KULTURNÍ NOVINY - nezávislé mediální družstvo (production)

Vzpomínková kniha Pavla Řezníčka Vrstva vápna, vrstva chleba, královna už svým názvem říká, že půjde o něco jiného než o "klasické" paměti. Kdo jiný v současné české literatuře by dokázal vymyslet takovýto titul než Řezníček? Obsah vzpomínání svému titulu odpovídá.

Pavel Řezníček je velký básník, který vydal více prozaických knih než sbírek poezie. Jeho prózy jsou ale vždy prózami básnickými. Ať už jde o linii jeho surrealistických próz, z nichž je třeba připomenout alespoň Strop, který vyšel ve Francii (u Gallimarda) a v Itálii dříve než v tehdejší Československé socialistické republice. Nebo ať už jde o linii více realistickou, započatou prózou Hvězdy kvelbu, kterou sám autor označil jako "román mládí", v níž vyvolává léta prožitá v Brně.

Vrstva vápna, vrstva chleba, královna je ale ještě jiný typ textu. Míchají se v něm různé styly - realistické vzpomínky na dětství, Řezníčkovy básně i básně dalších autorů, záznamy snů, úryvky z deníkových zápisků, citáty z dobových zpráv, zprávy o úmrtích (všemožného typu), pamfletistické výpady vůči literárním nepřátelům, glosování dobových politických událostí a ještě leccos dalšího.

Co text sjednocuje, je především brilantní stylistika autora, který umí jazyk používat jako nástroj, jenž ho poslouchá a k němuž nepřistupuje jen jako k nástroji, ale stále znova je jím překvapován a fascinován a toto své zaujetí umí přenést i na čtenáře. Text, který začíná velmi realisticky, se posléze promění v řinoucí se proud vět, autor stále více přeskakuje ze stylu do stylu, z epizody do epizody, přeskakuje i v čase a chronologie vyprávění se hroutí, aniž by v tom bylo ovšem něco nelogického. Autorovi se podařilo polapit vlastní paměť přímo při činu a zachytit ji na vytištěných stránkách.

Knížka ale není nějakým čtenáři nevstřícným a složitým experimentem, to ani náhodou. Je velmi čtivá, má spád, je vtipná. A i pro toho, kdo dílo Pavla Řezníčka zná, je to text "nový"; autor se k tématům, která už zpracoval ve svých vzpomínkových prózách, jejichž řada začíná Hvězdami kvelbu, vrací minimálně. Vznikají tak určité "mezery v pamětech", ale ty si čtenář může buď doplnit četbou nebo už příslušné knihy četl, a tak si nic doplňovat nepotřebuje, anebo prostě může brát vzpomínky Pavla Řezníčka, jaké jsou.

Vždy, když čtu něčí paměti, nejvíce mne zaujmou autorovy vzpomínky na dětství a mládí, pokud tedy jsou v pamětech obsaženy. A tak tomu bylo i u této knížky. Navíc autor je v této části svých vzpomínek nejen vtipný, ale i sebeironický. A sebeironie je obecně v tomto literárním žánru vzácností, vzpomínající autor se obvykle bere velmi vážně a vypočítává všechny své zásluhy. To je ovšem můj osobní přístup, že mám nejblíže k vyprávění o dětství a mládí, o těchto krajinách "ztraceného ráje". Je na každém čtenáři, co si v knížce najde. Třeba to budou vzpomínky Pavla Řezníčka na Bohumila Hrabala, především na pravidelné setkávání v nejznámější hrabalovské hospodě U Tygra. O bohatýrské konzumaci alkoholu ale tato kniha nepojednává, tomuto tématu se autor víceméně vyhýbá. Oslava pití, na níž se shodují vzpomínky příslušníků bývalého undergroundu, tady přítomná není. A není tu ani další oblíbené téma různých vzpomínání: není tu takřka žádný sex a jen málo erotiky.

Co tedy v knížce je? Jsou to především vzpomínky na autorovy přátele (i nepřátele), a to převážně z řad umělců, i když zastoupeny jsou i postavy z oblasti mimo umění. Kromě Bohumila Hrabala se Pavel Řezníček ve svých vzpomínkách šířeji věnuje Karlu Šebkovi, Jiřímu Veselskému či Ladislavu Novákovi, vzpomínek více epizodních jsou ovšem desítky a rejstřík, kterým je knížka opatřena, uvádí stovky jmen (a některá jsou záměrně ze vzpomínání vyřazena). Pavel Řezníček své přátele (i nepřátele) pojednává se svým typickým humorem, v němž se nejedná o nějakou typickou charakteristiku té které osoby, o zobecnění, které by danou osobu vykreslilo v jejích povahových rysech či typickém vzhledu. Ne, Pavel Řezníček učiní poznámku, která je fascinující, která by nikoho jiného nenapadla a která danou osobu vykreslí ze zcela nezvyklého úhlu. A velmi často jinak, než ji známe z jiných vzpomínek či filmových dokumentů. Přitom nejde o vyjádření záměrně přehnané a vzbuzující dojem násilné vyumělkovanosti, jak to činíval ve svých prózách o celebritách Milan Kozelka (po určitou dobu přítel Pavla Řezníčka, ve vzpomínkách neuveden). Není to ovšem ani hravá elegance vzpomínkového rozhovoru Řezníčkova dlouholetého přítele surrealisty Petra Krále (ve vzpomínkách uveden mnohokrát). Je to prostě Pavel Řezníček:

"O Ladislavu Novákovi jsem dost často slyšel a četl, a tak jednoho dne jsem zašel do redakce Hosta do domu a požádal Jana Skácela o Novákovu adresu. 'Ale jen slušně,' řekl Skácel, 'jen slušně.' Domníval se, že snad začnu Nováka hned škrtit."

