Povídky o teroristech, manželství, obchodech a Bohu
První do češtiny přeložená sbírka povídek Etgara Kereta (nar. 1967) Létající Santini vyšla v roce 2005 a měla docela slušný ohlas. Letos ve spolupráci dvou nakladatelství, Baobab a GplusG, přišel na pulty knihkupectví (pokud jde o mne, tak do regálů pražských knihoven) titul nazvaný Najednou někdo klepe na dveře. Knížka je oproti té předchozí dost jiná. Za prvé je „dospělejší“ a filosofičtější, což je mi sympatické, zvláště v dnešní době, kdy se jak nespisovatelé, tak spisovatelé hlásí k ideálu hravého věčného mládí, které trvá po celý život, nebo přinejmenším až do okamžiku umístění v domově důchodců. Za druhé se proměnil i autorův styl, a to směrem od nezávazného pohrávání si s jazykem a situacemi k větší sevřenosti, uměřenosti a návaznosti na tradici.
V žánru povídky spisovatelé židovského původu vynikají, zatímco delší prozaické útvary se jim zdaleka tak dobře nedaří. Vychází to jistě z historie, k Tóře se po více než dvě tisíciletí psaly především komentáře či se komentovala či vykládala ústně. Anebo se naopak citoval úryvek z Tóry jako příklad k události z obyčejného, reálného života.
Rodiče Etgara Kereta pocházeli z Polska, přežili šoa, abych použil výrazu židovsky korektního. V rodině tedy bylo přítomné vědomí bezprostředního kontaktu se smrtí, což je nejintenzivnější téma knížky Najednou někdo klepe na dveře. Důležité je znovu zdůraznit i zeměpisnou oblast, odkud do Izraele spisovatelovi rodiče přišli. Z pomyslného „velkého Polska“ pocházeli autoři jidiš povídek, kteří stojí na počátku vzniku tohoto žánru v židovském prostředí. U nás býval dost známou knížkou výbor z povídek těchto autorů Rozinky a mandle v překladu a výběru Jakuba Markoviče, který vyšel v roce 1968. Ovšem už deset let předtím byl publikován rovněž v překladu Jakuba Markoviče výbor z klasika stojícího na počátku žánru židovské povídky, titul Tovje vdává dcery od autora jménem Šolom Alejchem.
Šolom Alejchem (1859–1916) je povídkář, z nějž vychází většina židovských autorů povídek až dodnes. Typický je monolog postavy, která povídku vypráví, a to tím způsobem, jako by byl text skutečně nahlas někomu vyprávěn. Tento „hlasitý“ monolog se plynule proměňuje v monolog vnitřní, který komentuje události právě v povídce probíhající. Do monologu pak vstupují přesné, krátké, výborně odposlouchané dialogy. Málokdy schází humor. Umění vystihnout detail lidské povahy a situační momentku je obrovské. Líčení přírody se tu prakticky nevyskytuje. Skutečnost má duchovní rozměr.
Etgar Keret to vše ve své druhé u nás vydané knížce jen trochu posunuje do současnosti. Především vypouští četnost biblických citátů, poněvadž vztah k Bohu se jaksi proměnil, a to i ve Svaté zemi. Ale jinak ponechává vše při starém, jen popisuje trošku odlišné reálie. Místo makové hamantaše se u Kereta pojídá cheesburger. Ovšem cheesburger bez sýra, jelikož se sýrem by cheesburger nebyl košer. Mění se tedy reálie, ale témata zůstávají stejná. Manželství a problémy v manželství a s manželstvím, děti, peníze a jak k nim přijít. A nad tím vším se u Kereta vznáší otázka: Jak bude po smrti? Touto otázkou se ovšem před sto lety židovští povídkáři nezabývali, tam měli jasno. Tématu smrti se přitom nevyhýbali, židovský život byl – minimálně v geografické oblasti, kde žil Šolom Alejchem i rodiče Etgara Kereta – vždy v ohrožení. Ani v současném Izraeli to není zrovna idylické a v povídkách Etgara Kereta se čtenář setkává se smrtí na každém druhém kroku. Teroristé, vojáci, násilníci, vrazi, sebevrazi.
Tato témata převažovala i v první v češtině vydané povídkové knížce autora. Stylisticky byl ale autor v Létajícím Santinim hodně jiný. Létající Santini, to jsou v zásadě běžné komerční povídky, slušně řemeslně napsané, hodně pracující s absurditou a hravostí, povídky, v nichž je hodně povrchnosti. Ne že by se autorův styl absolutně proměnil. To určitě ne. Ale zatímco Létající Santini je profesně zvládnutá, ale povětšinou „středněproudá“ knížka, titul Najednou někdo klepe na dveře je mnohem závažnější (nikoliv ale nudnější) literaturou.
Umělecká úroveň povídek v knížce Najednou někdo klepe na dveře je ovšem hodně rozkolísaná. Jsou tu texty na hranici komerce či texty s dost laciným humorem, z nichž některé by bylo možné srovnat s povídkami českých autorů židovského původu Ivana Krause nebo Ivana Klímy, ale jsou tu i povídky opravdu mistrovské, naprosto svébytné miniatury. Ale celá knížka má švih a spád, povídky jsou dobře seřazené a po přečtení knížky jsem jaksi automaticky zalistoval v Isaacu Bashevisi Singerovi a zmíněném Šolomu Alejchemovi. Autor mě jako čtenáře přiměl uvědomit si celou tu tradici, zamyslet se prostřednictvím literatury nad osudy židovského národa od konce devatenáctého století po současnost. Nic takového mne nad první u nás vydanou Keretovou knížkou nenapadlo.
České překladatelky jsou u obou Keretových knížek povídek stejné, starší Létající Santini má ale mnohem lepší výtvarnou podobu a ilustrace Terezy Říčanové v ní souznějí s hravým Keretovým stylem. Ilustrace Stanislava Setinského v knížce Najednou někdo klepe na dveře jsou ale úplně mimo text. A bohužel je jich v knížce hodně. Na úvod každé povídky jedna.
Co říci na závěr? Že literatura se příliš nemění. I když každá nová generace považuje „své“ autory za představitele literatury, jaká tu ještě nikdy nebyla. Ohlas má, zdá se, u nás Etgar Keret především u mladých čtenářů. Ti by „zastaralého“ Šoloma Alejchema asi stěží četli. Ale naštěstí jsou tu pořád autoři, kteří nekonečně proměnlivý, ale přitom stále týž proud vyprávění zprostředkovávají znova a znova.
Etgar Keret: Najednou někdo klepe na dveře. Překlad Tereza Černá a Magdalena Křížová. GplusG, Praha 2014.