Koleda
Vánoční báseň J. V. Sládka.
My malí koledníci
jsme z dálky přišli k vám
a noviny vám nesem,
co udály se tam.
Je pravda každé slovo
a žádné slovo lež;
my zazpíváme rádi,
vy poslouchejte též:
Až z Betlema jsme přišli,
tam všecko plesá dnes,
jen jeden tam se mračí,
to král je Herodes.
Tam zrodilo se děcko,
jak neviděl ho svět,
to zrovna jako v zimě
by májový byl květ.
Žeť bylo, jako kvítek
se v poli rozvije:
byl pěstoun jeho Josef
a matka Marie.
A zrodilo se v chlévě,
když noci bylo půl,
a hřáli jsou je v jeslích
jen oslátko a vůl.
Však jak se narodilo,
hned o tom vyšla zvěst,
neb nad Betlemem svitla
ta nejkrásnější z hvězd.
A celý svět ji spatřil
a dary své tam nes',
a v paláci se mračil
jen ten král Herodes.
Jakž neměl by se mračit,
a jak pak by se smál,
když na tisíckrát větší
než on se zrodil král.
Ba, v jeslích král byl větší,
než na trůnu kdy žil,
a dary, které dostal,
hned chudým rozdělil.
A ovečku kdo přines',
jich pět si hnal i víc
a dukátek měl v kapse,
kdo dříve neměl nic.
Ba, od počátku země
tak šťasten nebyl svět. —
Jak Herodes to slyšel,
hned hněvem celý zbled'.
Tak rozlítil se velmi;
a krutý rozkaz dal,
by zavražděn v té chvíli
byl chudých lidí král.
Však anděl Boží ve snách
to Panně Marii řek'; —
té noci s Jezulátkem
se dali na útěk.
A na oslátko sedli
a měli velký spěch; —
tu potkali jsou teprv
nás koledníky z Čech.
Neb spatřili jsme také
tu nejkrásnější z hvězd
a do Betlema vyšli; —
však daleko tam jest.
Jak Ježíšek nás viděl,
hned řek': „Тy Čechy znám,
těm dát bych měl tak mnoho,
však nic už nemám sám.
Já zlato, myrrhu rozdal
už těm, kdo přišli v čas,
vy, Češi, jako vždycky,
jste přišli pozdě zas.
Leč přece, dítky, domů
chci aspoñ vzkaz vám dát:
že milým Jesulátku
jen ten, kdo vás má rád.
A těm, kdo jsou tak chudí
a duší nevinní,
co dobrého kdo dělá
že mně to učiní.“ —
A Panna Maria libě
se pousmála hned,
a jeli do Egypta,
a my šli do Čech zpět.
My malí koledníci
jsme z dálky přišli k vám
a povídáme jenom,
co Ježíšek řek' sám.
Ať po jablíčku dáte,
neb co kdo může dát, —
vám splatí Jesulátko
to v nebi tisíckrát.
Josef Václav Sládek (Ze sbírky Zvony a zvonky, 1894)