Téma Domov

Závěrečné dva díly Českého století: Rozhodně rozumný rozbor rozdělení a rozkradení

Obrázek nebo fotografie#12884

Poslední hurá (1989)

Člověk, který Kosatíkovo (a Sedláčkovo) České století sleduje díl po dílu, do stylu někdejšího spisovatele literatury faktu, dnes nadějného dramatického spisovatele Pavla Kosatíka postupně vnikne. Do tohoto stylu patří propojovat jednotlivé díly drobnými odkazy a předznamenávat ty příští. V díle Je to jen rock´n´roll (1976) se toto „předznamenání“ objevilo hned několikrát; nejen v procházce dvou hlavních iniciátorů Charty (a aspirantů na prezidentský titul; Pavel Kohout o těchto aspiracích ve svém rakouském exilu dokonce napsal povídku) Havla a Kohouta po nádvoří Pražského hradu, naproti němuž tehdy Kohout stále ještě žil, se svým jezevčíkem Edou, který tehdy stále ještě žil (a o jehož vraždě později Kohout napsal knihu Kde je zakopán pes), ale i v drobné zmínce na konci dílu, kde bylo sděleno, že poslední schůzka signatářů Charty před jejím uveřejněním proběhne 29. prosince 1976, tedy přesně 13 let před volbou Václava prezidentem Československé socialistické republiky.

Nejsem schopen rozluštit, zda je ouvertura dílu Poslední hurá, scéna na venkovské poště ve Vlčicích, z níž dramatik a disident Václav Havel krátce pro svém propuštění z vězení telefonuje do Svobodné Evropy a s dikcí hlavy státu sděluje, že je jen prostý dramatik, inspirována Havlovými absurdními dramaty. V každém případě je to ale tak, že chce-li Pavel Kosatík říct, že Václav Havel (o kterém už v roce 1988 Pavel Tigrid v neformálním rozhovoru řekl, že bude prezidentem republiky) na tuto funkci vždy aspiroval, říká to až v druhém, symbolickém plánu, a v tom prvním se drží stále ještě oficiální verze, že až do poslední chvíle tuto funkci přijmout nechtěl.

Následují dva ostré kosatíkovské střihy: Scéna, v níž Havla nechtějí pustit na jednání představitelů OF s předsedou vlády Adamcem, a další, v níž už na jednání sedí, a pak se objevuje ustálený archetyp, který Kosatík v Českém století používá s brechtovským posláním, aby mimo hlavní jeviště příběhu vysvětlil souvislosti a jako deus ex machina hlavní postavy do tohoto příběhu vrhnul. V tomto díle je jím poradce premiéra Adamce Oskar Krejčí (velmi dobře zahraný Oldřichem Kaiserem), který také od svého předchůdce z minulého dílu Josefa Smrkovského převezme žezlo strážce a prosazovatele „hnutí“ (míněno socialistické hnutí), jež pro Pavla Kosatíka (alespoň v prvním plánu) očividně není legitimním názorovým směrem, bojujícím za sociální a kulturní svobody, ale jakýmsi polotajným spolkem.

Jako takový pronáší spiklenec Krejčí i tyto Kosatíkovy věty, které rozehrávají příběh dvou žalostně nekompetentních skupin na opačné straně stolu (přičemž na obě sedí poslední věta z tohoto monologu):

„Celu tu dobu je sleduju; už od začátku roku, kdy mi došlo, že do toho dou navážno. A slyšim, že tvrděj všechno možný. Jenom jedno neslyšim: Kam tu zemi chtěj doopravdy dovíst, až se chopěj moci. To neslyšim. Svobodu? Tu právě podle mě nechtěj. Tu lidi skoro v žádný revoluci nechtěj. Nebo jenom hrstka. Ostatní chtěj něco jinýho. Proč šli lidi v osmačtyřicátým roce s Gottwaldem – kvůli svobodě? Ta jim byla ukradená. Ne, chtěli se mít dobře. Teď je to stejný – chtěj to zas. Nejdřív si mysleli, že jim to dáme my, tak šli s náma. Teď už si to nemyslej, tak čekaj, co jim slíbí Havel. Lidi nechtěj, aby to pokračovalo, to je pravda, ale vůbec není jistý, že chtěj, aby to tu bylo jako na Západě. Tohle Západ nikdy nebyl. Ani nebude. Celou tu dobu opakujou tyhle tři věci: Konec vlády jedný strany, svobodný volby, demokracii! Ale já od začátku roku čekám něco jinýho. Jedno slovo. Zatím jsem je neslyšel. KAPITALISMUS. Kdyby byli doopravdy proti nám, slyšel bys to slovo stokrát denně, ale neslyšíš. Může to znamenat jenom dvě věci. Buď se lidem bojej říct, o co doopravdy jde, nebo to sami nevěděj…“

