Počteníčko: Český snář III − Invaze 2018
(Muž sedí zhrouceně s hlavou v dlaních u stolu, na němž jsou přichystány tři talíře. Opodál stojí žena v kuchyňské zástěře s polévkovou mísou v ruce a ustaraně na něho hledí. Dlouho se nic neděje.)
MUŽ: Jak nám to jenom mohli udělat? (Pauza.) Jak nám to mohli udělat? (Pauza. Prudce pohlédne na ženu a vykřikne.) Proč?! Proč?! (Opět v zoufalství ukryje hlavu v dlaních.) Věřili jsme jim! Věřili! Byli to naši přátelé! Bratři! (Opět pohlédne na ženu.) Jak nám to mohli udělat?! (Opět hlava v dlaních.)
ŽENA: Nedáš si… Dáš si trochu polévky?
MUŽ: Dvacet let jsme drželi spolu. Dvacet let spojenci. Budovali nový svět. Spolu. A teď… (Pláče.)
ŽENA: Je s játrovými knedlíčky. (Pauza.) Ty máš rád.
MUŽ: Alois mi to říkal. Říkal. Oni nás nenechaj. Nenechaj to jenom tak. Nemůžeme si dělat, co chceme. Nikdy jsme si nemohli dělat, co chceme. I kdyby se nastokrát tvářili. I kdyby se jak chtěli usmívali. I kdyby kolikrát opakovali, že tohle je naše věc. Že tohle je naše zem a naše věc. Nikdy! Nikdy! (Pohlédne opět na ženu.) Copak jsme toho chtěli tolik?! (Žena mu neodpovídá. Jen svírá v rukou polévkovou mísu. Muž zase vrazí hlavu do dlaní.)
(Žena přistoupí ke stolu a téměř neslyšně nalije polévku do jednoho z talířů. Pak se tiše posadí. A nenápadně posunuje plný talíř směrem k Muži.)
MUŽ: A když se ukázalo, že to takhle dál nejde, a my jsme chtěli zkusit něco jiného… Poslali na nás tanky. Unesli vládu. Zaplatili si zrádce.
(Žena bezradně krčí rameny a vzdychne.)
MUŽ (divoce máchá lžící a občas bezděčně nabere polévku a vloží si ji do úst): Ale Alois to říkal. Alois to věděl. To se jim nebude líbit, říkal. Zdravotnictví zdarma. Školství zdarma. To se jim nebude líbit. A hlavně, hlavně ty bezúročné půjčky a zákaz, aby si banky tiskly prachy, jak je napadne. Kontrola zdrojů příjmů. Boj s kartely. Konec miliónových platů pro manažerské a bankéřské pijavice! Zestátnění strategických podniků. Vždyť jenom pitná voda a energie zdražily za dvacet let dvě stě krát! A teď to máme! Bratrská internacionální pomoc. Další! Co jim, krucinál, tak vadí na kapitalismu s lidskou tváří, že k nám muselo NATO poslat tanky?!
(Vstoupí syn. Mává iPodem.)
SYN: Představte si, na Václaváku rozdávaj nejnovější 120gigový iPody.
OTEC: Ach bože! (Opět hlava v dlaních.)
MATKA: Kdo to rozdává?
SYN: No přece naši bratři. Osvoboditelé!
OTEC (tiše úpí): Ach bože…
MATKA: Dáš si polévku?
(Otec najednou i se lžící v ruce vyskočí od stolu a běží k oknu. Prudce ho otevře a nepříčetně křičí.)
OTEC: No tak se tady klidně projeďte! No prosím! Vždyť my ty ulice asfaltujeme jenom proto, abyste je rozjezdili tanky! Jen co to vyasfaltujeme, přijedou nějaké tanky! No proč ne, že?! Proč ne?! Vždyť je to tady pro tanky jak stvořené! Tak co byste se neprojeli! Jednou ze západu, pak z východu a pak třeba zase ze západu. Jenom co to vysfaltujeme, tak rozjezdit! Vždyť my přece hrozně rádi asfaltujeme! Vždyť my jsme národ asfaltérů! My přece asfaltujeme ulice tak rádi, že je k nám prostě třeba poslat tanky, abychom zas měli co asfaltovat! Tak proč ne, že?! Já už se úplně těším, až to tady budu moct zase asfaltovat!!!
(Ozve se dávka z kulometu. Otec se rychle schová. Oknem sviští kulky. Třeba.)
SYN: Táto, ty furt děláš samý problémy.
MATKA (Synovi): Dáš si polévku? Je moc dobrá.
Roman Sikora (narozen 1970) maturoval jako mechanik hutnické automatizační techniky, poté pracoval jako elektrikář a po vojenské službě jako zámečník údržby kolejí. V letech 1993–1999 studoval brněnskou JAMU (činoherní režii a dramaturgii). Ještě během studií získala jeho hra Smetení Antigony (1998) druhou cenu Nadace Alfréda Radoka. Premiéry jeho her jako Zpověď masochisty (2011) či Pohřbívání (2012, „reportáž z pohřbu Václava Klause“) uváděly pro jejich kontroverznost jen malá divadla, která tyto inscenace natolik proslavily, že Sikorovy texty začaly uvádět i scény velké, které ho doposud zaměstnávaly jako nočního vrátného (jeho hru Snídaně s Leviathanem z roku 2012 v současné době uvádí pražské ND, hru Lysistrata/Aiás z roku 2014 uvádí brněnské ND). Sikora je některými divadelními odborníky pokládán za náš největší současný dramatický talent, jinými je otevřeně zatracován a ignorován, což ovšem nebrání tomu, aby se jeho hry prosazovaly také v zahraničí (Německo, Polsko, Estonsko, Slovinsko atd.).