KULTURNÍ NOVINY - nezávislé mediální družstvo (production)

Jeden z našich kmenových autorů – a dalším uplatněním též „sociální pracovník, domovník a práce všeho druhu se slovem“ – rozvedl svůj bilanční anketní příspěvek do obsáhlejšího textu.

1. Která kniha, výstava, film, koncert či divadlo z letošního roku patří mezi vaše nejsilnější zážitky?

Kniha: Je to už několik let, co se v našem královéhradeckém literárním Spolku přátel krásného slova dvěma „spoluspolkovníkům“ povedlo napsat sci-fi povídky, které ještě než byly vydány, přestaly být vědeckou fikcí, protože se splnily. Tak vznikl nový žánr re-pre (real prediction, reálná předpověď), který se bleskurychle rozšířil po českých literárních luzích a hájích a v němž jsou psány další a další povídky, z nichž Spolek už před dvěma lety vydal první sbírku pěti českých autorů Odpor je zbytečný, kde se postavy a děje jednotlivých povídek díky důmyslné editaci vzájemně prolínají, a tvoří tak do jisté míry jednolitý děj.

V tomto roce byl pod názvem My jsme vám to říkali vydán druhý díl, který je už mezinárodní (obsahuje díla sedmi českých a dvou slovenských autorů). Čtvrt roku po svém vydání je celý jeho náklad beznadějně rozebrán a čeká ho dotisk. Pokud se někdo chce setkat se světem, který možná už zítra bude tu, světem, kde se na každém kroku vznášejí všudypřítomné trojrozměrné emotikony (které když sežere pes, je mu po nich špatně) a reklamy, od jejichž vlezlé přítomnosti vám pomůže jen speciální odstiňovací kombinéza, a kde do školy místo studentů chodí (respektive jsou do ní nošeni) elektroničtí plyšoví medvídci TEDDíci (Translační Encefalo-Dynamické Doplňky), mohu mu doporučit tuto povídkovou knihu. Říkám to skoro nestranně, neboť ač jsem uveden v tiráži, nejsem v knize coby autor (tedy až na nějakou tu korektorskou čárku, změněný výraz, i-y nebo accent circonflexe) nijak zastoupen…

Výstava: Tady mám velké mezery – ale kdyby to mohl být folklorně-etnografický zážitek, pak by to byla lužickosrbská Velikonoční jízda, které jsem se letos na jaře poprvé zúčastnil. Tenhle zážitek (o to větší, že šlo o zážitek NEKATOLÍKA z vymírajícího šedesátitisícového národa, který uprostřed saského a braniborského protestantského a dnes už i muslimského moře drží z větší části při životě venkovští KATOLIČTÍ faráři) jsem myslím vyčerpávajícím způsobem popsal ve své reportáži Jutry.

Film: a) Ačkoli jsem ho před lety už viděl, na začátku tohoto roku jsem si znovu pořídil film Hynka Bočana podle předlohy Karla Michala Čest a sláva. Příběh rytíře Václava Ryndy z Loučky a na Poříčanech, syna českobratrského otce, který se podřídil a za rekatolizace zalezl na svůj statek jako krtek, naučil se se svou situací žít, ale pak ho z nory vyryli…, mi učaroval. Příběh agentů druhé strany, kteří Ryndu vybudí z letargie slovy o svobodě a pak, poté co zničí všechny jeho jistoty, po vyhlášení vestfálského míru, utečou, mi daleko víc než léta 1968–1969, kdy byl natočen, připomněl dobu po roce 1989.

