Cesty psychoterapie
V nakladatelství Portál vyšly v poslední době dva tituly o psychoterapii, přehled Wolfganga Schmidbauera a osobní bilance významného psychologa Carla Rogerse. Ukazují vícevrstevnost tohoto dynamického oboru.
Mnichovský psychoterapeut a publicista Wolfgang Schmidbauer je autor plodný a širokého záběru. V letošním roce vydal v německém nakladatelství Herder zajímavou knihu s názvem Čím jsme se stali a co jsme a podtitulem Psychogram Němců po roce 1945, která by jistě stála za pozornost. Já se však zaměřím na jiné jeho dílo, na studii Cesta psychoterapie: od magie k vědě, kterou v roce 2013 vydalo v českém překladu nakladatelství Portál. Stalo se tak pouze rok poté, co vyšel její německý originál.
Magie jako psychoterapie
Schmidbauerova kniha je užitečným, srozumitelným a nepříliš objemným průvodcem historií disciplíny, která se zabývá léčbou psychických poruch. Na zhruba 330 stranách podnikáme s autorem vzrušující výlet, který začíná archaickými stádii psychoterapie, jež byla zpočátku založena na magii. Tedy na fenoménu, jejž dlouho moderní věda označovala jako "chybné" myšlení. Dnes už víme, po mnoha terénních výzkumech u tradičních kultur, že magie pomáhala člověku od počátku rozbřesku jeho vědomí a reflexe světa (a jeho hrůzné složitosti a velikosti), aby se doslova a do písmene nezbláznil. Zaříkávání, posvátné amulety, rituály, to vše mělo svou hodnotu pro duševní zdraví člověka.
"Lovcova žena ví o nebezpečích, která číhají na jejího muže, a dělá si o něj starosti. Magické praktiky jsou pro ni vodítkem, kterého se může držet, má díky nim závazné předpisy, které jí dávají klid. Dokud je plní, nic se nestane. Lovec sám se naučil obávat bystrých smyslů zvěře a jejich lstivosti. Na rozdíl od lva nebo šakala vědomě plánuje své jednání a trápí se neúspěchy. Magie je pro něj způsob, jak usebrat psychické síly, získat sebedůvěru a vyrazit s důvěrou ve výsledek, která je matkou úspěchu. Je naprosto pochopitelné, že moderní 'lovec' s dalekonosnou zbraní, jež mu poskytuje značnou jistotu a bezpečí, používá méně loveckých kouzel a s klidem se vydává na lov, ačkoli jeho žena vyspává do bílého dne. Ale pozor: cestou se ten moderní lovec možná obezřetně vyhýbá černé kočce, která by mu mohla přeběhnout přes cestu!"
Počátky moderní psychoterapie
V tomto citátu je v zásadě obsažen oblouk, který se klene celou knihou. Schmidbauer rozebírá funkci šamanů, kněží a starověkých lékařů. Popisuje konstituování lékařské (a současně i psychoterapeutické) disciplíny od starověku přes středověk až po počátek "realistické" psychologie. Případ vídeňského lékaře Franze Antona Mesmera (1734-1815) je předobrazem moderní psychoterapie. Mesmer věřil na univerzální magnetismus a na léčivé schopnosti magnetického fluida. Stala se mu však neobyčejná věc, která ve své době vyvolala velký rozruch. Z dnešního hlediska je však vysvětlitelná a ukazuje, jak Mesmer intuitivně pracoval s psychickými silami.
Mesmer přijal k léčení slepé děvče Marii Theresii Paradeis, která byla velmi nadanou pianistkou a pro svého otce zdrojem obživy. Byla slepá od pěti let a časté záchvaty křečí naznačovaly hysterický původ slepoty. Mesmerova kúra ji uzdravila. Děvče začalo opět vidět. Jenže začala být zmatená, protože se musela začít vypořádávat se složitější realitou, než která ji obklopovala v době její slepoty. Byla neklidná a také měla problém s hraním. Pohled na prsty na klaviatuře ji mátl, dělala chyby. Otec se obával o svůj zdroj příjmů a o císařské stipendium, které Mariina kmotra, císařovna Marie Terezie, nechávala zázračnému dítěti vyplácet. Mesmer musel pod tlakem úřadů svou pacientku vydat a ta opět oslepla. Poté se Mesmer odstěhoval do Paříže, kde se svými léčebnými metodami slavil úspěchy. I když i tady musel podstoupit inspekci vědecké komise. Mesmerův žák markýz Chastenet de Puységur objevil při terapii magnetismem fenomén hypnózy. Jeden z jeho pacientů při magnetizování usnul, a když s ním terapeut zatřásl, aby jej probudil, začal pacient "náměsíčně" mluvit.
Tyto objevy stály u zrodu intenzivního bádání v oblasti psychických jevů a poruch v 19. století, které se uskutečňovaly nejdříve na poli klasické medicíny, aby nakonec vyústily v samostatnou disciplínu - psychologii. A zde se dostáváme k nejobsáhlejší partii Schmidbauerova pojednání: ke vzniku psychoanalýzy, k historické roli Sigmunda Freuda a nakonec ke vzniku psychoanalytického hnutí a dále se rozvinuvších hlubinně psychologických směrů (Afred Adler, Carl Gustav Jung).