Kosatíkův Krejčí, který chce jako protikandidáta protlačit na Hrad liberálního komunistu Adamce, v pozadí tvrdě tlačí na Havla, aby se projevil. Když jeden z jeho partnerů v dialogu řekne o Havlovi: „Občas mluví o nějaké třetí cestě…“, Krejčí tvrdě odpoví: „To ho přejde!“ a po proběhlých jednáních Havla charakterizuje takto: „Plete si moc a vliv. Podle mě by mu nevadilo, kdyby u moci zůstal kdokoliv, ale Havel musí být ten pánbůh, co bude mít nakonec poslední slovo.“ (= dobrá charakteristika působení Václava Havla v české politice po skončení jeho funkčních období).

Velice dobré a historicky věrné je prokreslení některých vedlejších postav, jako je postava Šimona Pánka (kterého si už tehdy Havel jako svého nástupce posadil vedle sebe), tvrdého studentského vůdce zasahujícího tam, kde měkký intelektuál Havel není schopen říci rozhodné slovo (z historických pramenů však víme, že to byla spíše Havlova taktika, neboť nerad říkal ostré věci přímo); sekyrářského Saši Vondry, vždy tak trochu překvapeného Petra Pitharta (u něhož se tento rys plně rozvinul až v dalším díle), anebo slovenské dvojice Gustáv Husák – Ján Čarnogurský, která si (přesně podle vzpomínek aktérů) neodolatelným laskavým způsobem vyjasňuje rodinnou historii (Čarnogurského otec byl Husákem nejdřív po válce zlikvidován, posléze s ním v 50. letech seděl ve vězení, aby ho pak dal v letech sedmdesátých Husák znovu zavřít).

Naproti tomu dost neuměle je prokreslena paní Olga, která (ač byla strůjcem mnoha Havlových rozhodnutí) je zde postavou, jež jen občas jakoby náhodou projde, či Stanislav Milota, rezonátor Havlových pochyb o míře vlastní vůle po moci. Díky tomu, že jsem s panem Milotou a jeho manželkou Vlastou Chramostovou dělal před třemi lety pro Kulturní noviny rozhovor, vím, že v době, v níž se odvíjí děj tohoto dílu, padly tři důležité věty:

„Přátelé, je mi trapné, jak moc Vašek touží stát se prezidentem.“ Stanislav Milota

„Všichni víme, že Vašek na to nemá a nemůže to dělat.“ Olga Havlová

„Považuješ mě za Cibulku, ale já tě za Masaryka nepovažuji.“ Stanislav Milota

Oproti historické skutečnosti byl v Kosatíkově příběhu coby spiritus agens cesty Václava Havla k prezidentské hodnosti zvolen Marián Čalfa (jenž dokonce v půlce příběhu převezme brechtovskou úlohu Oskara Krejčího), který během prvních jednání jen sedí vedle Adamce a přihlouple se směje (později to jeho postava dokonce reflektuje), bez jakýchkoli souvislostí mluví tu slovensky, tu česky, tu opět slovensky, aby se z něj nakonec vyloupnul ďábel-pokušitel, který Václavu Havlovi vnuknul myšlenku zastrašit komunistický parlament a nechat se jím zvolit prezidentem. Scéna drsného přesvědčování ředitele Československé televize Miroslava Pavla (který je v Kosatíkově verzi jen zamlklou a zmatenou součástí Adamcova kabinetu, ztělesněnou Martinem Preissem), jejímž aktérem byl sám Václav Havel (což je sdostatek popsáno v několika jeho životopisech), je zcela pominuta.

Podobně odbyt je i motiv osmašedesátníků (slibně počatý v předchozím chartistickém dílu), v čele s jejich vůdcem Alexanderem Dubčekem, „co se už před dvaceti lety snažil o jakousi svobodu“, který (stejně jako v prvních dílech Edvard Beneš) změnil představitele, a jeho pár epizodních scén (bůhvíproč) si zahrál český herec Alois Švehlík.

