Kronika jednoho odcházení
Román slovenského prozaika Rudolfa Slobody (1938−1995) Krev popisuje jaro a léto roku 1990 optikou outsidera. Kniha vzbuzuje četné otázky: v čem tkví přitažlivost sáhodlouhého textu, v němž se vlastně nic významného neděje? Je to poslední román staré doby nebo spíš první román doby nové? Byl Sloboda geniální prorok, nebo jezevec sedící ve své díře a chrlící negativistické bonmoty?
Slobodova kniha (originál vydal Slovenský spisovateľ roku 1991, český překlad vyšel loni v nakladatelství Větrné mlýny) se skládá z deníkových zápisů, fejetonů a mikroesejů, v nichž hlavní postava, pojmenovaná "hospodář", glosuje každodenní události rodné obce a přemýšlí nad politikou, uměním a náboženstvím. Vrací se i do minulosti (v těchto pasážích se z hospodáře stává "výrostek"), vzpomíná na svoje studia a první milostné nezdary, vojenskou službu i brigádu v ostravských dolech. Historické peripetie se připomínají v postavách hospodářova otce, který byl jako bývalý funkcionář Demokratické strany vyloučen z veřejného života, nebo kamaráda Artura, v padesátých letech vězněného za pubertální pokus o založení protikomunistické odbojové skupiny.
(Jistě, že Rudolf Sloboda nerovná se hospodář, ale společných rysů je tolik, že můžeme Krev vnímat jako autobiografický román, byť samozřejmě s notnou dávkou stylizace.)
Hlavní hrdina (nebo spíš antihrdina) pamatuje ještě časy, kdy Devínska Nová Ves nebyla gigantickou noclehárnou, ale vesnicí, která se od ostatních lišila jen tím, že měla za humny z jedné strany Bratislavu a z druhé státní hranici. O zapovězeném Rakousku píše Sloboda zajímavě - poeticky a bez sebelítosti: "Do této země hospodář odmalička zasazoval postavy a život, který si celý vysnil. Byla pro něho jako staré mapy, na nichž jsou plasticky zobrazeny kopce a stíny, a jsou vidět i vesnice za kopcem. (…) Tuto krajinu miloval, protože nikdo z tohoto místa neměl s malým hospodářem žádné spory, nikdo ze Vsi tam nejezdil, aby něco sehnal, nemusel proto chlapec myslet na svoje rodáky, kteří by se myslím při jeho snění zrovna pohybovali, nebo seděli či postávali v neznámé, ačkoliv tak blízké krajině. Krajina se podobala živoucí pohádce, třinácté komnatě, do níž nikdy nehodlal vstoupit."
Hospodář stárne a nechce si na nic nového zvykat. Ztratí zaměstnání, ztratí i zájem o sex, ale oboje chápe spíš jako vysvobození. Stylizuje se do role Trójana, bránícího předem ztracenou pevnost jen pro to gesto. Sloboda hovoří z pozice toho, komu není nic svaté a kdo nemá co ztratit, libuje si v paradoxech a provokacích: "Mohu čtenáře ubezpečit, že přechod od katolíka k marxistovi vůbec není bolestný. Jde o tu stejnou mentalitu." O minulém režimu si nedělá iluze, ale nehodlá jej naráz zatracovat coby Říši zla a dělat ze sebe oběť: už proto, že to činí skoro všichni okolo. A tak raději ironizuje režim nastupující, který se od toho komunistického v jeho očích zas tolik neliší: je to také od života odtržená utopie bez pokory a velkorysosti. Navíc založená na morálním kýči, jakým je zbožněná demokracie. Není vyloučeno, že právě tato jakobínská horlivost, která přicházela z Prahy skrze média a která byla v naprostém rozporu se slovenskou zkušeností, vedla k odcizení mezi oběma částmi federace, a tudíž k jejímu rozpadu.
"Nejsem v opozici ze zásady, ale jen když je mi opozice sympatická"
Faktem je, že na Slovensku nebyla propast mezi normalizační nomenklaturou a zbytkem společnosti tak fatální jako v českých zemích. Většina Slováků si o komunistickém režimu od počátku myslela svoje, takže pro ně sovětská invaze neznamenala takový šok. V sedmdesátých letech se začalo Slovensko životní úrovní vyrovnávat českým zemím, ani v politice už nebylo tak okázale přehlíženo jako za Novotného éry, dokonce polevila diskriminace věřících, takže bylo možné být zároveň katolíkem a dělat kariéru v rámci režimu. Vycházet mohli i autoři "problémoví", jako Johanides, Feldek nebo Ťažký, místní potentáti si svojí tolerancí dokazovali moc a zároveň jisté celonárodní spiklenectví proti Praze. Perzekuováni byli vlastně pouze ti, kteří udržovali kontakty s pražským disentem a dali se tak označit za odrodilce, kazící všeobecnou idylu. Sloboda je představitelem této éry a těžce nese její konec.
