KULTURNÍ NOVINY - nezávislé mediální družstvo (production)

Našim spolupracovníkům a blízkým autorům jsme položili dvě otázky vztahující se ke kulturním zážitkům uplynulého roku a k politicko-společenským očekáváním do roku nového, jež bude možné zhodnotit opět za rok v této anketě.

1. Která kniha, výstava, film, koncert či divadlo z letošního roku patří mezi vaše nejsilnější zážitky?

2. Otázka povolební: Do které politické strany, uskupení či do které osobnosti vkládáte naději, že něčím pozitivním přispěje? A proč? Úvaha se může vztahovat k lokální, regionální i celostátní úrovni.

Jakub Grombíř, redaktor Kulturních novin

1. Petr Kotyk a kolektiv: Hlučná samota (Sto let Bohumila Hrabala). Radši bych samozřejmě uvedl nějaké původní dílo, ale tento rok na ně jaksi nebyl moc úrodný. Rozsáhlá hrabalovská publikace je sestavena pečlivě, není jen povinným příspěvkem k výročí či reprezentativní ozdobou knihovny, ale nabízí také řadu nových podnětů k přemýšlení o Hrabalovi a jeho díle.

2. U nás už do žádné. V cizině se stále slibněji ukazuje SYRIZA, doufejme.

Jiří Guth, ekolog a učitel

1. Nemohu si pomoci, budu regionální. Hodně silný zážitek byl koncert Pavlíny Jíšové (s dcerou) u nás v Borovanech v tzv. škapulířové kapli bývalého kláštera. Byla to součást šňůry k jejich „novému“ CD To já, písnička (uvozovky proto, že je to retrospektiva) – takže CD k tomu zážitku přibaluji. Lapidárně řečeno, to cédéčko je velice ženské, a to nejen obsazením.

Slova a obrazy jsou mistrně propojeny v knize nazvané trochu suše Kleť a Blanský les. Už podtitul napoví víc: Obraz krajiny, krajina v obrazech. Editory a spoluautory jsou Svatomír Mlčoch a Kamila Žifčáková a kniha představuje asi stovku děl jednačtyřiceti výtvarných umělců, kteří emblematickou horu jižních Čech zobrazili v posledních skoro tři sta letech. Nedosti na tom, v knize se výjimečně, zcela organicky, propojuje hledisko krajinomalby s ekologií krajiny. Chystá se i výstava originálů a už byla otevřena virtuální galerie.

2. Určité naděje vkládám do Matěje Stropnického, který „postoupil“ z úrovně místní části na náměstka primátorky celé Prahy. Dále chovám naději, že Jan Keller se v Evropském parlamentu nevzdálí tuzemské agendě ani se nenechá nějak semlít nebo obrousit bruselskými institucemi. Zatím to vypadá slibně! Konečně předpokládám a doufám, že i nadále bude mnohým pozitivním přispívat Vladimír Špidla, byť je teď v trochu neviditelné funkci ředitele Odboru poradců a poradkyň předsedy vlády.

Naďa Johanisová, ekologická ekonomka

1. Velmi mě zaujaly dvě letos vydané knížky, obě od českých autorek. Ta první, V korunách stromů se mi zdálo od Markéty Kotkové, vyšla vlastním nákladem autorky, která pozoruhodné barevné grafiky na téma různých druhů stromů doplnila vlastními verši, jež každý ze stromů současně oslovují, oslavují a propojují s hlubšími archetypy v nás. Tato kniha je pro mě ohromující.

Druhou knížku, Zavři oči a otevři pusu od Jany Červenkové, vydalo brněnské nakladatelství Doplněk. Autorka, narozená v roce 1939, poutavou románovou (téměř detektivní) formou představuje svět raného poválečného Československa očima tehdejších mladých lidí. Tato knížka může podle mě směle konkurovat Kunderovi a Škvoreckému a v lecčems (třeba v jemné psychologické perokresbě hlavních postav) je i předčí. Ukázala mi padesátá léta v novém světle.

2. Naděje vkládám v novou brněnskou radnici, uskupení Matěje Hollana a zelení...

Roman Kopřiva, germanista

1. Nejmodřejší kurzívka: Jan Skácel a jeho ohlas v Německu. Čtení z lyriky a fejetonů Jana Skácela v německém překladu Reinera Kunze 9. prosince 2014 u příležitosti 25. výročí smrti Jana Skácela (7. listopadu 1989) v Kabinetu lyriky v Mnichově.