Přes působivý závěr, kdy – nakonec přece jen za pomoci věrného Miloty – odříkává Havel svůj slavný první revoluční televizní projev o tom, že nebude nezaměstnanost, Češi a Slováci budou rovnoprávní atd., jsou nejdůležitější a zlomovou částí dílu dvě scény: chvíle, kdy (tehdy ještě) premiér Adamec, poučený poradcem Krejčím pronese větu: „Když říkáte, že to není politik, tak bych se ho moh zeptat, které ministry navrhuje do vlády“, a následné pousmání Václava Havla a Petra Pitharta („Pane prezidente, prosím vás, vemte to, nebo se nám tady všem z toho něco stane“) v konfrontaci s prostou vážně míněnou prosbou nového šéfa komunistické strany Karla Urbánka („bývalého výpravčího z moravské vesnice“), „aby měl člověk každý den jistotu, že druhý den bude mít práci…“ Nad tím vším tápáním ale co do plánu a připravenosti jednat už vysoko ční typický úšklebek Václava Klause, který jediný ví, proč tu je, a co bude následovat…

Ať si jdou (1990–1992)

Poslední díl (který opět začíná regresním pohledem do listopadového Špalíčku, překvapeného, že na Slovensku si také nezaložili Občanské fórum, ale Verejnosť proti násiliu) má dvě dějové linie; slovenskou otázku a privatizaci. V ní jsou postavy brechtovských průvodců hned dvě; Tomáš Ježek (Bohumil Klepl), který vystupuje coby pravá ruka a vášnivý obdivovatel Václava Klause a jeho privatizačního řešení, a ministr plánování z roku 1968 František Vlasák (Oldřich Vlach), autor alternativního privatizačního projektu, který vystupuje proti Klausovi.

Díl je uveden dvěma projevy, prvním z nich je pomlčkový projev Václava Havla v Parlamentě, který je otevřen popisem přestavby Hradu a lánského zámku, končí u pomlčky a mezi tím jsou „jakoby náhodou“ tato slova:

„Všichni chceme republiku sociálně spravedlivou, v níž nikdo nebude trpět existenční nejistotou, v níž nebudou strádat lidé postižení, staří, děti, či jakkoli jinak handicapovaní. Chceme republiku, která bude starostlivě pečovat o to, aby zmizely všechny ponižující přehrady mezi různými společenskými vrstvami, republiku, v níž se nebudeme dělit na otroky a pány.“

Na tomto místě se Olga Havlová, která jako tovární dělnice přišla u lisu o čtyři prsty levé ruky, mírně pousměje a na obrazovce, na níž je v ději vysílán Havlův projev, se objeví znak tehdejší federace, v němž jsou český lev i slovenský kříž překryty moravskou orlicí (vzkaz autorů, z nichž jeden pochází z Boskovic a druhý ze Zlína?). Pak se ale Havel napije a Olga i Saša Vondra úlevně vydechnou: „A je to!“ a Jiří Křižan si pochvaluje, že takhle ostře by se měla dělat politika: To, co Havel v následující chvíli řekne, jsou totiž slova, na která v minulém dílu tolik čekal Oskar Krejčí a která by, pokud by šlo o antickou hru, otevírala cestu ke krizi:

„Přiznejme si konečně bez vytáček, že slovo socialismus se přežilo. Nikdo už vlastně nedokáže říct, co znamená, co se jím v našich podmínkách míní, kde socialismus začíná a kde končí…“

Hned následující scéna, projev Tomáše Ježka k jakési uzavřené společnosti ekonomů s typickou vizuální prezentací na plátně a bolševickou terminologií, jen obrácenou (dikobrazová karikatura amerického kapitalisty s cylindrem z 50. let, jen s nápisem „STÁT“), je úvod do drsné reality, ke které Havlova slova otevřela vrátka:

