Babička
Jednou z mála uchovaných památek na mé gymnaziální vzdělání je vzpomínka na pana profesora Nováka, jak nám, žáčkům prvního ročníku, vypráví o Leonardově obrazu Svatá Anna Samotřetí, jehož tříúhelná struktura umožňuje, že trojúhelník Svaté Anny v sobě skrývá a ochraňuje trojúhelník Panny Marie, v něm je zas chráněn trojúhelník Ježíšův, který ve svém tříramenném náručí konečně svírá trojbokého beránka.
Na druhém konci časové přímky tohoto zážitku stojí mé setkání s bioložkou, která mi prozradila, že má-li těhotná žena ve svém lůně holčičku, od určité fáze vývoje ve svém těle ochraňuje i buněčné zárodky jejích vajíček, z nichž nenarozená dceruška (dá-li Bůh…) jednou své matce, v níž stále odpočívá, porodí vnuky.
Nevím, zda o tom věděl vizionář Leonardo, když maloval svůj nesmrtelný obraz. Pravděpodobnější výklad je, že na něj tato pravda zapůsobila díky samotnému fenoménu "samotřeťosti", jejímž nositelem byla tehdy v křesťanské tradici Svatá Anna, matka Panny Marie, už po věky. A pohaslo-li během prvních let osvícenství, a s ním se měnící tradice, české povědomí o tomto fenoménu, zrodila se v téže době kniha, která nám ho navrátila zpět…
Před časem jsem se potkal s velice vzdělaným a podle mého názoru i jinak velmi osvíceným mužem, který velice nevražil na všeobecnou popularitu, které se Babička v našich krajích těší už na 160 let a která mimo jiné způsobuje, že náš kraj; ratibořický zámek, mlýn i Staré bělidlo každý rok zjara ožijí postavami z legendární knihy.
Vážený muž argumentoval fakty; příběh je vylhaný, na Starém bělidle v Barunčině dětství nikdo z rodiny nebydlel, ani jedna z babiččiných ratibořických dcer nakonec babičku doma nechtěla, zemřela ve Vídni, chudá jako kostelní myš… Věděl jsem, že můj souputník v rozhovoru má nadprůměrné logické IQ, ale jeho citová a duchovní stránka tím nijak nestrádají. Povídali jsme si. Byl ze stejné generace jako já, a stejně jako já reflektoval, že jsme se narodili v období, které by se dalo nazvat érou citové genocidy; oddělených oddělení pro matky a pro novorozené děti v porodnicích, státem doporučovaného nahrazení matky sunarem, a jejího většinovým životním stylem vynuceného vymazání ze života dítěte jeslemi. Co nezachránila šťastná demografická situace, že naši prarodiče ještě z velké většiny pocházeli z vesnice (a jejich spojení s rodinami jejich dětí většinou stále fungovalo), to se pak dohánělo (a dosud dohání) všelijak; chemickými kompenzačními pomůckami, budováním kariérní persony, vypjatým náboženským (anebo protináboženským), politickým (anebo protipolitickým) aktivismem…
Když jsme ukončili hovor o tomto tématu, v náhledech na nějž jsme se plně shodli, zeptal jsem se svého partnera, zda ještě nechápe, že Němcová (která kromě své citovosti - coby amatérská etnografka a sběračka pohádek - disponovala také velikým vhledem do říše archetypů) vytvořila z pouhé čtyři roky trvajícího soužití s matkou své (patrně nevlastní) matky vyprávění, které se okamžitě zařadilo po bok těch nejsilnějších mýtů. Mýtů, které s námi vstávají a lehají, a zatímco my spěcháme do zaměstnání ve stále nelidštějším světě, drží nás v dlaních a zahřívají naši skutečnost.
Teprve pak vytrysknul z jeho nitra pláč a příběh o prarodičích, kteří (na rozdíl od rodičů) v životě malého člověka nikdy nebyli.
Skončili jsme modlitbou; přimknutím se k Bohu, který se mohl stát živoucím lidským soucítěním a vcítěním snad právě proto, že jeho bytost tu byla už šestnáct let před narozením - ve dvojím láskyplném lůně matky a babičky - přítomna s námi…