Co mohlo na počátku devadesátých let vypadat jako škarohlídství, to se v současnosti naplnilo, jako když Sloboda upozorňuje, že novopečený kapitalismus je postaven na neřešitelném rozporu: jediný, kdo má v naší zemi nějaký kapitál, jsou nenávidění komunističtí funkcionáři. A prorokuje: "A jestliže tu nějaké temné síly můžeme v budoucnosti očekávat, nebudou to dělníci, kteří jsou zvyklí na práci, ale zkrachovaní živnostníci, jako to bylo v Německu před druhou světovou válkou. Když vidíme to množství nadšenců do podnikání, když vidíme, jak jsou si všichni jistí, že zbohatnou, co od nich můžeme očekávat, jestli se jim zbohatnout nepodaří?"
Sloboda nepatřil mezi koryfeje minulého režimu, nebyl ani členem strany, pracoval jako drobný úředník ministerstva kultury, jemuž se trpěla i občasná poťouchlost, neboť ji režim vyhodnotil jako neškodnou. Ale snad právě proto je mu trapné přeběhnout ve zralém věku k novým vítězům (o jeho slabosti pro poražené svědčí třeba to, že svého psa pojmenoval Šáh, protože si ho pořídil zrovna v době, kdy byl perský šáh svržen). Jeho vztah k polistopadovému režimu je velmi dekonstruktivní. Nabízí se pasáž z Kunderovy Knihy smíchu a zapomnění, kde se duševní stav revolucionářů přirovnává ke šťastnému smíchu milenců, nedbajících o okolní svět. Proto Slobodu naštve, když z rádia slyší frenetický potlesk po koncertu Rafaela Kubelíka, který se mu zdá barbarský, protože k vážné hudbě podobná politicky motivovaná hysterie prostě nepatří. Ironizuje papežskou návštěvu (ta potřeba nechat se pořád omývat věřícím davem mu připomíná komunistické pohlaváry a jejich věčné inspekce továren) i první svobodné volby, při nichž je většina lidí na venkově z nepřeberných možností výběru mezi nečitelnými kandidáty spíš vyděšená - ale zase od komunistů natolik vycepovaná, že si málokdo dovolí jako hospodář k volbám prostě nejít (mimochodem, původně chtěl volit sociální demokracii, ale znechutila ho svým požadavkem na zákaz KSČ).
S nevolí sleduje, že většina lidí si ve svobodnějších poměrech počíná jako utržená ze řetězu. Takto komentuje rozhlasovou zprávu o řidiči autobusu, který z ničeho nic vyjel z jízdního pruhu: "Celé roky poslouchal cestující, jejich nářky a smutky, a teď, když už konečně máme tu svobodu a mohl by něco svobodného provést, vrhl upřený pohled na cestující. To jsou jeho hlavní nepřátelé, kvůli nim je řidičem, ničí se, dělá přesčasy. Komu jinému se může pomstít? Proto je vyděsil. Ale mohlo se stát, že by havaroval a zranil se jenom on sám. Potom by poznal, jak nepěkné je, když se člověk mstí… Jenomže člověk, který vdechuje první doušky svobody, neuvažuje, komu prvnímu dát za vyučenou. Vždycky to schytá ten nejslabší."
Hospodář bydlí s manželkou trpící schizofrenií v "královském paláci", zchátralém domku bez tekoucí vody. V Devínské Nové Vsi žije rovněž jeho čerstvě ovdovělá matka, která hodně pije, a o dalších pár ulic dál rozvedená sestra, často ho navštěvuje také dcera s vnučkou. Takže "veselo" je u nich pořád a hospodářova misogynie čtenáře za těchto okolností ani příliš nepřekvapí. Sloboda je až odzbrojující svou upřímností, s níž se přiznává k násilnickým sklonům, alkoholismu, nevěrám, zálibě v kanadských žertících i oportunismu, který ho kdysi vedl dokonce k podpisu spolupráce se Státní bezpečností (byť nakonec k ničemu nedošlo). Ale i přesto je tak nějak sympatičtější než současní spisovatelé; tím, že čtenáři nevnucuje svůj kód komunikace a neschovává se za literátské pózy. Slobodovi nic lidského není cizí, v jeho textech je zřejmá setrvalá sebeironie i lehký cynismus. Složité úvahy o filosofii a politice se prolínají s banalitami, jako jsou věčně březí kočky, shánění střešní krytiny nebo vyřizování pozůstalosti. Krev ležérně ignoruje jakákoli pravidla "dobré literatury": vypravěč klidně utne přemítání nad Jaspersem a jeho Otázkou viny a místo toho podrobně reprodukuje scénář loutkového divadla, které hospodář hraje se svou vnučkou. Není to nakonec pro každého z nás daleko důležitější?
