Téma Ekonomika

Paradox úroků: žijeme ve společnosti zdánlivé hojnosti, ale jen díky tomu, že vytváříme permanentní dluh

Tiskárna bankovek v ruském městě Perm. Foto RIA Novosti

Současný systém tvorby peněz vede ke stále větší expanzi peněžní zásoby a ke stále hlubšímu zadlužování společnosti. Je pyramidovou hrou, z níž profitují ti, kdo půjčují, a na niž doplácejí ti, kdo se zadlužili, uvádí v předmluvě knihy ekoložka a ekonomka Naďa Johanisová. Adam Votruba fungování moderního finančního systému detailně popisuje a vymezuje přitom dva jeho zakládající principy: v prvé řadě se jedná o vznik peněz ve formě dluhu, v okamžiku, kdy banka poskytuje klientovi úvěr, v druhé řadě o to, že přísun peněz do ekonomiky je podmíněn úrokem. Ne vždy však byly směnné prostředky emitovány do oběhu tímto způsobem. Historie finančních systémů ukazuje, že zpočátku převládala měna ve svojí fyzické podobě, ať už šlo úplně prapůvodně o předměty nejrůznějšího typu, např. o kousky plátna, o mince ražené z drahých kovů, nebo mnohem později o bankovky kryté zlatem. Samozřejmost materiální formy platebních prostředků je však věcí minulosti, a i když se nejedná o často zdůrazňovaný údaj, poměr hotovostních peněz tvoří v západních zemích přibližně kolem 3 % celkové peněžní zásoby. O současné měně se proto někdy hovoří jako o tzv. fiat měně (z lat. fiat, budiž), tedy měně vznikající obrazně řečeno z ničeho, na základě úřední moci. Podstatou peněz v rámci výše popsaného nastavení je potom podle Adama Votruby a dalších autorů dluh. Naopak, moralizování o žití na dluh je hlubokým nepochopením fungování dnešního systému.

 

Kritika úroku a její historie

V předchozím odstavci jsme popsali, že s tím, jak vzrůstá objem virtuálních peněz a zmenšují se nároky na krytí měny a vytváření hotovostních finančních rezerv, vzrůstá dluh, který je podle autora z podstaty způsobu tvorby peněz nesplatitelný a dochází k jeho neustálé kumulaci. Peníze vznikají sice více způsoby, než je emise centrální bankou a jejich půjčování bankám obchodním, tyto alternativní formy ale představují jen zanedbatelnou část peněžní produkce.

Poznatek, že peníze vznikají jako úvěr, přitom pochází již z konce 19. století a zabýval se jím švédský ekonom Kurt Wicksell. Adam Votruba dále ve své knize zmiňuje kritiky úroku, kterými byli např. Pierre-Joseph Proudhon, Eugen von Böhm-Bawerk, aktuálněji pak Margrit Kennedyová, Michael Rowbotham nebo Bernard Lietaer, a vyzdvihuje mezi nimi Silvio Gesella a jeho teorii bezúročných, tzv. kazících se peněz. Silvio Gesell si totiž v průběhu svých ekonomických úvah a pozorování uvědomil, že peníze ve srovnání s ostatními komoditami disponují konkurenční výhodou, doslova mocenskou převahou, spočívající v tom, že nepodléhají zániku, tj. jejich hodnota s časem neklesá. Jejich vlastník tudíž nemusí spěchat s jejich utracením v případě, že mu úroková míra nevyhovuje. Jedním z hlavních impulzů pro Gesellovu peněžní reformu tedy byla snaha o zrovnoprávnění peněz s ostatními druhy zboží, a to prostřednictvím tzv. udržovacího poplatku, kterým by peníze byly zatíženy. V praxi by u každé bankovky probíhalo prodloužení její trvanlivosti nalepením kolku v ceně 1 % ceny bankovky, což by se následně opakovalo v pravidelném intervalu, např. jedenkrát měsíčně, takže meziroční znehodnocení peněz by činilo 12 %. Gessel takové opatření považoval za protikrizové, protože příčinu cyklických krizí spatřoval právě v nedostatečném oběhu zadržovaných peněz. Okolkované peníze by podle něj naopak splňovaly podmínku zajištěného oběhu, takže by se pro ně dal použít ekvivalent „prooběžné“, nebo také „bezúročné peníze“. Gesell ovšem počítal i s tou variantou, že podnikaví lidé najdou alternativní způsoby, jak ukládat své jmění, a budou investovat např. do pozemků. Proto považoval za nutné současně provést pozemkovou reformu. Jako jeden z prvních při tom upozornil na determinující vliv rychlosti oběhu peněz na vznik ekonomických krizí. Úrok lze podle něj srovnat s jakousi závorou nebo mýtným, které má na cirkulaci peněz negativní vliv.