„Chci vám říct, o co nám hlavně nejde. Pozor, opakuju: Nejde nám v této chvíli na prvním místě o prosperitu státu. Nehledáme peníze na úhradu veřejných výdajů. Jde nám o to, abychom zbavili stát ekonomické moci, se kterou nemůže normálně fungovat. Chceme mu sebrat podniky, se kterejma v minulosti nikdy neuměl hospodařit. To je cíl. Jestli na tom stát něco trhne, je věc druhořadá. Naším úkolem je, aby stát zchudnul, ne zbohatnul. Toto chceme. Žádný pokračování sociku. Žádnou ekonomickou perestrojku. Žádný jugoslávský, polský, maďarský modely. Čistej trh. Bez přívlastků. Soukromý vlastnictví. Co rudý nakradli, se vrátí, zbytek se zprivatizuje. Zde je náš nepřítel; dobře si ho prohlédněte: Centrální plánovač, který by chtěl z pozice všemocného státu pořád zasahovat do vývoje. Toto jsou naši klienti: Češi a Slováci. Je jich patnáct milionů. To jsme my. A o tom, že jsme přivedli k moci kapitalismus, prozatím nevíme…“

Motiv privatizace je střídán motivem emancipačních snah Slovenska, které je zprvu personifikováno premiérem Čarnogurským, jenž ve scéně, která je variací na dekoraci diskusních pořadů 90. let (atriový prostor, proutěná křesla, fíkusy), vysvětluje českým kolegům, že v česko-slovenském manželství bylo Slovensko vždy ústupná žena, ale ještě by se vidělo, kdo je tu chlap, a že na Slovensku nebyla nikdy hlavní opoziční silou Charta, ale katolická církev jako v Polsku, a tak dále…

Těžko říct, zda přemíra komorních interiérových scén je dána scénářem či omezeným rozpočtem České televize. Tuto monotematičnost hůře odnáší „slovenská linie“, která je odbytá i co do faktografie; například Kosatíkův Alexander Dubček, jehož historický předobraz byl vždy zastáncem federace a neměnnosti, v jediné scéně (!), v níž zde vystupuje (ačkoli například dramatický skon tohoto politika, který kdyby přežil, jako jediný mohl reálně zabránit rozdělení, si přímo říká o ztvárnění), vyčítá Václavu Havlovi pomlčkovou válku, jako by byla nápadem samotného Havla (?). Pro vyjádření bezradnosti prezidenta (kromě scény, kdy jde s ochrankou po nábřeží venčit psa, a z okolo plujícího parníku FIDELIO – v překladu VĚRNĚ VĚŘÍCÍ – na něj lidé volají „Ať žije Havel!“) je pak ve scéně návštěvy vlády na Hrádečku zvoleno téma jídla, které Kosatíkovi už v předchozích dílech sloužilo k charakterizaci jednotlivých prezidentů. Edvard Beneš v Londýně Wenzelu Jakschovi servíroval kachnu s knedlíkem skrze své služebnictvo a Jaksch poté musel uklidit, párky v domě Klementa Gottwalda servírovala jeho spolupracovníkům žena Marta, zatímco Václav Havel se na Hrádečku uprostřed nejprudší diskuse o slovenském separatismu bezradně zvedne a jde návštěvnictvu předložit vlastnoručně uvařený guláš… Petr Pithart pak při jeho jedení žehrá na to, že se Slováci trhají právě v době, kdy se „nás z Evropský unie (pozn. aut. – která byla založena až dva roky nato…) choděj ptát, jestli něco nepotřebujeme“.

Mnohem silnější je ztvárnění linie privatizace; počínaje scénou, při níž během házení žabek do vody přijde Ježek na to, jak zprivatizovat (založit Klausovi novou stranu, s níž by mohl vyhrát ve volbách a „rozdat“ lidem majetek pomocí kuponů), přes scénu ve vládním letním sídle, během níž Ježek (v tričku HARVARD – což byl později název fondu, pomocí jehož tuneloval tuto zemi Viktor Kožený) zabíjí a porcuje rybu (symbol křesťanství) a přitom svému oponentu Vlasákovi vysvětluje, že při privatizaci nehodlá uplatňovat žádné kontrolní mechanismy původu peněz, známé z civilizovaného světa, načež s pilátovskými slovy: „Jdu si umýt ruce“ celý (i v šatech) skočí do bazénu. V této linii pak zazní několik zásadních charakteristik, které Kosatík, coby autor literatury faktu, vydestiloval ze svého dlouholetého studia ztvárněných postav.

