Tichý hlas vprostřed hluku velkoměsta
Výtvarné dílo Bohuslava Reynka, to je klasika. Každý, kdo se v této zemi alespoň trochu zajímá o výtvarné umění, se s ním musel setkat.
Na velké výstavě ve Valdštejnské jízdárně najde její návštěvník to, co očekává. Je toho tu hodně a o Reynkově díle těžko něco psát, aniž by se opakovalo to, co už mnohokrát napsáno bylo. Vztah kulturní veřejnosti k dílu tohoto autora ale nebyl a není jednoznačný. Na tom současná pražská expozice určitě nic nezmění. Stále tu budou ti, kteří Reynkovo dílo adorují a jejichž obec tvoří nemalé procento širší kulturní veřejnosti moravské. Do Prahy je to pro moravské "Reynkovy věrné" ovšem maličko z ruky. Přitom velké výstavy z díla Bohuslava Reynka jsou pořádány kupodivu především zde neboli v baště avantgard, jejichž příslušníci katolíka z Petrkova nemohou vystát.
Praha je ale velké město. A návštěvníků, kteří přišli na poslední velkou výstavu Bohuslava Reynka v Praze, uspořádanou před pouhými dvěma roky, na přelomu let 2011 a 2012 v domě U Kamenného zvonu na Staroměstském náměstí, bylo opravdu hodně. V závěru této výstavy, kterou návštěvníci chtěli stihnout ještě na poslední chvíli, lidé kráčeli pomaličku, ve frontě a krůček po krůčku od obrázku k obrázku v galerii našlapané až po střechu.
Ten velký zájem, který se dá očekávat i ve Valdštejnské jízdárně, svědčí o tom, že ani v Praze se kulturní veřejnost zdaleka neskládá pouze z příslušníků avantgard. Ač by se to tak, pokud by názor vycházel z obsahu kulturních časopisů v Praze vycházejících, mohlo jevit. Stránky avantgardně naladěných časopisů ale evidentně nejsou celou Prahou. A řada lidí očekává od výtvarného (a nejen výtvarného) umění něco jiného než estetiku hnusu a negace, bulváru a senzace, kšeftu, povrchnosti a odcizení. Tedy estetiku avantgard. Dílo Bohuslava Reynka nabízí pravý opak. Krásu a naději, ticho a pokoru, skromnost, hloubku spirituality a lásky.
Určitě se najde řada lidí, kteří budou okouzleni výstavou Bohuslava Reynka a stejně vstřícně hodnotili dejme tomu nedávnou výstavu bratří Chapmanů, kteří umístili do prostor prvorepublikového českého parlamentu figuríny v esesáckých uniformách. Výstava jako výstava, hlavně když je divácky zkonzumována. Poukázat na konzum je snadné, ono to ale není tak jednoduché. Do světa výtvarného umění se jistě vejde jak Bohuslav Reynek (*1892), tak jeho současník Max Ernst (*1891); a ještě několik dat a jmen: André Breton (*1896), George Grosz (*1893), Jan Zrzavý (*1890), Josef Váchal (*1884) či Josef Sudek (*1896).
Někde by ovšem zřejmě měla být hranice mezi tím, co umění ještě je, a co už ne. Otázka po této hranici právě na výstavě Bohuslava Reynka jaksi sama vyvstává. Ten tichý, kontemplativní svět, který pochopitelně do hlučného centra Prahy nepatří, se sem nehodí, mezi davy hlučících turistů, prodejce suvenýrů, prodejné poslance v blízkých vládních budovách, mezi drahá auta a restaurace, lobbisty a taxikáře.
Ovšem současný konzumní svět nijak nepřeje stavění estetických či morálních protikladů. Důležitý je z hlediska dneška pouze pragmatismus, a tedy výdělek výstavy. A je zhola jedno, zda je získaný z dotací na její uspořádání (ať už ze státních či soukromých zdrojů), nebo z vybraného vstupného. A pak je tu ovšem finanční zhodnocení vystavovaných exponátů a peníze z případného následného prodeje. Peníze rovná se úspěch. A úspěch rovná se smysl života. Ač jistě dílo vystavené ve Valdštejnské jízdárně, tedy součásti paláce, který je dnes sídlem Senátu, říká dosti jasně a zřetelně, že smysl života je jaksi jinde.
Ale zpět od obecnějších úvah ke konkrétnímu prostoru výstavy. Instalace je odpovídající, ruší ji jen nahlas puštěný zvuk videa, které běží na balkóně a svým hlukem zaplavuje sál, jemuž by příslušelo ticho. Anebo je požadavek na ticho a kontemplaci nad grafikami Bohuslava Reynka jen povzdechem staromilského podivína, který už do dnešní doby nepatří? Jako by do doby, ve které žil, do zavedené představy činorodé "baťovské" první republiky, ale nepatřil ani Bohuslav Reynek.
Určitě stojí za to na tuhle výstavu zajít. Ale pokud jde o velké pražské výstavy Bohuslava Reynka, nemohu zapomenout na tu v letohrádku Hvězda, která se konala v létě 2002. V místě, jež je stranou od centra Prahy, kde je z oken vidět zeleň stromů a kam je třeba dojít téměř kilometr pěšky oborou Hvězda od nejbližší zastávky veřejné dopravy či od nejbližšího parkoviště. Na tu výstavu tehdy chodilo poměrně málo lidí, to léto totiž Prahu postihly katastrofální povodně, které na sebe jaksi "strhly pozornost". Měl jsem ale intenzivní pocit, že do prostoru letohrádku Hvězda dílo Bohuslava Reynka opravdu patří a je tu na svém místě. Což o Valdštejnské jízdárně říci nemohu.
Bohuslav Reynek - Génius, na kterého jsme měli zapomenout. 16. dubna - 31. července 2014, Valdštejnská jízdárna, Praha.