Veřejnoprávní kulturní instituce? Ano, ano. Ale opatrně.
Náměstkyně ministra kultury Kateřina Kalistová představila 13. února na tiskové konferenci ministerstva jako jednu z priorit reformu příspěvkových organizací na veřejnoprávní kulturní instituce. To by mohlo být blýskání na lepší časy pro kulturu.
V posledním roce se zejména v souvislosti s výběrem nového ředitele Národního divadla mluví o novém pojetí existence a fungování kulturních institucí, jejichž význam lze opsat adjektivy celostátní či národní. Komise expertů, která měla navrhnout cestu z komplikované či lépe řečeno rovnou kritické situace v Národním divadle, vypracovala strategii, jak dospět k lépe fungující a stabilnější instituci, a navrhla též ministerstvu vhodného kandidáta pro její naplňování (http://www.divadelni-noviny.cz/pilire-koncepcniho-smerovani-narodniho-divadla). Tím kandidátem byl Jan Burian, který se ředitelem nakonec stal a v únoru tohoto roku oznámil, že je třeba učinit konkrétní legislativní kroky k transformaci vybraných institucí z pozice příspěvkových organizací ministerstva kultury na veřejnoprávní instituce (http://www.rozhlas.cz/zpravy/divadlo/_zprava/narodni-divadlo-v-praze-by-se-melo-stat-verejnopravni-instituci--1318699).
Je zřejmé, že to není pouze Burianova osamocená iniciativa, ale mluví o ní i další osobnosti, například loni navržený (ale doposud nejmenovaný) ředitel Národní galerie Jiří Fajt na podzim 2013 v časopise A2 (http://www.advojka.cz/archiv/2013/20/jak-kultivovat-instituci). Na výše zmíněnou ministerskou konferenci vzápětí 14. února zareagovala pozitivně tiskovou zprávou i Národní galerie ústy pověřeného ředitele Víta Vlnase.
Jde tedy o trend, který by snad mohl mít širší politickou i veřejnou podporu a který je ve shodě s tím, jak je organizován tento typ institucí například v Rakousku či Německu.
Co je pro tuto transformaci významné? Především omezení přímého vlivu politických představitelů. Dosud je jmenování a odvolání ředitelů v kompetenci ministra a může být uskutečněno ze dne na den. U veřejnoprávní instituce tomu tak není, tam je ředitel odpovědný radě (či podobnému orgánu), v níž se uplatňuje více názorů a navrhované změny musí projít hlasováním. Tak to funguje u veřejnoprávního rozhlasu či televize.
Posiluje se též strategická kulturně-politická pozice takových institucí, protože přestávají být příspěvkovými organizacemi pouze jednoho ministerstva. Vzhledem k objemu finančních prostředků by se asi v nejbližší době nic dramaticky nezměnilo, i když jednotný hlas představitelů těchto institucí a externích odborníků mluví obecně o hluboké podfinancovanosti našich národních kulturních institucí v porovnání s dalšími vyspělými evropskými zeměmi. Rozhodně by se však otázka stavu našich předních kulturních reprezentantů mohla stát strategickým politickým zájmem na vyšší úrovni.
Úskalí reforem
Otázky spojené s přeměnou však nelze pominout. Jednak vidíme, že u existujících veřejnoprávních institucí (médií) jsou politické tlaky velké a jejich směřování není úplně nezávislé na převládající politické vůli. Proti počátečnímu záměru shromáždit v radách těchto institucí zástupce občanského, odborného i politického sektoru došlo k tomu, že dnešní rady jsou nominovány v podstatě pouze politicky. I když se do nich dostávají občas skuteční odborníci, o jejich nominacích rozhodují politické strany.
