Jak jsem nebyl na Berlinale
Berlín je město, kterému během čtyřdenní návštěvy neporozumíte. Přesto vás nenechá nepřemýšlet nad tím, co tvoří jeho podstatu, nové podněty jsou přítomné na každém kroku. Třeba jako historie berlínského letiště Tempelhof.
Letiště Tempelhof bylo vybudováno ve dvacátých letech dvacátého století. Tím se řadilo až do zastavení provozu v roce 2008 mezi nejstarší dopravní letiště vůbec. Nachází se ve středu Berlína, což činí z jeho rozsáhlé plochy výjimečné území a jednu z největších urbanistických výzev rychle se proměňujícího města. První terminál postavený v roce 1927 byl zbourán o dvacet jedna let později, aby uvolnil prostor pro vykládku letadel během blokády, kdy se Tempelhof stal životně kritickým bodem Západního Berlína. Druhý terminál byl součástí plánu hlavního architekta třetí říše Alberta Speera na přeměnu města ve Welthauptstadt Germania. Sloužil přes sedmdesát let a stojí dodnes.
Město protikladů
Architekt Ernst Sagebiel začal přestavbu letiště realizovat v roce 1936. I když po roce 1941 a otevření východní fronty musely být práce pozastaveny, projektanti dokázali dokončit to nejdůležitější, tedy hlavní budovu terminálu. Jedná se o oblouk dlouhý jeden kilometr a dvě stě metrů, dodnes jednu z nejrozsáhlejších staveb na světě. Na první pohled upoutá fasádou ze světle šedého měkkého mramoru a až nesnesitelně okázalou symetrickou strohostí. Není to oxymóron, architekti třetí říše dokázali těžit ze zdánlivých protikladů. Kombinace úspornosti s pompézností, racionální modernity s iracionální premodernitou se velmi silně promítá i do hlavní budovy letiště Tempelhof.
Momentálně probíhá v jedné z hal přehlídka architektonických projektů na výstavbu nové zemské knihovny, která by měla stát vedle nefungujícího terminálu. Od uzavření letiště se počítá s částečným zastavěním jeho plochy, nicméně diskuze nad tím, co by zde mělo být postaveno, jsou složité. Ztělesňují problémy současného Berlína hledajícího nebo nuceného hledat svou tvář. Je třeba klást důraz na obytné domy, a to se sociálními byty, protože berlínské nájmy se příliš rychle zvyšují? Nebo je vhodnější stavět budovy pro komerční využití? A jaký je kompromis?
Denně se na dvou dvoukilometrových asfaltových ranvejích bývalého letiště a jejich obslužných cestách prochází nebo na bruslích a kolech prohání tisíce obyvatel Berlína. Někteří jsou vybaveni i kity, čili většími draky podobnými paraglidingovým kluzákům, které jsou schopné unést člověka. Tím se symbolicky vrací k počátkům moderní historie území, protože rozsáhlá plocha využívaná jako armádní cvičiště se už v devatenáctém století stala dějištěm prvních leteckých pokusů. Zpočátku s balóny, později s letadly.
Inferno
Berlín je rozpolcený mezi touhu po jakési předválečné autenticitě a požadavky kladenými na něj jako na přední evropskou metropoli. K tomu je třeba přidat i jeho stále silnou identitu města alternativ a progresivního umění, v určitém slova smyslu města periferie. Slavná třída Unter den Linden se dnes podobá spíše obrovskému staveništi, obnovuje se do předválečné podoby a opravuje se mnoha budov. Poblíž se staví barokní zámek, takřka přesná kopie sídla pruských panovníků, a to na místě monumentálního Paláce republiky z roku 1970, tedy budovy bývalého východoněmeckého parlamentu a několika dalších institucí, který byl stržen v roce 2008.
V titulku tohoto článku jsem trochu lhal. Berlinale, které letos proběhlo ve dnech 6. až 16. února, jsem fakticky navštívil. Zhlédl jsem jeden krátký snímek, který byl zdarma promítán v jednom z festivalových kin, u něhož jsem se v té době náhodou nacházel. To kino je v Sony centru, budově s obrovskou prosklenou kupolí, na Potsdamer Platz, tedy berlínském symbolu modernity, náměstí skla, železobetonu a umělého světla. Snímek se jmenoval Inferno, měl dvacet dva minut a natočila jej režisérka Yael Bartana, která žije střídavě v Berlíně a Tel Avivu. Zachycuje dokončení stavby chrámu ve středu São Paula. Tento chrám jedné křesťanské sekty měl být co nejpřesnější napodobeninou biblického Šalamounova chrámu v Jeruzalémě. Poté, co byly do chrámu pomocí tří helikoptér umístěny poslední prvky oltáře, mimo jiné obrovský sedmiramenný svícen, byla sloužena první mše. Na konci této mše však dochází k apokalypse, chrám je zničen, většina lidí zabita. Z chrámu zůstane jen jedna zeď. Zeď nářků, u níž se titíž lidé, kteří zahynuli při mši, nebo snad jejich potomci, opět scházejí k modlitbě. Film mísí fikci se skutečností, minulý čas s budoucím, São Paulo s Jeruzalémem. Jako divák to nepostřehnete a ani nemáte možnost to postřehnout. K interpretacím je prostor až poté. Stejně jako po návštěvě Berlína.