Na břehu řeky Oharky
Krajina spojená s literárním dílem má pro jejího návštěvníka o jeden rozměr více. Ten, kdo je duší vojákem, vidí ovšem o rozměr více tam, kde stojí betonový bunkr, ten, kdo je duší houbařem, tam, kde nasbírá košík praváků. Je onen literární rozměr o něco více než rozměr bunkru? Horší se to, horší, v oblastech duchovních?
V červenci jsem pobyl týden nikoliv na břehu moře, nýbrž na břehu řeky Ohře poblíže města Loun. Nenacházejí se tu putovní místa spjatá s literaturou známá i některým neliterátům, jako je v Lounům nedalekých Litoměřicích Máchova světnička nebo na břehu řeky Labe v městě Nymburce pivovar, v němž prožil velkou část svého dětství a mládí Bohumil Hrabal. Ale přece:
V daleko rozhlédlém a travnatém kraji,
v melancholických ozvěnách jílových břehů Oharky,
tam v hustých zátočinách, kde se i za dne koupávají
v soumraku olší nazelenalé rusalky…
Autorem těchto veršů je Konstantin Biebl, který se narodil a je také pohřben v městečku Slavětín ležícím pár kilometrů od Loun. Z chatičky na břehu řeky propůjčené k rekreaci kamarádem, kterého v krajině přitahuje rozměr lovených a ulovených ryb, to bylo do Slavětína rovněž pár kilometrů. Na kole k nejbližšímu mostu přes Ohři-Oharku, pak doleva po břehu a podél chmelnic a do kopce kolem mlýna. Uf, to jsem se zadýchal! Tam cesta kříží trať. A u zastávky Slavětín to ještě dnes vyhlíží jako za časů Konstantina Biebla:
A nad tebou kvetou veliké zvonky Hoblík a Ranská hora
a pod nimi jako tři minarety k nebi se dívají topoly z panského dvora.
Večer se blíží po špičkách a od Loun se na trati malátná lokálka šine,
trochu si zavzdychá, zamává čepicí a trochu si odpočine…
Rodný dům Konstantina Biebla je renovovaný, zdobený básníkovou bustou a plastovými okny; namísto ordinace Bieblova otce, který byl zubařem, zde v přízemí sídlí Česká pošta. Jen o kousek dál ale stojí dům porostlý břečťanem, který vypadá jako Bieblův rodný dům ve své dávné podobě, zdokumentovaný jak Bieblovými texty, tak fotografickým aparátem, který zachytil básníka v dětském věku před rodným domem.
A náměstí ve Slavětíně, tak trochu náves, pospává v letním slunci, s hospodou uprostřed, s krámkem, ve kterém prodává exotický muž, jenž do Slavětína nepřiplul z ostrovů, odkud dováží čaj a kávu, ale přiletěl letadlem z Vietnamu. Na horním konci náměstí, na mírném vršku, stojí původně románský kostel, u jehož zdi je Konstantin Biebl pohřben. Život se ale nezastavil, ač to tak na náměstí ve Slavětíně vypadá, teď přes něj přešla maminka s kočárkem, teď projíždí kluk na kole. Nový život. Budoucí Noví Ikarové?
Chtělo by se mi citovat další a další Bieblovy verše, ale klepu se přes prsty, kterými tyto řádky píšu. Ty básně jsou přece v knížkách a výborů z Bieblovy poezie vyšlo spousta, a to i docela nedávno. A vyšly dokonce i dva reuniony sbírek původních, samozřejmě lepších a víc vypovídajících než výbory.
I do krajiny kolem Ohře a Loun je možné se vydat, ač z města, v němž vycházejí Kulturní noviny, je to trošku z ruky. Ale snad by se i brněnskému krokodýlovi na břehu řeky Oharky zalíbilo? Krajinu Bieblových veršů by ovšem našel pozměněnu za půlstoletí, které uplynulo od smrti básníka. Zmizela „panská pole“ a jejich hlídači, zmizeli ti opravdu chudí v krajině, kteří mívali skutečný hlad a o kterých proletářský básník Biebl psával. Mezi vesnicemi u Ohře vyrostly chatové osady, které zdejší kraj zdemokratizovaly a hlukem sekaček, pil a televizí od řeky vyhnaly rusalky. Kostelíky, které tu byly založeny v době románské, zůstaly, ale na bohoslužby, jež v Bieblových verších bývaly slavné, chodí jen pár lidí. Zato se ale všude dá dojet autem a prospekty cestovních kanceláří, které nabízejí cestu na Jávu, chodí až domů do schránky počítače.
„Na co bydlet ve městě, když internet je všude?“ Jak prohlásila hospodská v Křesíně, kde mají v kostele románskou křtitelnici. A myslela tím, že svět je všude, i v takovém zapadákově u Ohře, kde ale bude v hospodě „chaťáků“ nad řekou probíhat díky světa znalé hospodské víkend se šamanem, který bude v placeném kurzu vyučovat, jak chodit po žhavém uhlí. Na jídelníčku byly vynikající matesy z ryb vylovených z Oharky a polévka „podřipský kaldoun“.
Lepší se to, lepší se to v oblastech duchovních?