Francie už není
Nedávné komunální volby ve Francii něco naznačily: Duch země, která je jedním z pilířů Evropy, se proměňuje. Co to znamená?
Během čtyř let gymnaziální francouzštiny jsem byl asi jen třikrát přezkoušen. Známky na vysvědčení se tak podobaly spíše hrubým odhadům mých hrozivě rychle upadajících znalostí ze základní školy. Neměl jsem motivaci učit se, v závěru jsem už z francouzštiny v podstatě nic nevěděl, maturoval jsem z jiných předmětů. Paní profesorka francouzštiny, jak se na gymnáziu říká, ve mně přesto zanechala jednu výraznou stopu.
Ztráta
Když v roce 2002 postoupil Jean-Marie Le Pen, předseda extrémně pravicové Národní fronty, do druhého kola prezidentské volby se ziskem sedmnácti procent hlasů, naše paní profesorka byla v šoku. Hned v pondělí ráno po nedělním vyhlášení výsledku prvního kola jsme s ní měli hodinu a její nepředstíraný smutek ve mně vyvolal emoci, která onen křehký moment asi navždy zapouzdřila v mé paměti. Mluvila o ztrátě. Velmi racionálně si odvodila, že Le Pen nemá v druhém kole šanci a že dojde ke znovuzvolení Jacques Chiraca jako menšího zla, avšak tato zcela správná úvaha nijak nezhojila její frustraci.
Úspěch Národní fronty
V neděli 23. března 2014 proběhlo ve Francii první kolo komunálních voleb. Ty jsou momentálně chápány jako zásadní prověření sil v nepřehledné francouzské politické situaci. Národní fronta nevídaně uspěla. Celkově získala sedm procent všech hlasů, ale tato absolutní hodnota je velmi matoucí, protože strana byla na rozdíl od ostatních přítomná pouze v 597 obcích. V sedmnácti z nich s velikostí nad deset tisíc obyvatel kandidát Národní fronty v prvním kole dokonce zvítězil. Ani v jiných a velkých městech strana nepropadla, byť neskončila první. Například v Marseille obdržel její kandidát dvacet procent, ve Forbachu třicet šest, v Perpignanu třicet čtyři, v Avignonu třicet procent hlasů. V roce 2002 profitoval Le Pen z vysokého počtu lidí, kteří nešli k volbám, v letošním roce toto hypotetické vysvětlení úspěchu fronty odpadá.
Odďábelštění
Konečně se dá s určitostí říct, že Marine Le Penové, nejmladší dceři Jeana-Marie Le Pena, se podařil projekt "odďábelštění" (dédiabolisation) Národní fronty. Předsedkyně této strany je výrazně přítomná v médiích, její opatrně xenofobní názory se staly běžnou součástí argumentační výbavy politiků i občanů z úplně jiných ideových proudů. Došlo k posunu možného. Do komunálních voleb šla fronta se sloganem "Ani pravice, ani levice". Marine Le Penová tvrdí, že v šesté republice, která brzy nastane (momentální francouzské zřízení je označováno jako pátá republika), se politika opět bipolarizuje, ale to takovým způsobem, že na jedné straně politického spektra bude současná pravice s levicí a na té druhé Národní fronta. Marine Le Penová funkčně spojila odpor proti globalizaci, s jejíž ekonomickou dimenzí nesouhlasí z legitimních důvodů často i jinak světu otevření lidé, s antiimigrantskou rétorikou. A tento slepenec na francouzské voliče zabral.
Duch Francie
Naše paní profesorka francouzštiny v roce 2002 ztratila kus iluze. Šlo o iluzi určitého ducha Francie. Učit francouzštinu totiž nikdy neznamenalo učit pouze jazyk, ale mít určité hodnoty. Možná, že tento l'esprit nemá a nikdy neměl moc společného s Francií samotnou, ale spíše s cizinci, kteří k ní měli nějaký vztah. Možná, že pro část Francouzů Francie už dlouho není, čím bývala, protože ji změnila globalizace a imigrace, pro jinou část zase zmizela v době vlády Sarkozyho a jeho "fašizace" společnosti, jak by to nazvala francouzská levice.
Nezbývá než být na pozoru
Mnoho lidí říká, že je předčasné hodnotit situaci před druhým kolem. Politicky možná ano, ale o politiku tu nejde, jde o posun v názorech, a ten byl lépe vyjádřen v kole prvním. Výsledek je sice důsledkem špatné politiky vládnoucí socialistické strany, ale není možné mluvit o pouhém protestu v situaci, kdy kandidát Národní fronty na starostu získá čtvrtinu až třetinu hlasů. O fašizaci na rozdíl od některých zahraničních médií nechci mluvit vůbec, je to slovo odvozené od příliš velkého a významy až do prázdna přeplněného pojmu. Asi se tedy nedostanu k ničemu jinému než k banalitě: Něco se děje, Francie se mění. Nezbývá než být na pozoru.