Architektura jako veřejná služba
Architektura či stavební kultura v nejširším slova smyslu - tedy ve spojení s územním plánováním a urbanistikou - je jedním z klíčových polí, které ovlivňují život každého občana, každého z nás. A řekněme si rovnou, že současný stav není vůbec ideální.
Brno a jeho stavební (ne)kultura
Například co se týká Brna, budu velmi eufemistický, když napíšu, že současný stav stavební kultury má do koncepčního a koordinovaného rozvoje dosti daleko. Stačí se jen pozastavit nad způsobem rekonstrukce ulic a veřejných prostranství, jehož rozháranost ztěžuje život velké části brněnských občanů. Koordinace, dotační politika, způsob zadávání veřejných zakázek - jeden oříšek k rozlousknutí vedle druhého. O symbolickém balvanu přestavby železničního nádraží ani nemluvě, stejně jako o komplikovaném a pochybnosti vzbuzujícím způsobu zpracování a přijetí jednoho ze základních strategických dokumentů města, tedy nového územního plánu.
V této souvislosti je nutno také říci, že Brno, druhé největší město republiky, nemá už jedenáct let svého hlavního architekta! Přes sliby vládnoucí koalice nedošlo k obnovení této funkce, již dříve zastával respektovaný urbanista Jaroslav Josífek, a je otázkou, kdy k tomu vůbec dojde. Město je tak bezprostředně vystaveno vlivu politiků a různých zájmových skupin, což samozřejmě vyhovuje vládnoucí garnituře a pak architektům, kteří umí v tomto politickém rybníku plavat.
K čemu je dobrý městský architekt?
Městský (nebo hlavní) architekt (MA) je funkcí zásadní, která - pokud se má naplňovat odpovědně - v sobě zahrnuje všechny aspekty smysluplné veřejnoprávnosti. Má i svou politickou váhu, a to právě v tom, že ztěžuje politikům svévolné či krátkozraké rozhodování. ČKA vypracovala materiál, který formuluje základní teze pro fungování městského architekta. Vyjímáme z nich pasáže o činnostech a nárocích na osobu MA (mírně upravený původní text):
Činnost architekta města může zahrnovat zejména konzultační a poradenskou činnost pro orgány, příslušné odbory, komise a výbory a v neposlední řadě pro občany města.
Jedná se zejména o činnost v oblasti:
- Urbanisticko-architektonického rozvoje města.
- Tvorby veřejného prostoru, včetně řešení oprav, rekonstrukcí a mobiliáře.
- Řešení staveb (novostaveb a rekonstrukcí) v městské památkové zóně a staveb (rekonstrukcí a novostaveb) v exponovaných nebo významných místech města.
- Péče o historické dědictví města formou spolupráce s městským památkářem.
- Předkládání návrhů a doporučení orgánům města na urbanisticko-architektonické úpravy a opatření ve městě.
- Zpracování zadávacích podmínek na stavby pořizované z prostředků města.
- Spolupráce na přípravné a projektové dokumentaci pro stavby pořizované z prostředků města.
- Zpracování zadávacích podmínek pro pořizování ÚPD (pozn. aut.: tj. územně plánovacích dokumentací).
- Účast ve výběrových komisích.
- Účast při veřejném projednávání projektů.
- Komunikace s veřejností.
- Organizace architektonických a urbanistických soutěží.
- Zpracování různých neformálních koncepčních dokumentů, návrhů a studií rozvoje.
- Koordinování investičních akcí s hledisky architektonicko-urbanistickými.
- Usměrňování soukromých investičních záměrů z hlediska jejich potenciálního vlivu na urbanisticko-architektonický rozvoj města.
- Koordinace a pomoc při zpracování strategických plánů měst.
- Iniciování, vytváření a implementace vizí města.
Výše popsané okruhy činnosti vyžadují od městského architekta řadu profesních i osobnostních dovedností a vlastností, mezi které patří zejména:
- Skutečně osobní přístup k výkonu funkce, který nelze nahradit žádným odborem ani zákonem.
- Odborné znalosti z celé řady souvisejících oborů.
- Praktické zkušenosti.
- Koncepční myšlení v souvislostech.
- Schopnost argumentace odborné i právní.
- Komunikace s odbornou a laickou veřejností.
- Úcta k právu a soukromým i veřejným zájmům.
- Schopnost diskuse, vyjednávání a přijímání kompromisů.
- Schopnost systematického řešení problémů.