Kosatíkův František Vlasák (jediný osmašedesátník, který v posledních dvou dílech hraje nějakou roli): „Vy ho asi máte rád, Klause, že? Co když je slepý a hluchý? Já o něm taky něco vím. Třeba to, že odmalička mu všichni říkali, že když se bude snažit, tak z něho něco bude. Tak se snažil, je z něj pracovitý člověk, to je v pořádku. Ale on získal představu, že má proto na úspěch nárok, což v pořádku není. Vy všichni jeho kamarádi neustále vykládáte, co on všecko ví. Já vám řeknu, co podle mě neví. Vyrůstal v Praze na Vinohradech, nepoznal, co je vesnice nebo malé město. Když mu něco nešlo, měl kam utéct; ve městě to jde. Nikdy nemusel vycházet s hlupáky, obklopoval se jenom adoranty. Nebydlel na koleji, nebyl na vandru, nejel vodu. Četl jen knihy a ty mu nedokážou oponovat. Tomáši, já – stejně jako vy – si dvacet let představuju, co je to svobodný trh. A tady nám ho uskutečňuje člověk, který možná ani nežije v reálném světě. Nevidí lidi kolem. Vidí jenom sebe.“

Tento psychický model postavy je umocněn promluvami samotného Klause:

Klaus: „Víte ekonomie je strašně, ale opravdu strašně vzrušující. Jako fyzika nebo biologie. Nebo jako jakákoliv jiná vážná věda. Ze všech společenských věd je nejpřesnější. Dává člověku pevnější jádro uvažování než psychologie, sociologie, historie. Ekonomie je pravdivá. Ukazuje lidské vztahy bez iluzí. Řeknu vám jeden anglický ekonomický termín, který mám rád; do češtiny vůbec nejde přeložit. Trade off. V překladu dejme tomu: v životě je vždycky něco za něco. To se mi líbí. Celá ekonomie je založená na takových trade-offs. (…) To hlavní se děje mimo vůli jednotlivých lidí. Jako v přírodě.“

Reportérka: „Jako v džungli?“

Klaus: „Třeba i tak. (…)“

Reportérka: „Češi byli vždycky vlevo. Z těch národ kapitalistů těžko uděláte.“

Klaus: „Já chci, aby pochopili, že základní vlastností člověka je sledovat svůj vlastní zájem. Každý něco chce. Dělník vyšší plat, podnikatel zisk, zákazník lepší zboží (uštěpačný úsměv), politik hlasy voličů. A mně jde o to, aby se lidé podle svých zájmů zase naučili chovat.“

Reportérka (dívá se zálibně na Klause, jako by byla uhranuta hypnotizérem).

Vrcholem Klausova profilu, vykresleného Kosatíkem, je scéna představování kuponové knížky, při níž Klaus prorokuje: „Dám hlavu na špalek, že jako se v 50. a 60. letech hovořilo o německém hospodářském zázraku, bude se do pěti let, nebo ještě dřív, mluvit o zázraku Made in Czechoslovakia“a vysvětluje svou filosofii neexistence špinavých peněz: „Vemte si například takového vysokoškolského učitele. Žádného veksláka. Uznávaného muže. Celý život bral někde na vysoké škole pět tisíc měsíčně a učil tam marxismus nebo něco podobně zbytečného. Celou dobu se tam za peníze nás všech ulejval. V čem jsou jeho dnešní úspory lepší než ty od trhovce, který šidil na váze své zákazníky? Nechtěl bych to rozhodovat.“

Když pak Klaus na závěr tiskovky usvědčí slovenského redaktora z neznalosti místopisu vlastní země, jeho úhlavní příběhový oponent Vlasák, ačkoli namítá, že Klaus manipuluje lidi a obklopuje se „drsňáky bez skrupulí“, kteří se k němu dostávají přes jeho narcismus, uzavírá: „Jedna věc se tomu vašemu Klausovi upřít nedá: V zemi, kde historicky vždycky vládla levice, přesvědčil miliony lidí, že jsou vlastně pravicoví liberálové.“

