Dopis
Minulou sobotu jsem si (jak je mým špatným zvykem) těsně před koncem otevírací doby odskočil nakoupit do blízkého Alberta, a během nákupu se z proudu běžných popových splašků ozvala dětským sborem krásně nazpívaná koleda „Pásli ovce pastuškové“.
Koleda mě zastavila a na chvíli vrhla do úvah zcela soukromých.
Když jsem potom začal zase nakupovat, za nějakou dobu jsem se přistihnul, že na nápěv koledy něco zpívám. Byl to text, který na něj před bezmála 170 lety napsal Karel Havlíček Borovský:
„Šuselka nám píše
až z německé říše,
bychom přišli
Němcům pomoct,
že jim kručí v břiše.
A vy Němci chámi,
nehrajeme s vámi,
co jste si tam
nadrobili,
to si snězte sami.
Německo je vaše,
ale Čechy naše,
nefoukejte
nám z Frankfurtu
do slovanské kaše.
Však se Frankfurt lekne
a čepičku smekne,
až český lev
zježí fousy
a ocasem sekne…“
Už podruhé jsem se mezi regály zastavil. Překvapilo mě, jak je ta písnička i po takové době stále aktuální. I když s Němci jsme dnes (kromě příjmů a míry demokracie) po těch 170 letech už skoro na jedné lodi, protektorských velmocí nám ještě přibylo – a co chvíli z nějakého toho dnešního velmocenského „Frankfurtu“ (občas i slovanského) nějaký ten Franz Schuselka píše našim dnešním Františkům Palackým, že by se k té či oné snaze jejich velmoci měli připojit i Češi, kteří přece patří do jejich „kulturně-ekonomického okruhu“.
Hlavní rozdíl mezi dobou tehdejší a dnešní je v tom, že Otec národa (který by jim i dnes slušně a zdvořile odepsal, že jejich špinavé hry s chlebem a krví lidí, kteří chodí po stejném světě jako my, nepodpoříme) je už skoro 140 let po smrti – a naši dnešní „otcové“ už o něm vědí leda to, že jeho obrázek je na tisícikoruně…