Dohánět Čínu
O rybníku, pokroku, česneku a jedné pověře jménem globální konkurenceschopnost.
Těm, kdo dle podtitulu usoudili, že jde o pohádku, se omlouvám, že jsem je zmátl. Jde o malou úvahu o ekonomické globalizaci, k níž byla podnětem jedna konverzace na sociální síti. Čína v ní figuruje jen jako zástupný symbol pro liberalizovaný mezinárodní obchod ve světovém měřítku.
Číňané se chtějí mít dobře. I my se chceme mít dobře. Je ale jedinou cestou k tomu levná výroba a následný vývoz zboží? Konkurovat Číně a kvůli tomu demontovat sociální stát?
Odbočka hydrologická: malý rybník prý má tendenci zasmrádnout. Může se to stát, zejména když se v tom rybníčku hloupě hospodaří. Jenže je tomu i naopak: mnoho malých rybníčků, jezírek, tůní, ba ani louží nezasmrádá; přitom od svého okolí (širšího ekosystému) nejsou úplně izolované. Tvrdím, že analogicky je možné najít a udržovat (a třeba i měnit) vhodné podmínky pro dlouhodobou existenci společenství, které si zboží i jiné věci vyměňuje se „zbytkem světa“ jen střídmě.
Jistě, není to snadné, a to ve dvojím smyslu. Jednak je těžké objevit a udržovat podmínky existence takového „rybníčku“, jednak není lehké najít či shromáždit životaschopné společenství, které by o něj stálo. Někteří říkají, že to bude velmi snadné až od určité úrovně ceny ropy. Jiní, že vzhledem k psychologii a jistému „vnitřnímu puzení člověka“ k egoismu a globalizaci to není a nikdy nebude možné. Kde je ale doloženo, že taková puzení jsou všeobecná, nezměnitelná a nepřekonatelná?
Konstantou západní civilizace je prý „chtít něco navíc“, a to ji vždy táhne vpřed jako oslíka nedostižná mrkev. Nejsem si vůbec jistý, kde všude a jak dlouho to platí. Znám lidi i jejich skupiny, kteří nejsou uhranuti tak zvaným pokrokem (kteréžto slovo je nejčastěji používáno v technickém slova smyslu) a růstem (toto slovo se zase nejčastěji pojí s ekonomikou). Spousta lidí si snad ještě pamatuje, že je možné mít se docela dobře bez mobilního telefonu, auta, tuňákových konzerv nebo třeba karimatky. Že za božským klidem, neporušenou přírodou a autentickým dobrodružstvím se vůbec nemusí létat do exotických krajin, ale stačí dojet vlakem do rumunských Karpat. Nejen proto bych se uměl mít dobře, i kdyby spotřební daň na pohonné hmoty byla několikanásobně větší – a podléhala by jí i letecká paliva. Tohle opatření by přitom tuze prospělo místním ekonomikám.
Konkurence je věc ošemetná, nejednoznačná. Mezi městskými liberály a jinými světlezelenými bylo donedávna velmi populární želet úbytku českého česneku a vinit z toho konkurenci dovozů z Číny. Málokteří ale domysleli, že kdyby státní reprezentace (ale proč ne třeba i reprezentace EU či Jihočeského kraje?) měla právo omezit dovozy, náprava by byla snadná. Hlavně ale nevím o žádném českém zelináři, který by si stěžoval na problémy s odbytem česneku. Kdo ze zákazníků byl a je ochoten hodně platit, český česnek si mohl koupit. (Nakolik se to v poslední době stalo módou, to je zase trochu jiná pohádka…)
„Konkurence“ zde totiž funguje i jinak, totiž už při volbě toho, co pěstovat. Subvence na (nebo i tržby za) jiné komodity jsou prostě vyšší nebo snáze dosažitelné – a do toho vstoupila podpora fotovoltaiky. Uživatelé půdy prostě volili a dosud volí, do kterého penězovodu zarazit svou pípu.
Vcelku soudím, že bezhlavá principiální liberalizace mezinárodního obchodu působí lidem (to slovo používám ve významu „lidstvo“ s ohledem na každou osobu) víc škody než užitku. Prospěch přináší jen velmi omezenému okruhu výrobců, obchodníků a dopravců, přičemž tento prospěch „neprokapává“ v potřebné míře k ostatním. Státy – i společenství na vyšší i nižší úrovni – by zkrátka měly mít možnost zavádět selektivní dovozní, a možná i vývozní cla zdaleka nejen kvůli česneku.
Možná to v dnešní době zní kacířsky, ale globální konkurence (a tedy ani konkurenceschopnost) není nutnou podmínkou toho, abychom se měli dobře.