného překladu posledního románu Josepha Hellera vesele překládá dál, patrně proto, že překládá rychle, a toho si nakladatelé cení.)
To jsou ale jen ty nejkřiklavější příklady. Častěji se stává, že překladatel věděl, co daný text chce, a možná by to i uměl… ale raději všechny problémy chladnokrevně zahraje do autu, protože důsledné řešení by bylo příliš pracné. A to už je mezi ním, autorem a Pánembohem.
A zda Skřipec pomáhá? Krom čistě profylaktické funkce má i překvapivě pozitivní dopady: Kingova kniha O psaní vyšla ve zbrusu novém překladu, Damhaugův román Slepá skvrna prošel výraznou revizí, Stephensona nepřekládají Sichingerovi, ale renomovaný Petr Kotrle… jsou to malá vítězství, ale potěší.
Někde jsem se dočetla, že zatímco dobrý překlad je vždy originál, špatné překlady jsou v zásadě úplně stejné. Stojí za touto stylistickou nivelizací jednoznačně vliv trhu, který chrlí knihy hlavně pro masovou konzumaci?
To není nějaký anonymní trh, ale přinejmenším tři lidé: 1) nakladatel, který se neorientuje na překladatelském trhu a nedokáže sehnat správného člověka na danou knihu (nebo se orientuje, ale najme toho nejlevnějšího), 2) překladatel, který přecení své síly (nikdo mu zatím neřekl, že by se měl raději věnovat něčemu jinému) a za 3) redaktor-salámista, který se omezí na čistě korektorské zásahy, protože překladateli nedokáže pomoct, nebo by to třeba i svedl, ale trvalo by to neúměrně dlouho a on by na tom byl škodný.
Mám pocit, že nakladatelé upřednostňují průměrné překladatele, kteří odevzdají vše v termínu, protože většina čtenářů pochopitelně neví, oč přichází, kolik vtípků či narážek spadne pod stůl. Podezření pojme až tehdy, když je text vyloženě substandardní.
Nejste jen překladatel, ale také nakladatelský redaktor. Nevedete občas vnitřní spor o kompetence?
Odpovědný redaktor má být překladateli rovnocenným partnerem. Tedy umět cizí jazyk na stejné úrovni jako překladatel a česky v ideálním případě ještě lépe. Má důvěřovat, ale prověřovat, podat pomocnou ruku, když je potřeba, ale nezatěžovat překladatele variantními řešeními překladu, která jsou sice také správně, ale překladatelovu verzi nevylepšují. Abych byl konkrétní: dělá totéž co korektor (tedy opravuje překlepy, špatnou interpunkci, chyby v tvarosloví), ale navíc ověřuje reálie, když je potřeba, a vylepšuje stylistiku, pokud se mu nezdá původní verze. Je andělem strážným, záchrannou sítí, oráčem na krvavé líše (v několika případech jsem text přepisoval pětkrát, než jsem ho pustil do tisku; proto si soudný redaktor své překladatele vybírá, aby se netrápil on sám ani překladatel).
Bývaly časy - a není to zas tak dávno, ještě před pětadvaceti lety -, kdy denní norma interního redaktora byla dvacet stránek. Tedy mohl se piplat se dvěma třemi stránečkami celou hodinu. To je tempo, které umožňuje absolutní kolaci, tedy srovnat překlad větu po větě s originálem. Většina nakladatelství dnes interní redaktory nemá (čest výjimkám jako Argo), redaktory si najímá externě a průměrná platba 35 Kč za normostranu kolaci jednoduše neumožňuje. Proto je překladatel mnohem víc exponován; většinou se mu dostane bohemistické redakce od člověka, který výchozí jazyk prostě neumí. Ten pozná problém, řekne si například: "Ona ho chtěla opařit horkou vodou ze džbánu? To je divné. Dám tam hrnec." Zkušený redaktor si řekne: "Džbán? To je divné. Co je v originálu? Aha, jug. Ale překládalo se z americké angličtiny, nemá to ještě nějaký vedlejší význam? Copak nám píšou ve výkladovém slovníku? Aha, ona je to ještě konvice!"
Však ani práce překladatele není nijak zvlášť dobře honorována, že?
Zahraju si teď na advocata diaboli a předestřu vám problém z druhé, nakladatelské strany. Bývaly časy, kdy se Zweigovy Marie Stuartovny prodalo 200 000 výtisků. Dnes průměrný náklad kolísá mezi 1500-2000 výtisky a nakladatel je rád, když se z tohoto množství prodají dvě třetiny a on je na nule. Z tohoto ekonomického rámce vyplývají i možnosti odměňovat překladatele (nezapomeňte, že nakladatel dostane cca 40 procent nominální ceny z těch 1000-1400 prodaných výtisků), vcelku bez ohledu na kvalitu překladu.
To všechno chápu, jen dodávám, že s pěti až sedmi eury na normostranu jsme podle zjištění překladatelské organizace CEATL na samém chvostu evropské tabulky (o poslední místo se dělíme s bratry Slováky); pro porovnání, hned za hranicemi dostávají Němci nejméně devatenáct eur a pořád to pokládají za mizerné ohodnocení.
Na závěr si dovolím malé rýpnutí. Jméno překladatele se i přes doporučení UNESCO stále uvádí pouze v copyrightu a v tiráži. Nemělo by být spíš na titulní straně?
Pravda, jen málokdo si uvědomuje, že nečte Shakespeara, ale Hilského. Že celou divadelní hru má přefiltrovanou jedním vědomím, že všechny slovní hříčky vymyslel Hilský, že rýmy jsou Hilského a že historické narážky do srozumitelné podoby opět přetavil Hilský. Tu titulní stranu bychom si zasloužili, v dobrém i zlém ručíme za výsledek.
Některá nakladatelství překladatele na titulní list dávají automaticky (BB Art, Plus), jiná si nechají říct (Argo) a další ani nehne (Odeon, Mladá fronta). Není to nic, kvůli čemu bych se do krve hádal, ale trocha vstřícnosti by tu neškodila.