Počteníčko: Nezvoní ti v uších?
Ten čas, kdy strýc Pepin začal špatně vidět a chodit, tak aby měl pohyb, chodili jsme na houby, Francin si den předtím v trhu koupil tři hříbky, chodil do trhu proto, aby podle trhu poznal, jestli houby rostou a jak mnoho, podle toho, kolik houby stály. Když hříbky stály deset korun kilogram, tak houby rostly, když čtyřicet korun, tak houby rostly málo. A vždycky se vyptal prodavače, odkud přijel, a podle toho jsme se vydali na houby. Když ráno jsme vyjeli do Dymokur z nádraží našeho městečka, tak když na ranní vlak čekalo sto houbařů s košíky, hned jsme věděli, že houby porostou, když houbařů bylo pět, tak že se houby musejí hledat. A tak se na nádraží v Dymokurech vyrojilo někdy několik set houbařů, nás předběhlo, Francin za nimi zvedl hříbek, který měl ukrytý v košíku, a volal na houbaře… Jak to hledáte? a ukazoval hříbek a krájel jeho nožku a ukládal do košíčku a pak druhý hříbek zvedl za patami dalšího houbaře, a zase mu ukázal ten hříbek… vy tohle nesbíráte? a okrájel nožku a podal jej strýci, který nadšeně voněl k hřibu a volal: Sakra, to je pravík! Je to pěkné gampl! A hned třetí hříbek, zvednutý za dalším houbařem otřásl houbaři tak, že zneklidněli a od té chvíle dělali chybné výkony… Ale bývalo v lese několik set houbařů, kteří se ztráceli a nemohli najít, a tak byl les plný volání a nadávání, pískání a halekání, že jsme si řekli, že příště pojedeme na houby odpoledne, protože když houby rostou, tak narostou i přes poledne. Jenomže to samé si řekli i všichni ostatní houbaři, a tak u odpoledního vlaku na nádraží se sešlo zase sto houbařů, všichni se dívali jeden na druhého otráveně, dokonce ti, kteří se v městečku zdravili, tak se přestali zdravit, a tak se stalo, čeho jsme se hrozili, že z vlaku v Dymokurech se vyhrnuli všichni ti houbaři, kteří nasedli na vlak v našem městečku, a pak všichni jsme utíkali do lesa a v lese jeden druhého předbíhali, a tak jsme sbírali houby jen na okraji lesa, dokonce jednou jsme našli celý košík křemenáků na travnatém hřišti u lesa, a zase jsme měli plný košík a všichni ostatní houbaři, když se sešli u večerního vlaku, žárlivě se dívali na košík, který držel strýc Pepin. A tak jsme si všichni řekli, že nejlepší bude jezdit autem nebo na bicyklu. Ale když jsme přijeli za úsvitu do Dymokur, když vlak si to teprve supal do zatáčky, tak z vlaku nevystoupil téměř nikdo, ale paseky a lesní cesty byly plné aut a bicyklů, a zase všichni houbaři se sešli v lese. Ten čas už jsme nepospíchali, sbírali jsme houby podezřelé, vzala jsem s sebou kastrůlek a kousek másla, chleba a termosku s horkým čajem, jeli jsme na junácké štěstí, až když jsme se vyspali, a pak sbírali houby jen ty, které nechali ostatní houbaři, podle knihy, kterou napsal profesor Smotlacha, sbírali jsme muchomůrku šedou a trsy třepenitky svazčité, rozdělali ohýnek a na másle jsme pekli a smažili tyhle houby, Francin přidal muchomůrku tygrovatou, a když jsme udělali smaženici, nejdřív jsme dali ochutnat strýci Pepinovi, který si liboval, pak jsme počkali půl hodinky a Francin se zeptal… Jožko, nezvoní ti v uších? a když zvonění neslyšel, tak jsme si pochutnávali i my, v lese bylo krásně, houby jsme sbírali jedině ty, které vyvrátily střevíce a boty stovek houbařů… Jen jednou jsme si udělali smaženici z pestřce a všichni jsme pak ochrnuli na nohy, tři hodiny jsme nemohli chodit, ale pak zase se vrátila chůze, vyvarovali jsme se pestřce, přidávali jsme jej na chuť, když jako základ jsme dělali smaženici z hořkých hřibů modráků a čirůvky sírové, a několik k tomu chřapáčů, které podle profesora Smotlachy obsahují kyselinu helvelovou… Vůbec ty chřapáče byly vynikající v octě, v estragonovém octě kombinované s oranžovou liškou a lošákem a mladým chorošem, takzvaným žemličkou, tu jsme potom v zimě dávali do pohárku, tu směs pokapanou citrónem a troškou vorčestru, ta směs chutnala jako nejjemnější mořské škeble a langusty. A tak jsme za ten čas, co jsme jedli a nakládali jen podezřelé houby, byli plni toho jemného jedu, že jednou když jsme našli opravdové hřiby a udělali jsme si až doma smaženici, tak jsme všichni dostali zvracení a průjem a velikou žízeň, tupou bolest do hlavy, křeče do lýtek a chvílemi dvojité vidění a trvalé zvonění v uších, udivili jsme nemocnici, že jsme se otrávili jedlými houbami, ale primář pak řekl, že se to stalo i profesorovi Smotlachovi, který byl nalezen v hlubokém bezvědomí po požití hřibů…
Bohumil Hrabal: Harlekýnovy milióny. Československý spisovatel, Praha 1981, s. 110–112.