To, co víme, je v rozporu s tím, jak na to reagujeme
Na úvod další přednáškové sezóny Generace Z krátce promluvil jeden ze zakladatelů této „vysoké školy levice“ Jan Chmelíček, aby připomenul smysl celé iniciativy: studovat levicové myšlení a uvažovat kriticky a v souvislostech. Patrně i z tohoto důvodu se první přednášející podzimního, v pořadí už třetího, semestru Generace Z věnoval právě současné kritické teorii.
Martin Škabraha, hlavní host večera, v duchu velkých filosofických triád předestřel tři základní předpoklady kritické teorie a tři základní překážky, totiž tři formy nostalgie, jež stojí v cestě kritickému přístupu:
Za první ze zásadních potřebných předpokladů rozvinutí kritické teorie na individuální rovině považuje vědomí rozporu, tedy jakousi prvotní nespokojenost, která se projevuje již na osobní úrovni jako forma jisté kognitivní disonance, vědomého rozporu, jenž implikuje normativitu a touhu po změně. Jde o situaci, kdy člověk, ač neví proč, pociťuje vědomý rozpor, který je schopen reflektovat.
Druhou nezbytnou podmínkou, následující po předchozí zmíněné, je potom víra ve schopnost rozumu přinést rozřešení. Jedná se tedy o předpoklad, že rozum je schopen nejen konstatovat realitu, ale že v jeho moci je také její klíčová proměna, změna statu quo. Rozum má tedy přinést poznání, jež je současně pravdivé a proměňující. Jedná se přitom o typ poznání, který si přiznává, že samotná poznávací činnost je součástí forem produkce vědění, jež nejsou vytrženy ze sociálních a ekonomických vztahů. S určitou mírou zobecnění tedy lze říct, že kritická teorie je současně sebereflexivní a angažovaná. Zásadním konceptem figurujícím v kritickém podrobování rozumu je přitom pokrok, nechápaný čistě optimisticky v osvícenském duchu, ale naopak revidovaný a konfrontovaný se svými vlastními selháními.
Pokrok myšlený jako generační zkušenost, jež je přenositelná, ale často náchylná k zapomnění ze strany svých nositelů.
Třetím a posledním předpokladem podle Martina Škabrahy je pak perspektiva totality, ve smyslu celistvosti. Jakýkoliv dílčí jev, který vykládáme, lze z hlediska tohoto přístupu adekvátně popsat tím, že ho teoreticky uchopíme ve vztahu k celku ekonomicko-sociálních vztahů.
Zásadní je v tomto případě interpretace konkrétního jevu v rámci určitého antagonismu. Totalizace tedy nespočívá v pozitivistickém výčtu jednotlivých aspektů daného jevu, ale v jeho vztažení k protikladu. Jako příklad může posloužit Habermasův „životní svět“ a „systém“.
Tři typy nostalgie jako tři překážky realizace kritického projektu
Realizaci tří výše zmíněných podmínek kritické teorie podle Škabrahy brání tři překážky ve formě tří typů nostalgie: nostalgie zlatého věku, nostalgie akademické čistoty a nostalgie po celistvém světě.
Nostalgii zlatého věku Martin Škabraha vymezuje jako pocit, že cosi jako naplněný život už tu jednou bylo, že epocha zlatého věku již proběhla a po ní následovalo období pádu, v jehož průběhu nastal odklon od těch správných „pravých hodnot“. Můžeme tak hovořit např. o předúnorové nebo předlistopadové nostalgii. Příkladem takové nostalgie a současně obrany před domnělým útokem na „pravé hodnoty“ může být podle Škabrahy vlna nevole, kterou vyvolaly výroky Noama Chomského pronesené na účet východoevropských a středoevropských disidentů, personifikovaných v postavě Václava Havla.
Druhým typem nostalgie je nostalgie akademické čistoty, tedy nostalgie po poznání, jež není zkompromitováno, nebo infiltrováno nežádoucími sociálními, ekonomickými nebo politickými vztahy. Dá se chápat jako nostalgie po čisté pravdě, která není stranická. Setkáváme se s ní nejčastěji v akademickém prostředí usilujícím o reprodukci hodnotově neutrální vědy.
