Od rizikové společnosti ke kapitálovým strategiím
Autorka se nad dílem sociologa Ulricha Becka zamýšlí, jaké nástroje má ke své sebelegitimizaci globální kapitál a jaké existují strategie proti tomuto procesu.
Ulrich Beck je autorem v českém kontextu známým především díky svému konceptu rizikové společnosti. Jeho prostřednictvím reflektuje skutečnost, že v globálním věku čelí civilizace zcela novému typu rizik, která jsou jen těžko kalkulovatelná, podléhá jim bez výjimky každý (jinými slovy mají globální dopad) a především - vznikají jako nezamýšlené důsledky úspěchu moderní civilizace. Lze je chápat jako nechtěně prodlouženou ruku společenského pokroku, za jehož negativní dopady díky jisté setrvačnosti systému neodpovídá nikdo a zároveň všichni.
Spektrum těchto dopadů je přitom poměrně široké a můžeme mezi ně začlenit řadu hrozeb ekologických i sociálních, od jaderných katastrof, klimatických změn, manipulace s GMO nebo vlivu chemického průmyslu až po zhoršený stav ovzduší a existenci globálních nerovností a chudoby.
Tento krátký popis je jen jakýmsi stručným výtahem ze školních osnov sociologie a poněkud zjednodušeným seznámením s Beckovou teorií rizikové společnosti. Beck však nezůstává jen u popisu kvalitativně nových ohrožení, jež s sebou přináší přechod od první (jednoduché) k druhé (reflexivní) modernitě, a nabízí konkrétnější schémata, prostřednictvím kterých lze nahlížet na působení nejrůznějších mocenských praktik typických pro globální věk.
Například ve své knize Moc a protiváha moci v globálním věku líčí velmi specifické proměny metamocenské hry, v rámci níž odhaluje tři hlavní aktéry: světové hospodářství, národní státy a globální občanskou společnost.
Všem zmíněným aktérům pak připisuje konkrétní strategie aplikované v rámci herní logiky všech těchto na sobě závislých a vzájemně propojených polí. Jak sám ve foucaultovském duchu zdůrazňuje, "Prostor strategie, pojem strategie představuje v této souvislosti určité ani-ani: ani struktura, ani chaos, nýbrž vzájemný a protikladný vztah metastrategií ve smyslu nesubstancializovaného pojmu moci." (Beck 2007).
Předmětem tohoto textu je zejména vztah dvou prvních zmíněných sfér, vztah podle Becka do značené míry velmi asymetrický.
Proč asymetrický a v jakém směru? Podle Becka hospodářská globalizace nevytváří pouze ekonomická fakta se světově politickými, svět měnícími vedlejšími důsledky, nýbrž otevírá také nové legitimizační zdroje pro ekonomické jednání. Zatímco kapitál získává nové možnosti sebelegitimizace, národní státy jsou ve stále větší míře zbavovány své kontrolní moci a mají se stát vzájemně nahraditelnými a zaměnitelnými. Jakým způsobem využívá světová hospodářská politika nové legitimizační zdroje pro kapitál? Beck zmiňuje dvě základní strategie: neoliberalizaci státu (ve smyslu ekonomické sebetransformace politiky) a odstátnění práva − aby bylo možné vytvořit nová pravidla a zdroje pravidel pro kapitál a jeho volné plynutí.
Základní dvojí strategie je pak následující: zmocnění a zbavení se moci do sebe zapadají. Nebo jinými slovy, zmocnění kapitálu, zbavení států moci, delegitimizace států a sebelegitimizace kapitálu jsou reciproční procesy. Abychom nepropadli přílišným abstrakcím, jako příklad z praxe uvádí tento německý sociolog existenci soukromých, smluvně založených mezinárodních rozhodčích soudů.
Společně s Beckem se v této situaci můžeme ptát: Co vlastně legitimizuje "právo" bez státně demokratické autority? A o jaké donucovací prostředky se může opírat mimostátní právo světové hospodářské sebelegitimizace?
Beck odpovídá prostým vysvětlením: právní sebelegitimizace světohospodářského jednání, která není zakotvená v národním státě, musí být kompenzována schopností přesvědčovat.
K přesvědčovacím nástrojům kapitálu pak patří několik zásadních kapitálových strategií, které Beck vymezuje následovně: 1. stát musí být lehce nahraditelný a plně zaměnitelný (autarkní strategie, kterou Beck dále dělí na další subkategorie: strategii uzurpační, inovační, strategii moci odchodu a strategii mocenské suverenity); 2. stát musí konkurovat co největšímu počtu stejnorodých států (substituční strategie); 3. musí mu být vlastní neoliberální režim světového trhu (monopolizační strategie) a konečně za 4. musí se obejít bez vojenských výbojů a používat své legitimizační prostředky k tomu, aby politicky (demokraticky) sankcionoval a legitimizoval autonomii rozhodování a vazebnou sílu aktérů světového hospodářství (strategie preventivní dominance).
Všechny tyto strategie pak předpokládají možnost sebelegitimizace světové hospodářské vlády.
Tohoto cíle by bylo podle Becka nejsnáze dosaženo, kdyby se podařilo trojí: splynutí kapitálu s právem, splynutí kapitálu se státem, splynutí hospodářské racionality a osobní identity.
Ze změti vyjmenovaných kategorií lze v souladu s výše popsaným vyvodit i následující: mylné zaměňování jednotlivých typů svobod přináležejících k odlišným strategiím a zdrojům a disponujících různou mírou legitimity. Můžeme zde potom hovořit o svobodě kapitálu, svobodě politické a svobodě spotřeby. Beck zdůrazňuje, že cílem autarkní kapitálové strategie je eliminovat politiku a vše ponechat dynamice volného trhu zhruba v tomto duchu: "Politickou svobodu nepokládáme za důležitou, kdežto svobodu spotřeby ano, a rozdíl stíráme tak, že předvádíme možnost z 10 nebo 15 druhů másla nebo pizzy." (Beck 2007).
Politická práva však v žádném případě nelze redukovat na práva spotřebitelská, jakkoliv logika kapitálu velí zdůrazňovat především tuto dimenzi svobodné volby člověka.
V tomto okamžiku je to právě on, který nastupuje na scénu. Člověk, spotřebitel, chcete-li, společně s Beckem řečeno "globální zákazník", má totiž stejnou moc jako kapitál, totiž moc odchodu, moc říci své "ne". Moc zvrátit onu zdánlivě nezvratitelnou asymetrii mezi legitimitou a panstvím, kterou Beck popisuje, když hovoří o kapitálových a státních strategiích jako o výrazu translegálního panství, které není ani ilegální, ani legitimní, a jehož výsadním znakem je právě nerovnováha mezi legitimitou a disponibilní mocí.
Toto prosté spotřebitelské ne může být nesmělým, ale v mnoha případech potřebným začátkem delegitimizace výše zmiňovaných a v krátkosti načrtnutých sebelegitimizačních forem kapitálu a poukazem na to, že ne vždy lze spolu bezstarostně spojovat slova kapitál, svoboda a spravedlnost.
Text čerpá z následujících knih:
Ulrich Beck: Moc a protiváha moci v globálním věku. Nová ekonomie světové politiky. Slon, Praha 2007.
Ulrich Beck: Riziková společnost. Na cestě k jiné modernitě. Slon, Praha 2011.
Ulrich Beck: Vynalézání politiky. K teorii reflexivní modernizace. Slon, Praha 2007.