"Národ se řítí do pekla"
Nejsilnějším dojmem z knihy Krev je trapnost. Autor je fascinován drobnými nedorozuměními a rozmíškami, z nichž se koneckonců skládá většina lidského života. Také pasáž o návštěvě příbuzných z Ameriky, k níž došlo v posledním létě před změnou režimu, se nezabývá politikou, ale rodinnými sedánky a spory. Lidské slabosti popisuje autor s pochopením, neboť sám není vůči nim imunní. Příklad: hospodář je zděšen a znechucen zprávami o množících se rasových útocích (to byla v posametovém období velká móda: komunisté rasovou problematiku tabuizovali, takže nenávidět barevné se naráz pokládalo za projev svobodomyslnosti). Když mu však vlastní dcera sdělí, že ji obtěžoval nějaký černoch, je jeho reakce ukázkově nenávistná a primitivně paušalizující.
Sloboda nebere vážně ani obrozující se slovenský nacionalismus. Jednoho novopečeného vlastence například šokuje výrokem, že má pro Maďary pochopení, neboť je sám v podobné situaci: je v Nové Vsi obklopen nepřátelskými sousedy, kteří mu v ničem nerozumějí, a proto s nimi musí čas od času vyvolat nějaký konflikt, aby mu nepřerostli přes hlavu.
Hospodář se vyznává ze své nechuti k folkloru a vysvětluje, proč komunisté pouštěli lidové soubory za železnou oponu ochotněji než třeba Slovenskou filharmonii. Bylo zde totiž podstatně nižší riziko emigrace: vážná hudba je všude na světě stejná, kdežto halekačkami se na Západě nikdo neuživí. Od umění (a nejen svého) si drží sarkastický odstup: "Zatímco průmysl předkládá cizině většinou své nejlepší výrobky, umění se vyváží podle toho, jakou má autor hubu. Čím je výřečnější a loajálnější, tím víc ho jeho země propaguje."
(Škodolibě mě napadá, co by asi na tuto knihu řekli studovaní naratologové: jestli by ve Slobodově přeskakování od zablešeného ježka v kůlně přes vztah Darwina k náboženství až po van Goghovo uřezané ucho viděli nějakou kompoziční rafinovanost, nebo spíš cimrmanovskou neschopnost udržet myšlenku.)
Sloboda v mnohém připomíná Ludvíka Vaculíka; i když se oba spisovatelé značně liší jak životními osudy, tak stylem psaní (Sloboda píše věcně, až stroze, hravost je skryta až v druhém plánu), mají společné venkovské furiantství, s nímž všechny myšlenky poměřují vlastní životní zkušeností, neuznávají a priori vnucované autority. Sloboda spojuje v jedné osobě poctivého myslitele i groteskního domácího despotu, který manželce zakazuje nahlas zívat (bylo by asi příliš laciné vysvětlovat tento rys jeho povahy chorvatským původem, jak sám autor navrhuje). Je zkrátka "krajně reaktivní typ": když například hospodáře nadzvedne hloupý článek v novinách, jde alespoň vynadat sousedovi, že parkuje na veřejném pozemku. Dokáže si však udržet odstup: důsledné používání třetí osoby sugeruje, že sám sebe vidí jako součást theatra mundi. Dalším českým autorem, který by se dal označit za Slobodova blížence, je Bohumil Hrabal, tou plebejskou nenuceností a až zničující upřímností. Nestydí se nasadit si šaškovskou čepici a pobavit čtenáře třeba líčením vlastní škodolibosti, kterou potěší, když jeho psi pokoušou nezvanou návštěvu. Ví, že člověk je v zásadě bytost velmi ubohá a že ji musíme jako takovou přijmout, jinak v lidské společnosti neobstojíme. Právě tato neokázalá, až stoická moudrost je důvodem, proč byl Sloboda těmi chytřejšími ze svých současníků přijímán skoro jako Sókratés: například když si hlavní hrdina Šulíkova filmu Všetko, čo mám rád neví rady s krizí středního věku, požádá o radu právě Slobodu a navštíví ho v jeho tuskulu (díky tomu máme k dispozici autentický záznam Slobodových samorostlých monologů).
Krev ovšem není politický román (například o vzestupu Vladimíra Mečiara není na více než sedmi stech stranách ani slovo). Přesto je plastickým obrazem dobové atmosféry viděné bez růžových brýlí, jaké si tehdy nasazovali skoro všichni čeští intelektuálové. Samozřejmě, pokud člověk předpovídá jenom to špatné, dřív nebo později se určitě trefí, jako když sází v ruletě pořád na černou. Ale přesto mám dojem, že kdyby tehdejší mocní dokázali Slobodovi naslouchat, mohli bychom být lecčeho ušetřeni: další důkaz, že pohrdání kulturou se z dlouhodobého hlediska vždycky vymstí.
Fakt, že Sloboda čtyři roky po vydání knihy svůj život dobrovolně ukončil, by se neměl brát jako klíč k její interpretaci. Krev není výpovědí člověka, který chce zemřít, ale člověka, který se ptá, jak a proč má dál žít. Proč odpověď na tuto otázku Rudolf Sloboda nenašel, se v této recenzi ovšem vyřešit nedá.
Rudolf Sloboda: Krev. Přeložili J. A. Pitínský a Ondřej Mrázek. Větrné mlýny, Brno 2013, 756 stran.