Onkologové v politice aneb nad rezignací jednoho ředitele
Politické boje ovlivňují tvář našeho zdravotnictví více, než si myslíme. Masarykův onkologický ústav je příkladem instituce, jejíž tři ředitelé jsou současně i politickými aktéry.
Počátkem dubna oznámil svou rezignaci na post ředitele Masarykova onkologického ústavu (MOÚ) v Brně profesor Jiří Vorlíček. Odůvodnil to vysokým věkem. "Plánoval jsem skončit letos na konci roku, ale rozhodl jsem se svůj odchod uspíšit," řekl Mladé frontě DNES 3. dubna. Profesor Vorlíček je co do tvorby svého image mediálně zdatný manažer, takže 14. dubna v jihomoravském vydání magazínu 5plus2 lehkým tónem ještě dodal, že se na svůj věk sice cítí výborně, ale chce ještě dohnat, co zanedbal v golfu, a věnovat se sbírce výtvarného umění. Předsednictví České onkologické společnosti a malý úvazek jako lékař si však ještě podrží.
Profesorská politika
Vypadá to zcela logicky, jako vše, co se v médiích píše. Neměla by však zapadnout některá fakta, v nichž vystupují ještě další dva brněnští profesoři - Rostislav Vyzula a Jan Žaloudík, kteří ústavu taktéž ředitelovali. První v letech 2001-2008, druhý 2000-2001. Vorlíček byl pověřen vedením ústavu v roce 2008, poté co byl ve vzrušené atmosféře odvolán z místa ředitele profesor Vyzula. Stalo se to za éry ministra Julínka a jeho náměstka Šnajdra, jejichž záměrem bylo co nejvíce privatizovat zdravotnická zařízení a co nejvíce zvýšit spoluúčast pacientů (poplatky u lékaře jsou nejznámějším pozůstatkem této doby).
Profesor Žaloudík tvrdí, že Vorlíček byl do této funkce dosazen v rozporu s vyhláškou MZd ČR 247/1993, a to navíc účelově, aby plnil zadání těchto politiků (viz). Žaloudík také ve stejném textu upozorňuje, že plán odstátnění tohoto dlouhodobě špičkového a dobře hospodařícího pracoviště v tichosti pokračuje, i když Julínkova éra skončila. Uvádí příklad ne zcela jasně zdůvodněného pronájmu rozsáhlého rehabilitačního pracoviště soukromé firmě.
Žaloudík sám má s Vorlíčkem rozdělané "účty". V době, kdy vedl jako děkan brněnskou lékařskou fakultu MU (2003-2010), byl Vorlíček (děkan před ním) nucen vedení fakulty opustit. Na druhé straně, Žaloudík byl členem managementu MOÚ v době ředitelování profesora Vyzuly (2001-2008). Po nástupu Vorlíčka působil na MOÚ jako řadový chirurg s platem patnáct tisíc korun měsíčně. Rozruch vyvolalo jeho propuštění "v rámci šetření" v roce 2010, tedy v době, kdy jak Vorlíček, tak on kandidovali do Senátu (podle idnes). Žaloudík za ČSSD (úspěšně), Vorlíček za TOP 09 (neúspěšně).
Další dějství této přetahované by se teoreticky mohlo odehrát letos. Po letech vlády pravice (ODS a TOP 09), k níž měl Vorlíček blízko, se dostala k moci ČSSD s novou stranou ANO, za kterou úspěšně kandidoval do Poslanecké sněmovny profesor Vyzula, o němž server Medical Tribune (www.tribune.cz) 7. prosince 2013 referoval, že se stal předsedou vlivného zdravotního výboru Sněmovny. Současně je ministrem zdravotnictví Svatopluk Němeček (ČSSD). Náhlé rozhodnutí profesora Vorlíčka nevyznívá v těchto souvislostech už tak překvapivě.
Není manažer jako manažer
Dalo by se říci, že jde o klasický mocenský boj mezi určitými politicko-manažerskými klikami, v němž navíc hraje bohužel asi roli i osobní rovina. Cynik by mohl dodat, no co, hlavně když ústav klape a léčí lidi. Ano, MOÚ vykazuje tisíce pacientů a podle zveřejněného hodnocení pacientské spokojenosti (přístup lékařů, personálu, informovanost a podobně) se umístil v posledním roce na prvním místě. Když pomineme ošidnost takovýchto statistických šetření u institucí s rozdílnou strukturou poskytované péče, tak je přesto zřejmé, že v komunikaci se statisticky průměrným pacientem si brněnský onkologický ústav vede zřejmě relativně dobře. Říkám relativně, protože i sám profesor Vorlíček v rozhovoru pro 5plus2 přiznává, že v českém prostředí se v přístupu k pacientům máme ještě hodně co učit.
Jenže, co to je vlastně přístup k pacientům a z čeho vychází? Manažer Vorlíček svými na první pohled efektními a přímočarými vyjádřeními v tisku sděluje více, než si on sám myslí. Následující úryvek rozhovor s Martinou Riebauerovou z Mladé fronty DNES ze dne 28. července 2013 je obzvláště výmluvný:
"To je zvláštní, jinde šéfové sedí v horních patrech, k vám se jde dolů.
