Eseje Alberta Camuse: Nezapřít vlastní světlo, ani absurditu doby
V brněnském nakladatelství Host vyšly dosud nepublikované eseje Alberta Camuse. Jsou mimořádné nenásilnou naléhavostí svého obsahu i neobyčejně poetickou formou. Mladý Albert Camus se v nich jeví jako filosof přítomnosti, krásy, ticha i absurdity.
Camus zde jako filosof a básník rozporu neustále osciluje mezi zobrazováním smrti, nehybnosti, každodenní neúprosné nudy a mezi líčením žáru alžírského slunce, živočišnosti a touhy po životě, vyvěrající z prostředí, jenž se mu dílem osudu stalo rodnou oázou, kam se celý život myšlenkově ubíhá a vrací.
Eseje jsou přitom chronologicky rozděleny do tří podčástí: Rub a líc (vychází poprvé v Alžíru v roce 1937), Svatba (Alžír 1939) a Léto (Gallimard, Paříž 1954).
Prvně zmiňovaný Rub a líc samotný autor označil za svědectví svého druhu, i když dle jeho představ stylisticky nedokonalé. Představuje podle něj jedinečný pramen, takový, jenž u umělců živí esenci, kterou později promlouvá celá jejich zbývající tvorba. A vskutku, Rub a líc je osobní výpovědí o chudobě, smrti a věčných pochybách, je plný přiznaného cynismu, který je ale neustále vyrovnáván paprsky slunečního světla. Objevují se zde témata pro Camuse typická i v pozdějších letech, například v Mýtu o Sisyfovi nebo v románu Mor.
Eseje v Rubu a líci jsou prodchnuté existenciální závažností, Camus ale zároveň, už na tomto místě, ve svých 22 letech, relativizuje beznaděj a sám popisuje své dětství prosycené chudobou jako prosvětlené září plné přítomnosti, která se ani zdaleka nedala přirovnat k neštěstí.
Na hmotnou nouzi počátečních let svého života si nestěžuje, a tak například na konci prvního eseje ironicky konstatuje: „Smrt pro všechny, každému ale ta jeho. Konečně, slunce nám i přesto zahřeje kosti.“ Smrt, smrtelnost a nutnost přitakat životu i smrti jsou jednou z hlavních spojovacích linek vedoucích první sérií esejů, stejně jako neustále se navracející motiv světla.
Podobně konejšivý efekt jako svit slunce má ticho v různých formách, které Camus líčí napříč jednotlivými eseji. Ticho netečné matky, ticho chrámu, ticho siesty, hor, moře nebo letního večera, takové, které dovolí člověku neztratit sám sebe uprostřed konkrétního okamžiku.
Již v těchto pasážích se setkáváme s úseky textu naplněnými intenzivní kontemplací, jež je patrná zejména v pozdějších esejích. Zatímco první eseje Rubu a líce jsou neustálým vyvažováním misek vah, na nichž spočívají absurdita a víra, jak už napovídají i názvy kapitol (Mezi ano a ne, nebo Rub a líc), druhá část, Svatba, napsaná přibližně ve stejném období, je oslavou krásy a přítomnosti, především krásy a přítomnosti v opojné krajině, která je pro Camuse opětovně nalézaným domovem. Svatba je tak svatbou člověka se světem a s přírodou, plnou euforie a smyslových vjemů a potěšení. Camus popisuje krajiny, jež „jsou stavem duše“, ale ani v průběhu svého usebrání neopomíjí motiv smrti a všudypřítomný život staví do kontrastu s neschopností mluvit otevřeně o umírání. Sám se naopak zasazuje o pojetí smrti jako smrti vědomé: „Vytvářet smrti vědomé znamená zmenšovat vzdálenost, jež nás dělí od světa, a bez radosti přistupovat k završení, s vědomím povznášejících obrazů světa, o které navždy přicházím.“
Své myšlenkové i fyzické putování Alžírskem prokládá úvahami o tělesnosti a bezprostřednosti smyslů, jež podle něj přímo souvisejí s chudobou. Znovu tematizuje ticho, ale také „nadání pro nudu“ a živost místních obyvatel v protikladu s jejich strachem ze smrti, která je násilně vytěsňována a zesměšňována: „Národ vržený jako celek do své přítomnosti žije bez mýtů, bez útěchy. Všechny své statky vložil do téhle země, a vůči smrti zůstává tudíž zcela bezbranný. Byl zahrnut dary tělesné krásy. A spolu s nimi i neobvyklou nenasytností, která s tímto bohatstvím bez budoucnosti jde nevyhnutelně ruku v ruce. Vše, co se tu dělá, je poznamenáno odporem ke stálosti a lehkou myslí vůči tomu, co přijde.“
V posledním z esejů Svatby, nazvaném Poušť, Camus přemítá o přiblížení se pravdě (nebo pravdám), vzpouře, lásce a blaženosti zrozené z nepřítomnosti naděje. Na cestě Toskánskem v hluboké osobní meditaci hledá rovnováhu a míru v nemíře. (A sám později těmto esejům přiznává jistý patos, euforii vyvolanou z neodlučitelného pouta člověka se světem.) Žít podle něj znamená podávat trojí svědectví: v tichu, žáru a nehybnosti.