Musím přiznat, že Rynda, jenž jen s hrstkou dobrovolníků, kteří by se dali spočítat na prstech jedné ruky, jede za svou čestnou myšlenkou do jisté záhuby (a za nímž stále vidím stát jeho autora Karla Michala, kterému se ve švýcarské emigraci vysmáli, když řekl, že je scenárista, a tak než by dělal v televizi potupnou úřednickou práci, jezdil raději denně do továrny škrabat rez z pilníků), je mi nyní bližší než kterákoli jiná filmová postava. To vše ještě umocňuje geniální hudba Zdeňka Lišky, jehož tvorba na renesanční texty mi daleko víc než barokem zní soundem šedesátých let dvacátého století, zlatého věku této země.

b) Sám jsem tím byl překvapen, ale v druhý (ten aktuálnější) audiovizuální zážitek roku se vyvinul seriál České století, který jsem už loni na podzim díl po dílu recenzoval v Britských listech. Seriál mi přišel plný historických, scenáristických i inscenačních chyb, nicméně už od začátku jsem scenáristickému debutantovi Kosatíkovi neupíral vysokou míru sugestivity jeho předlohy. Jak se ale seriál začal chýlit ke konci (zvlášť ve „druhé řadě“, po hrubém dramaturgickém faulu roční přestávky), začínal jsem poetiku Kosatíkova–Sedláčkova seriálu chápat. Kdybych ho jako recenzent přirovnal ke slohové práci, červenala by se mými opravami od začátku do konce – ale za celkové vyznění musím autorům nakonec dát jedničku.

Myslím, že nejsem jediný, kdo se nakonec s otevřenou pusou díval, jak z obrazovky České televize (právě ve dnech, kdy se před její hlavní budovou demonstruje za nestranné a necenzurované informace!) zaznívá příběh o jednom váhavém disidentovi, a především o jednom charismatickém ekonomovi, kteří jako hypnotizéři přesvědčili tradičně levicový národ, že je vlastně národem pravicových liberálů… Myslím, že České století, seriál, který v devíti příbězích vypráví o jitru kouzelníků, kteří jsou znovu a znovu schopni přesvědčit tento národ, že chce to, co vlastně nechce, dokázal nemožné. Začal měnit paradigma.

Koncert a divadlo: Kdysi jsem poznal velkého muže, filosofa Jiřího Hermacha, zakládajícího člena Charty 77, který měl ovšem tu smůlu, že patřil do „nesprávné skupiny“ (mezi osmašedesátnické obrodáře), následkem čehož když v roce 2011 (těsně před svými stými narozeninami) zemřel, vyšly v celém českém tisku jen dva nekrology – od Petra Uhla a ode mě. Díky mému nekrologu jsme se navzájem objevili s jeho dcerou Janou, herečkou a bývalou členkou souboru Městských divadel pražských. Po tříleté virtuální známosti jsem byl (i se svými klienty) pozván na její zájezdové představení Piaf: Známá neznámá (stvořené z písniček Edith Piaf a příhod nejen z životopisné knihy Vrabčákova celoživotního stínu Simone Berteautové, které „táhnou“ ve třech s šansoniérkou Evou Kriz-Lifkovou a pianistou a skladatelem Liborem Dvořákem) – to když se šňůra přiblížila co nejblíže k nám, do Dašic.

Recenzent ve mně by nejspíš napsal, že celé představení drželo jako na pevném ocelovém provaze na hlase Evy Lifkové, který během pár vteřin (tak jako to bylo v případě Edith Piaf) odnáší posluchače do jiných sfér. Jako asistent postižených jsem ale také pozoroval své svěřence. Hleděl jsem do tváře jedné nemocné paní, kterou z normálního života vyřadila těžká závislost, jež u ní byla reakcí na bolest nemoci. Prožila pak opravdu velmi těžký život. V pasážích, kde se mluvilo o Editině bezdomovectví, a potom v těch, v nichž se probírala Editina závislost na morfiu, seděla nehnutě, svaly v obličeji se jí ani nepohnuly, jen z očí téměř v proudech stékaly po tvářích pramínky slz. Když jsem s ní potom mluvil, dozvěděl jsem se, že během těch několika minut pochopila, co si sama způsobila, a prožila očistnou katarzi. Ano, během oněch ani ne dvou hodin představení byl s námi sám smysl divadla a hudby.    

2. Otázka povolební: Do které politické strany, uskupení či do které osobnosti vkládáte naději, že něčím pozitivním přispěje?

