Obraz
Z jakých barev se skládá obraz ve vašem pokoji?
Když mi bylo deset let, míval jsem záložku do knihy s výjevy ze západoněmeckých mayovek s Pierrem Bricem.
Když mi bylo deset let, chodil jsem z biografu domů s Vinnetouovými pohyby, slovy, záměry.
Tehdy do naší vesnice přijela pouť a s ní střelnice, na níž byla jednou z hlavních kořistí na špejli fotka Vinnetoua. Právě taková, jakou jsem měl na záložce - ale asi dvacetkrát větší. Musel jsem ji mít! Střílet jsem neuměl, ale už tehdy jsem se uměl dohodnout. Fotka (která byla černobílá) se ocitla v mém majetku za vysokohorskou částku deseti korun, kterou jsem měl našetřenu z prodeje prázdných lahví.
Fotka mi dělala nad postelí nesmírnou radost, a tak mě jednou napadlo, že ji pošlu panu Bricovi s prosbou o podpis. Dopis, který jsem mu napsal, moje matka, která vyrostla ve Francii, přeložila do Vinnetouova rodného jazyka a po celorodinné poradě byl odeslán na adresu francouzské státní televize.
Pak přešel dlouhý čas, a Vinnetoua překryla řada nových následováníhodných hrdinů. Byl mezi nimi i Jack Kerouac, který, stejně jako Vinetouův filmový představitel, pocházel ze starého bretonského rodu baronů Le Bris…
---
Bylo mi už pětatřicet, když přišla ta pozvánka na náš krajový festival, kam organizátoři každoročně zvou hvězdy odešlých desetiletí - a při pročítání programu mi zasvítilo do očí - PŘIJEDE VINNETOU! Vzpomněl jsem si na dopis, na který nikdy nepřišla odpověď (jedním z důvodů, proč nemohla přijít, byl fakt, že adresát tenkrát ve Francii vůbec nepobýval; pracoval v přírodním divadle v severním Německu, kde předváděl výjevy ze svých mayovek) - a kvůli němu a kvůli ní jsem se rozhodl, že na festival půjdu.
Uprostřed několikasethlavého davu jsem se pak ocitl před pódiem, na které pomalu vystupoval můj první idol. Vedle mě stála žena přibližně stejně stará jako já. I ona měla svůj vlastní příběh s Vinnetouem, který jsem s ní vyměnil za ten svůj. Její dětská láska se proměnila v dospělý záměr, díky němuž vystudovala a stala se jednou z našich největších odbornic na etnografii severoamerických indiánů.
Před námi zatím na pódiu seděl starý unavený muž, jehož opustila síla i paměť, a ty mu nahrazovaly jeho manželka a kolegyně, která ve slavných mayovkách hrávala jeho sestru Nšo-či. Vystoupení, v němž Vinnetou sám promluvil jen pár slov, trvalo i s autogramiádou necelou hodinu. Zatímco Nšo-či se stále ještě podepisovala, Vinnetou se ještě během akce za doprovodu festivalové ochranky odebral do svého auta, které se okamžitě po odchodu Nšo-či z pódia rozjelo. Zúčastnění diváci pak zažili nostalgické finále, během něhož Vinnetou za zvuků nezapomenutelného hudebního motivu na svém koni značky Audi sjížděl pomalu ze svahu do údolí…
---
Tenkrát jsem pochopil, že nesmrtelný obraz, který navěky visí v něčím pokoji, nemůže odrážet člověka z masa a kostí. Skládá se z takových látek, jako je několik pečlivě vybraných tónů, které pronikly přes hustý železný plot, vůně domácí rajské omáčky v bytech, které vám jen těžko mohl někdo zabavit, příběh o přátelství dvou mužů ze dvou nepřátelských zemí, fotografie, která prošla vývojkou, ustalovačem, vodou a změkčovačem, pořízená za solidní počet jednotek jedné z posledních drahými kovy krytých měn mladým mužem, který měl v té době právě tolik let -, a jeho prvního polibku pod velkým barevným plakátem…
(Zde najdete rozhovor s duchovním učitelem, fotografem a příležitostným textařem skupiny The Beatles Rogerem Gurudasem Siegelem, pořízený autorem na onom festivalu tentýž den)