Jan Skácel se změn v roce 1989 nedožil a jeho reakce na vývoj potomních pětadvaceti let by nejspíš byly nejvýš kritické. Skácelovu lyriku v Německu ovšem čtenáři díky víc než padesátiletému úsilí jeho překladatele Reinera Kunze vnímají dost pozorně (asi sto dvacet posluchačů v naprosto přeplněném sále!). Skácel se také stal v roce 1989 korespondujícím členem Bavorské akademie krásných umění v Mnichově a dostal Petrarkovu cenu (v italské Lucce, laudatio Peter Handke) a další ve slovinské Vilenici.

Známe v české literatuře vůbec jeho překladatele Reinera Kunze? A jeho literární dílo? Reiner Kunze obdržel za svou lyriku, překladatelské dílo a občanskou statečnost při protestu proti rozbití pražského jara a okupaci Československa v roce 1989 Cenu Jihomoravského kraje 2014 a cenu Gratias agit českého ministerstva zahraničí, dále pak v září Hohenschönhausenskou cenu pro oběti Stasi (nechvalně nejznámější vězení východoněmecké tajné policie v Berlíně) a Cenu Franze Josefa Strausse (Hans Seidel Stiftung). Jeho mottem je camusovské „krása a svoboda“. Jaký byl ohlas na Skácelovu smrt doma?

2. Naději lze snad vkládat víc do světců než do politiků a politiky je nejspíš třeba měřit podle světců (i když to není nejspíš většinové měřítko): podle svatého Václava (věčný kníže – rex perpetuus země české, od něhož si to ostatní jen půjčují), svaté Anežky České i podle mučedníků a konfesorů svědčících pro Krista proti totalitárním režimům ve středovýchodní Evropě – Maxmiliána Kolbeho, Jerzyho Popieluszka, Aloise Andrického (Srbská Lužice), Dietricha Bonhoeffera a Edity Steinové, tedy karmelitánky Sr. Benedikty a S. Cruce OCD, spolupatronky Evropy, P. Ruperta Mayera SJ. a Josefa Toufara, Jana Buly a mnoha dalších. Od těchto mučedníků a vyznavačů přicházejí výraznější hybné podněty i ženskému a sociálnímu hnutí než odkudkoli odjinud.

Petr Mezihorák, doktorský student sociologie

1. Je to spisovatel. V českém prostředí vcelku dobře známý, ale o to méně čtený. Jmenuje se Stefan Zweig. Hřbet jeho souboru novel s tajemným názvem Amok jsem vídal od narození v knihovně rodičů. Jde o jedno z prvních slov, které jsem přečetl, a to prostým poskládáním písmen za sebe, aniž bych rozuměl celku. Film Wese Andersona Grandhotel Budapešť, který se velmi volně inspiruje Zweigovým životem a dílem, mě podnítil k vytažení knihy z poličky. Zaujat jsem pokračoval i Zweigovou autobiografií Svět včerejška, která mě naprosto uchvátila.

2. Jako člověk žijící v Brně jsem samozřejmě zvědavý na Žít Brno. Těžko říct, jak se se všemi těmi nároky, které jsou na ně nyní kladeny, poperou. I když nesouhlasím s některými jejich prohlášeními a trochu zvláštními povolebními dohodami, čímž myslím především Martina Landu, který se na Brně-střed stal starostou ze čtvrtého místa na kandidátce, což nepovažuji za úplně průhledné, věřím jejich kolektivní schopnosti být tvůrčí.

Marta Mrázová, muzejní pracovnice a spolupracovnice Kulturních novin

1. V poslední době mě oslovila kniha Michaela Kumpfmüllera Nádhera života o posledním roce života Franze Kafky, který prožil s Dorou Diamantovou. Nevšední, citlivě, ale bez patosu napsaný milostný román. Co se týče hudby, nádherný byl koncert brněnské filharmonie, která hrála Epos o Gilgamešovi Bohuslava Martinů.

2. Se sympatiemi sleduju novou koalici na brněnské radnici. Doufám, že bude lépe spolupracovat než ta předchozí a že se konečně začnou řešit skutečné problémy, které město trápí.

Pavel Pokorný, novinář a bývalý učitel

1. Knihy: Corrie ten Boom: Tulákem pro Krista (více o knize viz například zde), Kleť a Blanský les: Obraz krajiny, krajina v obrazech (viz zde).

Výstavy: Alfons Mucha: V zrcadle doby a Tvrzení moderny – obě v Alšově jihočeské galerii v Hluboké nad Vltavou.

Filmy: Zuzana Piussi: Přímý přenos (více o filmu viz zde), Nanking! Nanking! (viz zde)

Koncert: Doležalovo kvarteto (Krumlovské podzimní recitály, místo: synagoga, více viz zde).