Protože u nás jsou nejvyšší šéfové pacienti. Kdybyste tu, nedej bože, někdy musela být, tak byste to poznala. Lékaři a sestry jsou vycvičení jako opice, že k pacientům je potřeba se dobře chovat.
Jak taková drezura probíhá? Tvrdě? Vlídnou domluvou?
Je v tom obojí. Cukr i bič. Cukr jsou odměny a pochvaly, bič jsou neodměny, a hlavně - když někdo něco udělá špatně, tak jde. Za dveřmi čeká dvacet sester, které tu chtějí pracovat."
Tento hrubý a cynický pohled na práci lékařů a zdravotnického personálu, který bychom čekali spíše od manažera supermarketu než od lékaře, stojí také v pozadí způsobu vedení této instituce. Je vedena jako fabrika na zdravotnické služby pro klienty, kteří platí. Jenže nedostatek sjednocujícího vyššího étosu se vždycky nakonec projeví.
Manažersky vedený pacient
Ďábel je v detailu, jak se říká, a z něj lze leccos odvodit. Shodou okolností jsem nedávno dvakrát během několika dní navštívil MOÚ. Vezl jsem tam pacienta, který trpí ukrutnými bolestmi od páteře a má problém s pohybem. Nebyl výjimkou, lidí s berlemi či těžce se pohybujících je mezi pacienty hodně. Stejně tak starších lidí, kteří již nejsou tak pružní v komunikaci a chování v institucích s mnoha cedulkami, šipkami a informacemi. Než se člověk dostane k lékaři, který se na něj bude usmívat a vlídně s ním probere jeho potíže, musí k němu nejdříve dorazit. Pro automobilisty, a zvláště pro ty méně zdatné, kteří přivážejí omezeně pohyblivého pacienta, je to v Brně na Žlutém kopci, kde MOÚ sídlí, hotový horor. Nemožnost zaparkovat, ucpaná přístupová cesta, blokující zásobovací dodávky. Parkuje se na chodnících vedle vcelku rušné vozovky. Do toho se motají lidé, kteří přecházejí od zastávky hromadné dopravy.
Pro pacienta, který trpí akutními bolestmi či který má různá pohybová či jiná omezení, je cokoli problém a jeho cesta k léčení a vybavení administrativy by se mu měla usnadnit, jak to jen jde, na tom se asi shodneme. Ani při jedné z návštěv nebyl v provozu automat pro platbu "regulačních" poplatků v prvním patře, kde je i lékárna, bistro a část ambulancí. Nakonec jsem vypátral, že druhý automat je skryt za rohem u centrální evidence ve druhém patře. Centrální evidenci bych však - dle jednoduché logické úvahy - čekal dole, kudy musí projít každý na své cestě za ošetřením.
Bistro si nezadá s žádným nádražním bufetem. Obsluha vstřícná, to ano, bistro plné lidí, ale co se v něm nabízí? Na začátku jídelníčku teplých jídel stojí dršťkovka, následovaná smaženými řízky a běžnou českou hospodskou kuchyní. Ve vitrínách leží sáčky smažených bramborových lupínků, chlebíčky s majonézovými pomazánkami, dále klasický tučný a sladký cukrářský sortiment. Můžeme se na to pochopitelně dívat tak, že rádi dopřejeme nemocným v jejich obtížích něco z toho, co mají rádi. Od instituce, jejíž ředitel hlásá, aby lidé žili zdravě, netloustli, poněvadž to je jeden z rizikových faktorů vzniku rakoviny, bych ovšem čekal, že bude mít stravovací zařízení z dietetického hlediska příkladné. Nevím, jestli bistro provozuje externí provozovatel, ale pokud ano, je jasné, že je složité mu diktovat prodejní sortiment, když je zapotřebí vydělat na nájem (to jest příjem nemocnice) a obsluhu.
Pacient dostal recepty na léky, jichž si vyzvedl plnou igelitku v nemocniční lékárně, a krom toho mu lékař předepsal deset rehabilitačních kúr. Odtud se přesunul do soukromého rehabilitačního centra, které sídlí na stejném patře. "Dostanete pouze pět kúr," řekla mu paní na příjmu. "Jak to, mám předepsáno deset?" ozval se udiveně pacient. "My poskytujeme pouze pět, víc ne," ukončila paní hovor rezolutně.
Jak dál?
Profesoři Žaloudík, Vyzula i Vorlíček reprezentují nejen odbornou medicínu, ale jak vidno v pozici manažerů také různá politická pojetí zdravotnictví. Jsou obdobou toho, co probíhá v naší společnosti jako celku: Za minulých vlád převládl trend ekonomického manažerismu, ztráta étosu odpovědného sociálního státu, snaha o privatizace a ziskovost všeho za každou cenu. Nyní jsme na prahu další etapy a uvidíme, do jaké míry nová politická garnitura (ČSSD, ANO, KDU-ČSL) pojede ve šlépějích nastoleného trendu, či zda zkusí resuscitovat komplexní celospolečenské vnímání zdravotnictví, které není jenom jedním druhem podnikání, ale též povoláním se specifickým étosem.