Tři prózy z Bratislavy
Čeští čtenáři většinou pohlížejí na slovenskou literaturu svrchu. Jednak jako na výrazně mladšího a méně vzdělaného sourozence, což má své historické kořeny. Jednak jako na cizince z barbarského Východu - což je přeci vidět už na mapě. Takto a ještě přezíravěji se ovšem často dívají zase na českou literaturu čtenáři ze zemí "západních".
V pozdním jaře jsem četl tři prózy odehrávající se v Bratislavě. Jedna knížka si přitáhla druhou. A ta zase třetí. Knižní novinkou na českém trhu, i když ne už novinkou žhavou, je knížka, od které se mé literární putování po Bratislavě začalo odvíjet - Láska je slípka od Lucie Piussi (*1971). Jde o poměrně pozdní knižní debut všestranné umělkyně, která byla nejdříve známá hlavně jako bratislavská divadelní herečka, později, a to i Čechách a na Moravě, hlavně jako zpěvačka a autorka textů kapely Živé kvety.
Láska je slípka je próza středního proudu, která se určitě vyrovná tomu, co v této oblasti vychází v České republice. Z původní současné české literatury je totiž vydáván - až na vzácné výjimky - hlavně střední proud, přičemž někteří jeho autoři (a autorky) jsou kritiky a nakladateli vydáváni za autory vyšší literatury.
Od knížky jsem ale čekal něco více, a to hlavně na základě autorčiny písňové tvorby. Kapela Živé kvety, to určitě není středněproudový pop, nýbrž osobité, písničkářské vyjádření se ke světu. Próza Láska je slípka je však v podstatě současná červená knihovna. Samozřejmě, že ta lepší červená knihovna, žádný brak, ale čtivo pro čtenářky (a čtenáře) vysokoškolsky (a nejspíš humanitně) vzdělané. Většina prózy se odehrává v atraktivním uměleckém prostředí, základními tématy jsou vztahy, erotika, sex. Autorka se soustřeďuje především na hlavní postavu knížky, zřejmě částečně autobiografickou. Ta postava je hodně sebestředná, popsaná ovšem dobře a důvěryhodně, ostatní protagonisté prózy vyznívají šedě, nevýrazně, šablonovitě. Popisů, které by navodily atmosféru současné Bratislavy, je tu minimum. Atmosféru Bratislavy je v této próze nutné hledat mezi řádky. Ale najít ji je možné: Vše se odehrává vlastně jen v několika ulicích středu města, kde se "lidé z oboru" stále a nevyhnutelně potkávají, scházejí se v několika kavárnách, vidí si navzájem "až pod pokličky na plotně". Všechno je mnohem živelnější a bezprostřednější než v Praze nebo v Brně.
V pražské Městské knihovně mi pak padlo oko na zřejmě vůbec největší polistopadový slovenský bestseler, podle nějž byl natočen i film, na Slovensku divácky úspěšný. Do češtiny přeložený text Rivers of Babylon od Petera Pišťanka (*1960). Na rozdíl od prózy Láska a slípka jsem nečekal vysoké umělecké ambice, ale bestseller. A hlavně na začátku knížky jsem byl mile překvapen. Úvodní vylíčení atmosféry velkého hotelu, který s sebou vleče náklad socialistických poměrů směrem k radostnému budování kapitalismu, se autorovi vydařilo. S přibývajícími stránkami ale próza pořád víc a víc ztrácí dech. Prolínání ryze realistické a absurdně hyperbolické roviny textu je čím dál víc zmatečné, křečovité a prázdné. I díky zmatení těchto dvou rovin vyprávění začínají postavy, na počátku prózy výstižně a živě charakterizované, působit nevěrohodně a jejich jednání nepravděpodobně, z živých lidských typů se proměňují jen ve figurky v rukách autora.
Ale nechtěl bych být příliš kritický. Ve srovnání s prózami podobné tematiky, které byly vydány v Čechách, se jeví Peter Pišťanek jako autor, který počátky mafiánského kapitalismu dokázal zachytit dobře. Je znát, že typy, které autor popisuje, dobře zná, že prostředí veksláků, pasáků a prostitutek, které líčí, má zažité. Jsme v malé Bratislavě, kde se evidentně prolínají světy, které v Praze existují vedle sebe a jejichž styčné plochy jsou minimální. V Praze mají mafiáni svoje bary a spisovatelé svoje kavárny. Jak z Pišťankovy knížky, tak z prózy Lucie Piussi je ale jasné, že v Bratislavě je to (či bylo) jinak, všechno je menší a mnohem víc propojené.
Autorem, který v Čechách na počátku 90. let zobrazoval prostředí v lecčems blízké Pišťankovým Rivers of Babylon, je Martin Nezval. Ten je ale daleko méně tvrdý než Pišťanek. Pokud jde o autory bestsellerů, tím největším polistopadovým se v Čechách stala Vieweghova Báječná léta pod psa. A to je úplně jiné kafe než Rivers of Babylon. Srovnání obou bestselerů dává pěkně vyniknout rozdílu v tom, čemu se říká "národní povaha".
A třetí knížka z Bratislavy. Epizóda 96 od Egona Bondyho (1930-2007). Próza je napsaná slovensky, patří ale určitě oběma literaturám, jak slovenské svým jazykem a místem, kde se odehrává, tak české. Je to zvláštní pohled celoživotního obyvatele Prahy na Bratislavu, kam přesídlil na konci svého života. V tomto textu se Bondy intenzivně zabývá hledáním genia loci města u Dunaje. Tu knížku jsem četl podruhé, takže žádná očekávání vzhledem k textu se nekonala. Pamatoval jsem si ho docela dobře. Nebo možná úplně ne, překvapilo mne, jak ta knížka ve mně rezonuje, jak je mi blízká, jak jsem jí fascinován. Mnohem víc než při prvním čtení před lety.
Těžko srovnávat Egona Bondyho s autory středního proudu literatury. Epizóda 96 neměla a nemůže mít široký čtenářský ohlas. Je to čtení výlučné a svým způsobem i náročné. Ač se mi tedy jevilo, že kniha zcela přirozeně plyne, jako čtenáře mne strhává a nic nesrozumitelného či překomplikovaného v ní není. Ale čtenářů, na které tento text takovým úžasným dojmem může zapůsobit, nebudou asi desetitisíce, to je víc než jasné.
Bondyho Bratislava má širší rozměr a sahá v čase daleko do minulosti. Autor vnímá město jak z hlediska historie, tak z hlediska filosofie a ovšem také náboženství, kdy je v textu kladen obzvláštní důraz na judaismus. V Bratislavě stejně důvěrné a malé, jaká je u Pišťanka i u Piussi, se ale i u Bondyho v kavárnách a na ulicích proplétají příběhy zločinu a mafie, umělců i filosofa, který to vše pozoruje a pak o tom vypráví. A ač vyznění ani jedné z tří knih odehrávajících se v Bratislavě není zrovna optimistické, jedině v té Bondyho je kromě skepse i obrovský kus naděje.
Lucia Piussi: Láska je slípka. Přeložil Ondřej Mrázek. Paseka, 2013.
Peter Pišťanek: Rivers of Babylon I. Přeložili Kristýna Zelinská a Miroslav Zelinský. Kniha Zlín, 2009.
Egon Bondy: Agónie a Epizóda 96. Albert Marenčin - Vydavateľstvo PT, Bratislava 1997.