Divadlo: Molière: Měšťák šlechticem, veselohra osmé třídy W-školy České Budějovice v Jihočeském divadle.

2. Naděje vkládám do Klíčového hnutí v čele s Táňou Fischerovou. Avšak je to politický projekt dlouhodobý, bude-li vytrvalý; nepředpokládám u něho – bohužel – výrazné preference na straně voličů. Spíše jsou nyní „in“ dynamické strany, hnutí a uskupení typu Pirátů, lidí kolem Změny (v určitých regionech), někde může dojít – snad konečně – ke spojení alternativnějších idejí a myšlenek například dle vzoru koalice Společně pro České Budějovice, do které se spojila Česká pirátská strana, Strana zelených, Politické hnutí Změna a Klíčové hnutí. Obávám se však, že takzvaní politici z povolání se budou přesouvat tam, kde bude proudit zdroj peněz; takže buď zůstanou u „tradičních“ stran, nebo se jako „nezávislí“ přemístí do různých prospěchářských spolků typu ANO, TOP 09, ODS, ale i ČSSD a tak podobně.

Pro mě mohou být opravdovou nadějí politici jedině s duchovním nadhledem a vhledem; tací, kteří otevřou oči ostatním a kteří zůstanou sami sebou na jakékoliv úrovni, ať lokální, regionální, celostátní či mezinárodní. Prospět mohou ti, kdož nebudou míchat s oblastí politickou zájmy (nejenom své) hospodářské, ekonomické, ba ani jiné nepolitické. Spíše čekám na člověka (nebo hledám člověka), který jasně ukáže, že jedná v politice nadosobně; viz například Táňa Fischerová. Doufám, že se prosadí – nebo bude respektován – v politice nějaký muž, jenž projeví charisma nositele idejí i činů zároveň.

Petr Slinták, filmový historik a publicista

1. Příběh kyjovského outsidera Miroslava Tichého je mediálně propraný. I tak mě potěšilo skvělé divadelní představení Tichý Tarzan, které jsem navštívil v Divadle Husa na provázku. Byl to nečekaný zážitek!

Pokud jde o film, tak jsem si po letech před velkým plátnem potvrdil, že Strom na dřeváky (1978) od Ermanna Olmiho je jedním z nejzdařilejších filmových opusů, které kdy byly natočeny. Přes tříhodinovou délku bylo tímto snímkem, který evokuje život rolníků v Lombardii v devatenáctém století, zaujato i dalších třicet diváků. Na moravském maloměstě je taková návštěva artového filmového představení povzbuzující (více nejen o tomto filmu se lze dozvědět zde).

Pokud jde o literaturu, tak bych poukázal na vnitřní sílu poezie již zesnulého kapucínského kněze a básníka Jiřího Jana Víchy. V programu stanice Vltava Českého rozhlasu by měl být v první polovině příštího roku o něm odvysílán radiodokument.

2. Jsem zvědavý, zdali Jiří Dienstbier i díky své ministerské funkci „dozraje“ a za pár let vykročí k opětovné kandidatuře na prezidenta ČR. Jeho názory jsou čitelné, konzistentní a nepopulistické. Zajímá mne také, jak se osvědčí Piráti v Mariánských Lázních a noví zastupitelé z menších politických uskupení v Brně či Praze. A zda se v touze mít jinou politiku a politiky začnou lidé více angažovat v místech svého žití. Protože bez soustavného zájmu už o komunální dění se neutěšená situace české společnosti sotva změní. V neposlední řadě mě zaujala i promluva papeže Františka v Evropském parlamentu. Tak nějak by mohl vypadat základ střídmé ústavy EU, která by byla hodna úcty.

Martina Vohralíková, bohemistka a korektorka

1. Mezi mé letošní nejsilnější kulturní zážitky bezesporu patří zhlédnutí mrazivě-groteskní „jevištní reportáže“ Putin lyžuje v podání brněnského Divadla Líšeň. Hra vznikla na motivy knihy Ruský deník zavražděné novinářky Anny Politkovské a zpracovává téma nástupu Putina k moci, jež se letos bez přičinění jejích tvůrců samo silně aktualizuje. Desetiminutový sestřih představení si můžete pustit zde. Celá inscenace se odehrává uvnitř vojenského stanu, ve kterém sedí i diváci a s nímž soubor podniká také zájezdová představení.

2. Možná příliš idealisticky (ale vem to čert) vkládám naději do působení nově zvolených zástupců recesistického hnutí Žít Brno v zastupitelstvu brněnského magistrátu a v zastupitelstvu městské části Brno-střed. Tak chlapci a děvčata, držte se!