V druhé, slovenské linii příběhu, se zatím rýsuje Klausův odraz na slovensky specifickém zrcadle. Nový slovenský premiér Vladimír Mečiar, muž nostalgických vyprávění o svém těžkém dětství a životě s estébačkou, který Petru Pithartovi přísahá, že on je mezi Slováky jediný federalista, přitiskne během kompetenčních bojů Prahu ke zdi vyhlášením slovenské svrchovanosti, kterou sám vyvolal, následně přicestuje do Prahy a předstírá, že přišel hasit neočekávanou potopu. Slovenská reprezentace, která ho mezi sebe vytáhla, je najednou odposlouchávána tak, že si nedovolí otevřeně mluvit ani mezi vlastními čtyřmi zdmi. Poté co Klaus se svou stranou vyhraje volby, a je rezignovaným Havlem pověřen jednáním s Mečiarem, stanovuje Miroslav Macek taktiku pro jednání se Slováky: soustředit se na Mečiara, který jako jediný od začátku prohlašuje, že je federalista. Když si ale delegace sednou proti sobě, položí k překvapení celého svého týmu Klaus Mečiarovi sugestivní otázku: „Co jste vy Slováci zač? Jste hrdý národ? Za čí peníze chcete hospodařit? Za české nebo za své?“ Zatímco zbytek slovenské delegace se urazí, Mečiar v upřeném pohledu pozná v Klausových očích sobě rovného a odpoví: „Za svoje!“

Cesta k rozdělení země, jejíž občané se zatím ve většině vůbec nechtěli rozejít (a k tomu, aby se oba stali faktickými hlavami dvou nezávislých států, tak jak se to tehdy povedlo i hlavám sovětských a jugoslávských svazových republik), je otevřena.

Zbytek dílu, zachycující podobnosti jednání obou státníků, už je prakticky zbytečný.

Seriál České století

Od neděle 27. října 2013, kdy Česká televize odvysílala první díl Kosatíkova/Sedláčkova seriálu, jsem se ve svých recenzích jeho jednotlivých dílů především učil chápat poetiku jejich díla, naučit se způsobu, jak dekódovat jejich dramatické sdělení, postavené na motivech z našich národních dějin. Dnes myslím, že se přese všechny historické i inscenační chyby, typu, že Rudolf Slánský ve „svém dílu“ tvrdil, že nemá bratra (o kterém v tehdejší době každý věděl), že scénář byl komponován místy neuměle, že v různých dílech se operovalo s organizacemi, které tehdy ještě neexistovaly, a solilo solí, která se tehdy ještě nevyráběla, hodnotím nakonec vyznění celé série velmi kladně. V době, kdy se teprve pomalu a neuměle láme kletba Václava Klause, který „v zemi, kde historicky vždycky vládla levice, přesvědčil miliony lidí, že jsou vlastně pravicoví liberálové“, udělalo České století významný krok k rozbití tohoto dosavadního paradigmatu směrem k historické pravdě. Že i v tomto důležitém činu bylo ještě mnoho zamlčeno, anebo naznačeno, a nahlas nevyřčeno, že nebyla dotažena morální diskontinuita předrevolučního spisovatele a porevolučního státníka Havla, k níž se on sám mnohem otevřeněji přihlásil ve své poslední hře Odcházení a která byla skvěle charakterizována jeho spolubojovníkem Petrem Uhlem v komentáři pod tímto článkem v Deníku Referendum, a že ve výčtu těch, kteří rozkradli tuto zemi, nepadlo (mimo jiné) jméno Zeman, je fakt, který činí České století velmi zranitelným. Píšu tato slova vědomě jako ten, komu na Českém století záleží, protože jsem si je přes všechny chyby za onen rok a čtvrt jeho (přerušeného) vysílání zamiloval a vytěžil z něj onu, hlavní jednotící myšlenku, která se jako červená nit prolínala všemi díly: Až se příště naskytne dějinná příležitost, rozhodně nesmíme začít shora, ale zdola. Pokud tuto myšlenku domyslím do důsledku, pak tuto dějinnou příležitost máme už dnes…

 

ODKAZY:

Mé předchozí recenze Českého století:

Veliké bourání: http://www.blisty.cz/art/70791.html

 

Den po Mnichovu: http://www.blisty.cz/art/70850.html

 

Kulka pro Heydricha: http://www.blisty.cz/art/70966.html

 

Všechnu moc lidu Stalinovi: http://www.blisty.cz/art/71065.html

 

Zabíjení soudruha: http://www.blisty.cz/art/71164.html

 

Přerušení Českého století: http://www.blisty.cz/art/71237.html

 

Musíme se dohodnout a Je to jen rock´n´roll: http://www.kulturni-noviny.cz/permalink/12768

 

Petr Uhl v Deníku Referendum: http://denikreferendum.cz/clanek/19280-mystifikator-jan-machacek-z-respektu