Poslední překážka kritického rozumu a třetí forma nostalgie pak spočívá v reakci na přílišnou fragmentarizaci společenského života a lze ji definovat jako nostalgii po celistvém světě. Jinými slovy, po konci velkých vyprávění, kdy je ve společnosti patrná absence jednoho sjednocujícího příběhu, jsme svědky toho, že se rostoucí měrou objevuje touha po celistvosti a jednoznačnosti, např. etnocentrické, a s ní vzrůstá i netolerance vůči nejrůznějším skupinovým nebo individuálním odlišnostem.
Pokrok s mnoha otazníky a možná s ještě větším počtem vykřičníků
Co očekávat v situaci, kdy je kritický rozum zablokován? V diskusi následující po teoretické části večera padaly dotazy směřované do oblasti praxe. Jaká je vlastně role, a především jaké jsou možnosti kritické teorie, která má jistě potenciál i ambice popsat problémy globalizovaného světa, ale co se týče jejího dopadu na veřejné politiky, je její vliv zanedbatelný? Jeden z hlasů z publika v tomto kontextu vznesl pochybnost týkající se mladých vrstevníků, kteří podle něj nejeví téměř žádný zájem o veřejný život a o příčiny současných světových krizí. Odpadá tím hned první podmínka kritického projektu, tedy vědomí rozporu na individuální rovině. Další otázka z publika se týkala role vědeckých elit, které ač disponují stále se zvětšující zásobou vědění, odmítají zodpovědnost a vměšování se do veřejných záležitostí a hájí paradigma hodnotově neutrální vědy, ovlivňovány tlakem sociálních struktur a očekávání.
Společenský pokrok, podrobovaný drobnohledu autorů kritické školy – ne snad proto, aby byl vysmíván, ale proto, aby byl vůbec nadále myslitelný – je tak stále vrtkavý, diskutabilní a v podstatě spočívá v rukách sociálně rozptýlené zodpovědnosti. Riziková společnost, řečeno společně s jedním z myšlenkových následovatelů kritické teorie, Ulrichem Beckem, je pak atomizovaná, plná nezamýšlených důsledků a náhražkových řešení volajících po falešné celistvosti. Dá se říct, že i když se zlepšují možnosti společenské sebereflexivity v teoretické rovině, praxe velmi často pokulhává. S tím souvisela i závěrečná poznámka Martina Škabrahy.
Na závěr diskuse zakončil přednášející svůj výstup úvahou nad tím, že to, co víme, je v rozporu s tím, jak na to reagujeme. Znamená to, že disponujeme určitou zásobou vědění, ale naše akceschopnost je paralyzována – ať už působením kulturního průmyslu, konformitou a hodnotovou přizpůsobivostí akademických elit, strukturálně nebo individuálně, reflektovaně, ale v řadě případů také zcela bez našeho vědomí.
Generace Z je kolektiv levicově smýšlejících mladých lidí převážně z univerzitního prostředí, kteří chtějí svoji práci spojit se sociální a politickou angažovaností. Název Generace Z má více významů a primárně jde o vymezení se vůči mediálně deklarované Generaci Y, která je definována jako flexibilní, individualizovaná a hledající jen svou vlastní realizaci v téměř dokonalém světě. Ke Generaci Z se naproti tomu řadí ti, kteří v těchto heslech odhalují především prekarizaci, egoismus, prospěchářství a zavírání očí před zásadními společenskými problémy. Generaci Z lze číst také jako generaci změny.
Generace Z funguje pod záštitou brněnské Masarykovy demokratické akademie.
Pro více informací:
https://www.facebook.com/GeneraceZ?fref=ts
http://denikreferendum.cz/clanek/18875-hodnotovy-manifest-generace-z
http://brnenskamda.blogspot.cz/2014/02/pracovni-skupina-generace-z.html