 

Současná praxe a příklady doplňkových měn

Na závěr tohoto textu ještě uveďme několik příkladů měnových inovací z praxe. Kromě teoretické kritiky úroku se totiž můžeme setkat také s konkrétními projekty, jejichž cílem bylo zavedení alternativních měn a stabilizace upadajících finančních systémů.

Jak zmiňuje Adam Votruba, doplňkové měny se v historii velmi často objevují v reakci na hospodářské krize a jejich oběh většinou nemá dlouhého trvání, protože představují konkurenci pro centrální banky. Příklady použití náhradních peněz sahají až do 19. století (v případě USA) a zpravidla mívají lokální význam. Některé z tzv. nouzových měn byly inspirovány přímo ekonomickou teorií Silvia Gesella a fungovaly na bázi zadržovacího poplatku, který měl podpořit cirkulaci peněz. Na přelomu dvacátých a třicátých let 20. století tak v Bavorsku vzniká německá wära, na začátku 30. let se rozjíždí úspěšný a více než rok trvající projekt v rakouském Wörgelu, díky kterému se podaří snížit nezaměstnanost, ve Švýcarsku pak vzniká dodnes fungující WIR (Wirtschaftsring-Genossenschaft).

Ani po druhé světové válce není nouze o další měnové experimenty: Michael Linton a David Weston v kanadském regionu Comox Valley zřizují LETS (Local Exchange Trading System, místní výměnný systém obchodování) využívající tzv. zelené dolary a fungující na bázi nabízení a poptávání služeb. V devadesátých letech 20. století se LETS rozšiřuje také ve Velké Británii a dalších zemích a obecně vzrůstá obliba doplňkových měn. Podle autorových údajů se jejich počet mezi lety 1993 a 2003 zvyšuje dokonce dvacetkrát. Kromě pozitivního vlivu na míru nezaměstnanosti a ekonomickou stabilitu v dané lokalitě mají některé měnové systémy také další, sociální přesahy. Například právě LETS přispívá k lepšímu budování komunity a utužování sousedských vztahů. Podobně pozitivní vliv má také dodnes používaný bavorský Chiemgauer, bezúročná měna zavedená v Německu v roce 2002, směnitelná za eura. Mezi jeho jednoznačné dopady patří např. podpora lokálního hospodářství a místních podniků a s nimi spojené pozitivní účinky na životní prostředí, což se projevuje mimo jiné na zlepšení bilance CO2 v regionu. A v neposlední řadě, kromě praktických důsledků má používání alternativních měn také zásadní vědecký význam, protože poukazuje na možnost plurality ekonomických systémů a je důležitým zdrojem nového poznání.

V tomto ohledu je kniha Adama Votruby pozoruhodná bohatstvím informací a také odvážnou volbou tématu, mimo jiné vzhledem k tomu, že problematikou paradoxu úroků se příliš mnoho ekonomů nezabývá a považují ho v souladu s mainstreamovým proudem ekonomie za spíše zanedbatelný jev. O to důležitější je do širokého kontextu zasazená kritika současného finančního systému a tematizace problémů s ním spojených, jako je kupříkladu poukazování na dnes už zřejmou skutečnost, že snaha splatit za každou cenu dluhy vytváří tlak na nesmyslný ekonomický růst, který může mít fatální a nezvratné ekologické důsledky.

 

Adam Votruba: Paradox úroků. Dějiny konceptu bezúročné směny. Doplněk, Brno 2013.