Naději vkládám do sebe. Asi týden před 17. listopadem se moje kamarádka Dáša Daňková v jednom facebookovém statusu zmínila, že na jejich gymnáziu organizuje vzpomínkovou akci k dvacátému pátému výročí revoluce a že mezi jinými hosty oslovila i jednoho disidenta z našeho kraje, který za boj proti minulému režimu seděl tři roky ve vězení. Ten jí ale odepsal, že s ohledem na systém, který se v této zemi od té doby vyvinul, odmítá asistovat při pomlouvání režimu minulého. V dialogu, který se pod tímto statusem rozvinul, dali diskutující dohromady ještě nejmíň deset dalších jmen disidentů, které znají a kteří dnes mají podobný odmítavý postoj k oslavám pětadvaceti let existence porevolučního systému, již vykoupili svojí svobodou a mnohdy i zdravím.

Tehdy jsem dostal nápad na placku s nápisem „Není co slavit“, jejímž nošením by sympatizanti během 17. listopadu oslavili významné fenomény, které toto datum také přineslo: od faktu, že si dnes už tisíce českých školáků nemohou dovolit ani oběd ve školní jídelně, přes vysokou míru nezaměstnanosti a bezdomovectví (každá zima stojí život desítky lidí bez domova), minimální mzdu, kterou mají z východní Evropy níže už jen Litva, Bulharsko a Rumunsko, přes fakt, že všechna česká papírová média jsou v rukou průmyslových oligarchů, přes vyprodanou či přímo zlikvidovanou tradici české kultury, přes rozkradené a vyprodané firmy, které byly desítky i stovky let „rodinným stříbrem“ země v době, kdy se ČR naopak stává balírnou, montovnou a skladovnou Evropy, až po největší polistopadový tunel vůbec – lichvářský exekuční zákon, podle něhož český exekutor dostává 800 % z dlužné částky a pro jednu nezaplacenou jízdenku má právo zabavit i dům, což je unikátní fenomén (v celém civilizovaném i necivilizovaném světě nemající obdoby), který na jedné straně vyrábí nové bezdomovce a na straně druhé přináší české exekuční mafii při stávajícím počtu exekucí (jichž je ročně kolem milionu), přibližně čtyři miliardy korun čistého ročního zisku.

Úspěch našeho hnutí byl nebývalý. Po Moravě a jižních Čechách šířil naše placky svobodný ekolog Jiří Guth-Jarkovský a v Praze Ivana Kalenská, absolventka sociální práce na Univerzitě Hradec Králové a spoluzakladatelka hnutí Srdcerváči (mimochodem dcera jednoho z prvních signatářů Charty 77, který byl normalizační vládou donucen k emigraci). Naší plackové akce se různou formou zúčastnilo odhadem asi dvě stě lidí, z nichž největší radost mi udělal výzkumník v oblasti léků proti rakovině Boris Cvek z Katedry buněčné biologie a genetiky olomoucké univerzity, docentka Vysoké školy mezinárodních a veřejných vztahů Ilona Švihlíková, majitel reklamní agentury a potomek jednoho z nejstarších známých českých rodů Děpolt Czernin, režisér královéhradeckého Klicperova divadla a dnes už téměř monopolní autor rozhlasových adaptací a čtení Českého rozhlasu Pavel Krejčí, dramaturg Slováckého divadla v Uherském Hradišti Libor Vodička a dramatik, jehož hry se nyní hrají jak v pražském, tak v brněnském Národním divadle, Roman Sikora.

Moje perspektiva

Naši sympatizanti mají, jak vidno, téměř shodný počet i postavení, jako měli v lednu 1977 signatáři Charty 77. Můj plán je tedy jasný: V listopadu 2027 revoluce, na konci prosince bych se chtěl vidět na Hradě, v únoru 2028 bych rád pronesl zásadní projev před oběma částmi parlamentu nějaké v té době vládnoucí velmoci a už tři roky po smrti bych chtěl mít v parlamentním foyer bustu v kubistickém duchu. Jediné, co mi k tomu v tuto chvíli chybí, je pět let vězení. Nicméně myslím, že to ještě dohoním. Informací, že na mě bude podáno trestní oznámení, se mi během akce „Není co slavit“ dostalo dost…