Komentář

Vzdělanci: Kam s nimi?

Obrázek nebo fotografie#10772

V české společnosti se začíná objevovat nový fenomén: protisystémově zaměření mladí intelektuálové.

Íránský šáh Pahlaví na počátku šedesátých let v rámci reforem, nazývaných Bílá revoluce, umožnil přístup ke vzdělání širokým vrstvám. Bohužel už zapomněl vytvořit pro absolventy příslušná pracovní místa. Právě vysokoškoláci, frustrováni nedostatkem příležitostí zlepšit svůj život, pak stáli v čele revoluce v roce 1979, která panovníka svrhla a nahradila ho teokratickým režimem. Ale není proč se šáhově neprozíravosti posmívat, podobný problém nastal o něco dříve i ve Velké Británii. V poválečné euforii bylo totiž umožněno vystudovat prestižní vysokou školu i lidem z neprivilegovaných rodin a naráz se nevědělo, co s nimi, tolik "míst nahoře" k dispozici prostě nebylo. Odtud vznikla generace mladých rozhněvaných mužů, která nakonec udělala díru do uměleckého světa a sláva a vysoké honoráře její příslušníky nakonec přece jen poněkud zpacifikovaly. Takové možnosti ovšem v Íránu neexistovaly.

U nás jistě v dohledné době revoluce nehrozí. Ale bezprizorných intelektuálů přibývá mnohem rychleji než možností uplatnění pro ně ve státě, jehož ekonomika je už delší dobu postavená na montovnách a velkoskladech. Jen málokdo má to štěstí, že dosáhne alespoň na pozici mizerně placeného odborného asistenta, který místo vlastního bádání dělá práci, do níž se služebně starším kolegům nechce, a přibírá další vedlejší úvazky, aby se vůbec uživil. Ti ostatní se musejí protloukat, jak umějí. Platit někomu studia, aby se z něj pak stal agent s teplou vodou, to není ani ekonomicky moc rozumné. Bohorovné plýtvání lidským kapitálem (jiného u nás ostatně moc není) však vytváří do budoucna výbušnou situaci.

Nejde ani tak o materiální otázku, jako spíš o to, že současný společenský systém postrádá projekt (říkejme tomu třeba tak), který by mohl lidem nabídnout. Dlouholetá ignorace všeho, co se nedá převést na peníze, se projevuje zřetelnou frustrací značné části společnosti. Ovlivnit svět vlastním úsilím k lepšímu se zdá být nemožné, minimálně v rámci stávajících pravidel hry.

Nadaný mladý člověk může také pořád ještě využít vzdělání k budování kariéry uvnitř nějaké korporace, podlézat silnějším a šlapat po slabších a uklidňovat se cynickými bonmoty. Není to nic nového, takhle to fungovalo už za normalizace. Dá se však předpokládat, že lidi, kteří studují například filosofii, mají v životě i jiné ambice než pořídit si "byt s ksichtem", jak tomu říkají postavy Havlovy Vernisáže. A právě rychlý rozklad normalizačního režimu ukázal, že ten, kdo byl donucen zapřít své ideály, nakonec není loajální k nikomu.

Je také možné se upnout na práci a ignorovat okolní svět, třeba budete mít štěstí a právě váš obor bude tím, který se v rámci "optimalizace" nezruší. Nebo lze přijmout sisyfovský úděl v některé nevládní organizaci, která se už dávno místo původní užitečné činnosti věnuje papírování za účelem přesvědčení úřadů o své užitečnosti. Ale pořád to jaksi "není ono".

Čeští studenti byli dlouho pro svoji státotvornost světovým unikátem, maximem jejich občanské angažovanosti bylo občasné brblání na nepopulární kroky ministerstva školství. Nebylo spolehlivějších voličů pravice než vysokoškoláci, snad jen zaměstnanci v kultuře a sociální oblasti. Tyto skupiny si zakládaly na své výlučnosti, která se dnes ukazuje jako mýtus. Domnívaly se, že jsou s těmi nahoře na jedné lodi a že v zájmu budoucí prosperity je nutno hlavně čelit nezodpovědné lůze. Jakákoli kritika se bagatelizovala tím, že vzdělanci musejí být uvědomělí a obětovat současnost pro slavný úspěch někdy v budoucnu. Fungovalo to však jen do té doby, než vyšlo najevo, že úspěšný nemůže být každý - ba dokonce, že těch poražených bude nejspíš většina.

Mladá generace se začíná radikalizovat, už i v češtině se objevuje slovo "prekariát". Začíná jí docházet, že celá ideologie vzdělanostní společnosti byla vylhaná a sloužila hlavně k pacifikaci potenciálních nespokojenců. Chybí jí ovšem dosud pozitivní program, je příliš elitářská na to, aby oslovila větší počet lidí. Vyjadřuje se převážně neomarxistickým žargonem, do něhož se jako do Prokrustova lože snaží vtlačit všechny problémy. Vzniká dokonce i levicově angažovaná poezie, byť svojí okázalou hloupostí pojem levicovosti spíše diskredituje.

Je otázka, kdo dokáže nespokojenost této generace podchytit. Levicové strany to budou stěží: obě jednak postrádají přitažlivou vizi založenou na sofistikovanějším základě, než je levný bůček pro všechny, jednak jsou beznadějně ve vleku aparátnických veteránů, pro které představuje mladý člověk s diplomem a znalostí nějakého západního jazyka smrtelné nebezpečí.

Texty, které píší mladí levicoví intelektuálové, občas zarážejí svojí dogmatičností a agresivitou. Nepochybují, neptají se, jsou přehnaně horliví jako všichni čerství konvertité, kteří se domnívají, že konečně našli smysl svého života. Snad je to věkem, snad se to časem zlepší. Základem je ovšem obyčejný humanismus, to znamená opustit mentalitu vzdělanců jako předvoje a snažit se chápat princip občanství, který je založen na rovnosti. Jiná cesta ze současného marasmu nevede.