KULTURNÍ NOVINY - nezávislé mediální družstvo (production)

Ve středu 10. prosince uspořádala brněnská pobočka Masarykovy demokratické akademie konferenci věnovanou evropanství Jaroslava Šabaty, zastřešenou názvem Evropan Jaroslav Šabata. V průběhu dvou větších panelových bloků postupně vystoupilo šest panelistů, jeho osobních přátel a spolupracovníků, kteří na něj zavzpomínali jako na výjimečně statečného muže, člověka nesmírně laskavého a tolerantního, a jako na zastánce dialogu, pro nějž politika představovala cestu k rozšiřování svobody.

V úvodu konference vystoupili Zuzana Brzobohatá a Martin Ander, kteří zdůraznili současnost Šabatových názorů v oblasti vzdělávání k občanské společnosti a v oblasti šíření myšlenky jednotné Evropy. První panelový blok zahájil slovenský disident Ján Budaj se svým příspěvkem Šabata a Slovensko. Jaroslav Šabata byl podle něj nadčasovým myslitelem a vzácně vzdělaným člověkem, jehož životní filosofie je důležitá i v současných dnech. Ján Budaj dále zmínil Šabatův cit pro slovenské problémy a v obecnější rovině jeho neobyčejnou toleranci a laskavost. Byl pro něj člověkem dialogu, který je ochoten a schopen diskutovat i s názorovými protivníky. Ze svých osobních vzpomínek pak Budaj odbočil k zamyšlení se nad tím, proč 21. srpen dosud není státním svátkem, svátkem disentu, někteří disidenti prý na to tak trochu čekali. Co se týká česko-slovenských vztahů, vyzdvihl, že Jaroslav Šabata byl také jedním z posledních, kdo usilovali o udržení federace v polistopadových dnech. V polistopadové éře působil jako poradce Michala Kováče, pozdějšího prezidenta Slovenské republiky, a Budaj celkově ocenil jeho pozitivní vklad do česko-slovenských vztahů. Byl podle něj pravý „homo politicus“, ten, který má potřebu zpochybňovat příběh lidstva, ale současně trvat na smyslu dějin a věřit, že svět se dá změnit. Politika Jaroslava Šabaty byla cestou k rozšiřování svobody.

Autorem druhého příspěvku byl Jan Šícha, který přednesl svoji řeč na téma Šabata a Německo. Uvedl, že německá strana dodnes velmi kladně hodnotí existenci u nás spíše nedoceněného a zapomenutého Šabatova textu, tzv. Pražské výzvy, v níž signatáři vyzývali západní mírové a lidskoprávní organizace, ale i vlády, aby zajistily demokratický mír překonáním poválečného rozdělení Evropy. Jaroslav Šabata byl přesvědčen, že rozdělení Německa je pozůstatkem druhé světové války, a jeho sjednocení vnímal jako počáteční bod a předpoklad k sjednocení celé Evropy. Jeho cílem bylo „vytvářet ze současných politických pohybů vyšší celek“.

Petr Pospíchal ve svém bloku Šabata a zahraniční politika Charty 77 zdůraznil důležitost, jakou pro něj měl osobní vztah s Jaroslavem Šabatou, zmínil jejich časté rozhovory a vyzdvihl jeho informovanost a obeznámenost s politickou situací, které si udržoval i v letech strávených ve vězení. Například perspektivu Charty si dokázal osvojit velmi rychle, i když její zrod nemohl sledovat bezprostředně. Šabata podle něj nebyl politikem v dnešním slova smyslu, ale politikou žil. Politické dění vnímal s nesmírným zaujetím a politický úspěch pro něj nebyl spojený se zviditelňováním, ale s uskutečňováním cílů. Tak se již v roce 1978, krátce po svém propuštění z vězení, stává iniciátorem československo-polských setkání na polských hranicích. Petr Pospíchal v kontextu česko-polských debat zmiňuje dvě hlavní komunikační linie: první, podle něj inspirativní a neuzavřenou, spočívající v dialogu s polským disentem zastoupeným mimo jiné Jackem Kuroňem nebo Adamem Michnikem, druhou reprezentovanou Janem Pavlem II. a evangelíky. Také podle Petra Pospíchala Jaroslav Šabata vytvářel podstatnou linku evropanství, která může být dodnes inspirací.