Po Svatbě následuje Léto, třetí soubor textů, které vznikaly průběžně v letech 1939−1958, přesto jsou svojí povahou neobyčejně sourodé. Léto začíná úvahami nad městem Oran, nad pouští, do níž je třeba občas unikat, aby člověk pochopil svět, a nad nehybností kamene. Neměnnost Oranu a tíha zdejšího kamene jsou pro Camuse symbolem nicoty jako úniku. Nicoty, které však v absolutní podobě nelze dosáhnout. Nicota se však zjevuje sama od sebe, společně se zásadními událostmi 20. století. Druhá světová válka přináší konečné zpochybnění teze o lineárním pokroku a kdysi opěvovaný rozum čelí nebývalé kritice. V tomto období „zimy lidstva“ se Albert Camus ve svém poválečném eseji Prométheus v podsvětí ptá:
Co znamená Prométheus pro dnešního člověka? Pro člověka, který snese odklad svobody, jež se mu stává stále větším přepychem. Člověk podle něj čím dál více podléhá technice a rezignuje na krásu a umění, na rozdíl od Prométhea, který stroj od umění neodděluje. Camus však po tomto konstatování současně dodává, že každé znetvoření člověka je pouze dočasné.
I v následujících textech ovšem nepřestává kritizovat současnou evropskou civilizaci, především kvůli její přílišné nemíře a vyprázdnění rozumu. Zatímco antické Řecko znalo míru a meze, současná Evropa „už nefilosofuje ranami kladiva, ale kanonádou. (…) Nehledě na to, co o tom tvrdí, naše doba svět opouští. (…) Jako bychom z oka vypadli oněm šaškům z Dostojevského, kteří se chvástají kde čím, stoupají ke hvězdám, než si při první příležitosti přede všemi ušijí z ostudy kabát. Ne, nám chybí jen ona lidská hrdost, to znamená věrnost naším mezím a jasnozřivá láska ke svému údělu."
Albert Camus však zůstává filosofem dvojí paměti − vychován od počátku svého života v bídě a s pohledem na krásu. S takovým množstvím slunce na paměti, jak poznamenává, nemůže vsadit jen na absenci smyslu. Háv absurdního myslitele je mu přiřčen z vnějšku a nelze jej absolutizovat, stejně jako relativní optimismus některých jeho esejů.
Ty nejsou prvoplánově moralizující, ale ve své myšlenkové intenzitě etické otázky otevírají. Albert Camus tak čtenáři zprostředkovává intenzivní pocit a vědomí toho, že závažnost lidské existence a její absurdita nebo naopak smysluplnost jsou i nadále zásadními otazníky a výzvami tohoto i předchozího století.
Albert Camus: Eseje. Přeložil Denis Molčanov. Host, Brno 2014.
Albert Camus (1913−1960) byl francouzský spisovatel, filosof, dramatik a publicista narozený v Alžírsku. Je považován za jednoho z hlavních představitelů existencialismu, přestože sám takové označení odmítal.