"To, že byl Vlasta Burian biologickým otcem majora Zemana, ví málokdo." (To pak Pavel Řezníček dále rozvádí, neuvádím citát v celé jeho šíři.)

"K Tygrovi chodil Kadlec zvaný Karafiát. Obličejem připomínal brouka tesaříka, proto se mu asi přezdívalo Karafiát. Jak známo, Jan Karafiát byl autorem slavných Broučků, proto ta přezdívka Kadlece - vypadal jako brouk, možná jako ten, ve kterého se proměnil Řehoř Samsa v Kafkově Proměně."

Text vzpomínek je ovšem komponován složitěji, a ač se může čtenář mnohokrát upřímně zasmát, rozhodně to není jen nějaká sbírka vtípků. Je to knížka o kusu historie českého umění a české společnosti obecně, viděné ze svébytného úhlu. Časovým těžištěm knížky je období od poloviny sedmdesátých let, kdy se Pavel Řezníček přestěhoval do Prahy, zhruba do poloviny let devadesátých. I když je tu zaznamenána i sametová revoluce a proměna společnosti po ní, nejvíce prostoru je věnováno době normalizace. Hlavně její tíživá atmosféra celou knížku rámuje. Předchozí "zlatá šedesátá" léta jsou zachycena v jiném autorově díle, v už zmíněných Hvězdách kvelbu a Vrstva chleba, vrstva vápna, královna se jim věnuje jen ve stručnosti. Nepochybně velmi zajímavé a zatím nikde knižně nepublikované jsou rovněž stručně pojaté vzpomínky z dětství, ze střední školy a z vojny. Ale normalizace celou tuto knížku prorůstá jako houba, nebo každopádně já jsem si tak knihu přečetl, a tato dusná atmosféra se rozlézá od začátku textu až na jeho chronologický konec, kdy si o současném kapitalismu autor věru nedělá žádné iluze.

Knížka je však také o tom, že nekonformní umělec, jakým Pavel Řezníček nepochybně je, který se nebojí vejít do konfliktu se společenskými autoritami (a to v každém režimu), to nemá lehké. Ani na poli umění, ani v praktickém životě.

Snad nejlépe knížku představí o něco delší ukázka z jejího závěru. Sám autor v ní dosti přesně promlouvá o svém stylu psaní. A to autor ne ledajaký, nýbrž jeden z velkých českých básníků druhé poloviny dvacátého století.

"Vzpomínám, vzpomínám… Amarcord! Tyto moje nesouvislé rozpomínky ve svém střídání rovin, záměrném přeskakování skutečností vytvářejí novou realitu, neboť jak praví Márquez: 'Život není to, co člověk prožil, ale co si z něj pamatuje, aby o tom mohl vyprávět.'

Něco tak protivného jako Zita Kabátová…!

Jeden čas jsem byl zachvácen pantofobií, což je strach z neurčitého zla. Proč ne? Deum est, malum est!

Kdo je hezčí: Koloman Pumpa, anebo Květa Fialová?

Ptají se mne na příklad českého dada… Je to jednoznačně Stella Zázvorková, kterou na Malostranském náměstí kolem ramen drží André Breton a šeptá jí slova lásky. Pak jdou pomalu nahoru Nerudovkou a obdivují na Úvoze zázračná domovní znamení. Když takhle mohla být spatřena na Malostranském náměstí Nataša Gollová s Tristanem Tzarou, proč by tak nemohla být spatřena Zázvorková s Bretonem?

Abych přišel na jiné myšlenky, otevřel jsem knihu Ivo Tretery a Eduarda Urbánka Otázky marxistické filosofie na straně 128.

Jak jsem byl otřesen, když jsem se dozvěděl z úst herce Pavla Řezníčka (ne, nejsem to já, takový herec skutečně existuje), že on je vlastně Levap Kečínzeř. Jako kdyby mi rval mozek z dutiny lebeční! Myslel jsem, že toto tajemství znám jenom já, ale existuje osoba, která je také Levap Kečínzeř! Je to Pavel Řezníček odzadu, prostě: Pavel Řezníček za zrcadlem. Podobně jako Alenka čili Carrollova Alice.

Ten chlapík, který není mým dvojníkem, ale odvážil se jmenovat jako já, odvážil se také přečíst své jméno pozpátku a odhalit mé tajemství, je pro mne hrozbou. Co když někdy zarazí svůj spár do mého mozku a vyrve mi ho, aby ho pak pohodil na stupňovitých terasách v mayském Chichén Itzá?

Evo Tálská, kdy mi vrátíš bibliofilsky zpracovanou korespondenci Vladimíra Boudníka, kterou jsem ti půjčil roku 1975?

Pavel Řezníček: Vrstva chleba, vrstva vápna, královna. Aula a KANT, Praha 2013, 410 stran.