Na Pospíchalův příspěvek po krátké pauze navázal Jan Kavan s dalším konferenčním podblokem Šabatova vize Evropy a světa. Podobně jako Jan Šícha zmínil důležitost Pražské výzvy jako nejvýznamnějšího dokumentu z období dialogu disentu a západní Evropy, v němž bylo explicitně odsuzováno porušování lidských práv. Dalším Šabatovým počinem byl otevřený dopis Edwardu Thompsonovi, obsahující vizi demokratické a samosprávné Evropy. Postuloval v něm potřebu strategie demokratického přetvoření Evropy a ideu jejího sjednocení. Poté, co se Janu Kavanovi podařilo zprostředkovat dialog těchto dvou mužů v podobě pravidelné korespondence, mohla být zahájena také komunikace Charty s protijaderným hnutím END (European Nuclear Disarmament). Kavan dále poukázal na členství Jaroslava Šabaty v čestné radě čtvrtletníku Eastern European Reporter, vydávaného v exilu ve Velké Británii, a zmínil, že terčem Šabatovy kritiky byla do sebe uzavřená Evropa elit. Navíc podle něj Šabata už v osmdesátých letech poukázal na mocenskou převahu a nebezpečí finančních oligarchií, proto formuloval potřebu politicko-mocenského obratu. Jan Kavan svůj příspěvek uzavřel tím, že je záhodno navázat na myšlenky Jaroslava Šabaty a „zabít jeho sny“ tím, že je budeme realizovat.

Patrik Eichler ve své části Šabata jako téma vědecké práce přešel k praktičtějším návrhům do budoucna. Jaroslav Šabata byl podle něj natolik zásadní politickou postavou, že by vzpomínka na něj a jeho dílo měla zůstat pečlivě uchována v paměti demokratické levice. Za tímto účelem vyjmenoval několik tematických okruhů, které by dle jeho názoru zasloužily pozornost a důkladné odborné zpracování. Mezi nimi se objevilo například téma protišabatovské kampaně v roce 1968, časopis Index, jehož byl Šabata vydavatelem, nebo Listy pro kulturní politiku jako médium, které na něj mělo významný vliv.

Podobně, do budoucnosti orientovaný charakter mělo i vystoupení Jakuba Patočky Evropský dům Jaroslava Šabaty, v němž přišel s návrhem k vybudování stejnojmenné brněnské kulturní, ekologické a vzdělávací instituce. Upozornil na platnost Šabatových názorů týkajících se mezinárodní situace a na to, že v průběhu svého života své názory neměnil, ale pouze dále precizoval. Podle Patočky je především škoda, že jméno Jaroslava Šabaty není ve větší míře známo většímu počtu mladých lidí a studentů; právě proto by na základě podnětu Aleny Wagnerové rád inicioval projekt evropského domu, který by Šabatovo dědictví schraňoval. V závěru své řeči a současně v závěru konference Patočka zmínil, že Jaroslav Šabata usiloval o sjednocení Německa především proto, že se chtěl vyhnout civilizačnímu ohrožení, kterým byla světová jaderná válka. Současný svět však čelí kromě jaderných hrozeb i další celosvětové krizi v podobě globální změny klimatu.

Příspěvkem Jakuba Patočky byl ukončen celý konferenční den, v průběhu kterého nejčastěji zaznívalo, že Jaroslav Šabata byl člověkem neobyčejně erudovaným, věčně optimistickým a ochotným obětovat vše pro lepší podobu světa.