Další otázka je otázka managementu a ekonomického fungování. Návrh Jana Buriana mluví o vytvoření holdingu několika nezávislých jednotek (například baletu, opery a činohry), které by měly mít ještě další servisní organizaci a mezi nimi by byly nastaveny jasné obchodní vztahy - prý pro ekonomickou transparentnost a efektivitu. Toto je sporná věc - na jednu stranu řeší nejrůznější interní propletence vícefunkčního molochaS, na stranu druhou vede k centralizaci a manažerskému zjednodušenému vnímání umělecké produkce jako obchodního artiklu. V něm pak už není místo pro kreativitu, která je založena na spolupráci a spolucítění všech zúčastněných na jednom díle (třeba představení) - stávají se sobě navzájem klienty, dodavateli služeb. Odcizují se.
To je vůbec rys současných managementů - v zájmu takzvané ekonomické efektivity a transparentnosti rozbíjejí vztah lidí k práci ("každý je nahraditelný") i k sobě samým ("podpora interní soutěživosti, konkurence"). To vede k vzájemnému odcizení, ztrátě pocitu solidarity a důvěry, protože každý se každému stává konkurentem a nemá nic jistého. Lidé, kteří pracují na společném díle - a takových je v kulturní oblasti velká část, protože finanční motivace tu nebývá hlavní silou -, jsou schopni značných obětí, ale také případného odporu v situacích, kdy manažerští technokrati dělají takzvaně nutná, racionalizační a další opatření a zapomínají na to, že kultura je především otázkou lidí, a ne byznysu. Tento potenciál novodobé manažery ohrožuje, proto se jej snaží rozbít.
Netvrdím, že to při připravované reformě musí dojít do těchto pozic, ale nebezpečí je velké. V nových institucích se do různých správních orgánů můžou dostávat s větší mírou kompetence než doposud i lidé z jiných oborů (obchod a průmysl), kteří mají sice pochopení pro veřejně efektního a dobře zpeněžitelného Picassa či Placida Dominga, ale ne pro skutečnou kulturu, jejímž jádrem je umělecká poctivost a svoboda.
A co moravské instituce?
Nemůžu si odpustit připomínku jedné velké disproporce, kvůli níž trpí trvale ekonomickou podvyživeností instituce, které mají sice v názvu "národní", "zemské" či fungují na reprezentativní úrovni z hlediska celostátního, ale mají jednu zásadní nevýhodu - sídlí v Brně. Pominu teď Ostravu, již neznám důvěrně, ale brněnský paradox zní: Mnoho z toho, co v Praze je placeno z peněz nás všech (ministerských), je v Brně placeno z prostředků města. Mám na mysli především Národní divadlo a Filharmonii Brno. To na jednu stranu vkládá politikům do ruky argument, že Brno dává na kulturu procentuálně nejvíc v celé republice, na druhou stranu to však vede k nejrůznějším vedlejším efektům - ony instituce jsou v porovnání s analogickými pražskými (Česká filharmonie, Národní divadlo) popelkami, současně ale ubírají peníze, které by měly jít do další tvořivé městské kultury. Nároky této "nenárodní" kultury jsou potom zpětně umlčovány oním argumentem, že do kultury jde peněz dost.
Za normální situace, která by respektovala tradici a historii, by provoz těchto institucí měl být logicky součástí moravského zemského rozpočtu, podobně jako provoz Moravské zemské knihovny, Moravské galerie a Moravského zemského muzea, které jsou v současnosti zřizovány ministerstvem kultury. A vše by mohlo běžet ve shodě se současnými reformami ve veřejnoprávním režimu, nikoli jako příspěvkové organizace. Je to logika, která by odpovídala logice spolkových zemí nám nejbližších, tedy německých. Zásadním problémem je, že státoprávně neexistuje ona země, tedy není zemský rozpočet. Jsem zvědav, jestli někdy na tuto logiku dojde. A míč není jenom na straně centrálních politických orgánů. Stejnou měrou je i na straně moravských politiků a kulturně-politických činitelů, kteří se od roku 1989 doposud nedokázali překlenout přes rozháranost a nízké jednotlivé horizonty a spojit se ve prospěch své země. Nemluvím teď vůbec o národní otázce, ale o Moravě jako zemi se svébytnou historií a kulturou, v níž se potkává značná etnická i duchovní pestrost. Vůči Čechám autonomní.