- Schopnost komunikace s médii.
- Politická nezávislost.
-----
Ve zmíněné tiskové zprávě ČKA z 8. října, kterou si celou můžete přečíst zde, se připomíná nejen užitečnost funkce MA, ale i současný nedořešený právní stav:
"Městský architekt tak podstatnou měrou přispívá ke zlepšení celkového vnitřního i vnějšího obrazu sídla. Díky svým zkušenostem zvládne např. také administrovat architektonickou soutěž a určit správnou návaznost jejích jednotlivých kroků, tak aby byla využita co nejefektivněji. Současně plní funkci mediátora - prostředníka mezi vedením města a jeho občany. Iniciuje participační procesy, dohlíží na jejich efektivitu a podílí se na vzdělávání veřejnosti v oblasti architektury. (…) Zavedení pozice městského architekta přitom není nikterak složité. Malá a středně velká sídla jej mohou vyžadovat na základě usnesení rady města či zastupitelstva a následně s architektem uzavřít Smlouvu o poradenské a konzultační činnosti. (Pozn. aut: tento postup lze bezplatně konzultovat s ČKA, jako se to už stalo v případě Českého Krumlova.) (…) Nedůvěru zastupitelů vůči pozici městského architekta ve většině případů přiživuje její nedostatečné ukotvení v zákonu. Žádnou výslovnou úpravu funkce městského architekta v českém právním řádu nenalezneme. V rámci stavebního zákona však umožňuje její ustanovení § 174, který pojednává o expertní součinnosti."
ČKA: Inspirativní a cílevědomá profesní organizace
Rád bych v souvislosti s dílčím tématem MA zdůraznil, že ČKA funguje jako příkladná profesní organizace, která se neomezuje jen na "hájení zájmů", ale svou odborností přispívá i k rozvoji společnosti, tedy naplňuje veřejnoprávní rovinu. Vypracovala velmi užitečné materiály Politika architektury 2013 a Architektura pro komunální politiku, které by si měl přečíst každý občan, nejenom lidé spjatí s profesemi architektonickými a stavebními.
ČKA také rozpracovává racionální pohled na zadávání veřejných zakázek (viz například Politika architektury 2013, bod 2), který je dalším bolavým místem naší stavební kultury. Zcela příkladně se ČKA zachovala v kauze drasticky předraženého brněnského justičního paláce, kde si pozorný čtenář může dovodit oprávněnost jejích koncepčních tezí (více o tom zde).
V souvislosti s koncepčními otázkami, které se vynořily v průběhu nezdařené volby děkana Fakulty architektury VUT v Brně a o nichž se vlastně ani důsledně veřejně nediskutovalo, se ukazuje, že profese architekta, pojímaná především jako umění postavit v určitém kontextu dům, nestačí naplnit roli, kterou by architektura měla hrát pro společnost. Potřebujeme se stejnou vahou architekty, kteří umí stavět náš "společný dům" (město, obec, krajinu) s participací všech rovin, jež jsou k tomu potřeba (sociologickou, ekologickou, kulturně-historickou, dokonce i svým způsobem politicko-filosofickou atd.). A stejně tak potřebujeme i odborníky, kteří s jasnou kompetencí a étosem budou zastávat veřejnoprávní úlohu architekta, například toho městského, v podstatě na jakémkoli úřadě. Tedy vlastně půjdou mnohdy proti egu investora či architekta - tvůrce, což by se ovšem vždy mělo dít na základě kvalitně formulované argumentace. Je to v zájmu jak občanů, tak i samotných praktikujících architektů.
Pokud budou úřady se vztahem k architektuře a urbanismu odkladištěm "neúspěšných" realizátorů a podceňovaným oborem uplatnění, nepohneme se z místa. Občané, stejně jako architekti nadávají často na šikanu památkářů, stavebních odborů. To je ovšem příznakem odborné slabosti a formalismu na straně orgánů státní správy. Kompetentní člověk s nadhledem a vědomím vyššího celku dokáže rozlišit podstatné věci a nelpí na detailech. Měl by též umět komunikovat. Slabý odborník se uchyluje pod ochranu otrocky vykládaných předpisů a nekompromisního detailismu. Úředník pod nekompetentním a úzkoprsým vedením tyto rysy znásobuje. Bez kompetentní a odborně garantované státní správy se navíc práce architektů dostává do soukolí politických mlýnů a je obtížné pak najít společné souřadnice.