Příliš mnoho psychoanalýzy
Právě v těchto nejobsáhlejších kapitolách, o nichž se však nebudu hlouběji rozepisovat, se projevuje oborové zaměření autora. Zakladatele nových psychologických směrů představuje víceméně jen v konfrontaci s "otcem" Freudem a nenabízí důkladnější pohled na jejich přínos k psychoterapii. Ještě hůře dopadly terapeutické směry, které vycházejí z celostního pojetí (gestalt terapie) či z humanistického proudu v psychologii. Jména jako Fritz Perls či Abraham Maslow v rejstříku chybí zcela, na Carla Rogerse jsou odkazy zcela marginální. Lze z nich vycítit jistý odstup teoreticky sofistikovanějšího směru vůči "zjednodušujícím" tezím terapeutického přístupu zaměřeného "na osobu". Podobně ignorována je i psychoterapie sovětská a socialistických zemí. Tam se autor omezil na konstatování, že v Sovětském svazu byla nejdříve sice psychoanalýza přijata, ale za Stalina opět potlačena, protože diktátoři nemají rádi postupy, které pracují s volnými asociacemi…
Ale i tak Schmidbauer v závěru sympaticky konstatuje: "Pluralistická psychoterapie, kterou zde zastupujeme, ponechává odůvodněnému názoru každé školy jeho oprávnění. Zároveň každému z nich upírá, aby obsáhl celou pravdu. Rozdíly mezi teoriemi odrážejí rozdílnosti mezi jednotlivými lidmi, o nichž básníci a psychologové věděli odedávna. (…) Tento stav věcí by nás měl spíše povzbuzovat než mást. Kdyby psychoterapie vytvořila jen jednu jedinou teorii, nebylo by to spíše dokladem toho, že ještě nezachytila ani obrysy svého předmětu, tak nekonečně proměnlivého člověka?"
Psychoterapie dnes a její perspektivy
Hledání společného jmenovatele různých psychoterapeutických (a tím venkoncem i psychologicko-typologických) směrů je přesto jedním z témat závěru Schmidbauerovy knihy. Jsou tu též rozebrány některé další trendy (například prolínání západních a východních přístupů) a problémy dnešní psychoterapie. Autor popisuje vývoj zákonného a vzdělávacího zakotvení psychoterapeutů v německy mluvících zemích.
Ukotvení psychoterapie v zdravotním systému jde zatím ruku v ruce s jejím evidentně podceňovaným postavením: "Když úzkostnou pacientku v panické atace odveze sanitka na kliniku, prosvěcují ji, provedou jí lumbální punkci a v tomografu ji vyšetří magnetickou rezonancí, než s ní vůbec někdo promluví o jejích emocích. Terapeutizace a psychologizace možná ovládají ženské časopisy, ale museli bychom ignorovat zdravotnický systém, kdybychom chtěli popírat, jak málo se v praxi realizuje rovnocennost duševních a somatických lékařů. Moc medicínského průmyslu, který se svými přístroji a medikamenty zachází tržně, ovládá zdravotní politiku i univerzity."
Humanistická psychologie - zrcadlo odlidštěné medicíny
Posteskl jsem si, že Schmidbauerovi schází v jeho přehledu vývoje psychoterapie jistá vyváženost. Naštěstí Portál je ojedinělé nakladatelství v šíři nabízených zásadních titulů z oblasti psychologie a nedostatek jedné knihy kompenzuje nabídkou dalších. Na tomto místě chci připomenout nové vydání (druhé české v Portálu) knihy Carla Rogerse Způsob bytí. Nese podtitul Klíčová témata humanistické psychologie z pohledu jejího zakladatele. Kdo by čekal čistě teoretické pojednání, bude asi zklamán, protože část textů má velmi osobní charakter a vůbec styl Rogersova psaní je všechno jiné, jen ne suché akademické pojednání. Byť podložené citacemi zdrojů.
Rogers je příkladem psychologa a terapeuta, který odpovídá potřebám doby a společnosti, v níž již jednotlivec nežije v tuhé ideologické i hodnotové struktuře, ale je vystaven velké míře svobody volby, proměnlivosti, nezaručenosti a názorové pluralitě. Rogersův přístup je v lecčem až aktivistický. Je založen na jeho pevné víře v člověka, v jeho sebeozdravné síly. Rogersova terapie spočívá v účasti a v porozumění. Terapeut není autoritou, která je nad nemocným, nýbrž je mu partnerem, vchází s ním v úctyplný vztah. Umožňuje mu najít sebe, získat sebeúctu, akceptovat své prožívání jako kompas na cestě z problémů. Činí tak nejen na bázi individuálního setkání terapeuta s duševně trpícím, ale i v rámci terapeutických komunit.
Samota Ellen Westové
Je to často riskantní přístup, který hodně závisí na vnitřní integritě terapeuta a jeho schopnosti kritické sebereflexe, ale pro skutečný psychický posun člověka může znamenat velmi mnoho. Psychoterapeutické směry s delší tradicí vyčítají Rogersovi určité zjednodušování situace, ale při čtení jeho úvah a zkušeností mu nelze upřít opravdovost a oprávněnost mnohých závěrů. Jedna z kapitol (Samota Ellen Westové) například pojednává o případu mladé dívky, která se se svými psychickými problémy dostala do péče lékařů a psychologů (včetně věhlasných jmen, jako byli Ludwig Binswanger a Eugen Bleuler) a po letech tápání skončila sebevraždou.
Rogers, který se v roce 1958 zúčastnil semináře, kde byl tento případ podrobně rozebírán, konstatoval, že Ellen doplatila jednak na tehdejší stav poznání v psychologii a jednak na přístup k pacientům, který z nemocného učiní objekt diagnostiky, analytiky, ale neumožní mu zachytit se vnitřních zdrojů. Na závěr své přednášky vystavěl odvážnou (a možná i poněkud sebevědomou hypotézu, jak sám přiznává), jak by Ellen mohla dopadnout při jeho terapeutickém přístupu. Svoje závěry odvodil z podrobného prozkoumání dokumentace k Ellenině případu a z vlastních zkušeností s podobnými případy. A jeho na tehdejší dobu asi poněkud heretický závěr je inspirativní dodnes nejen pro psychoterapii:
"V určitých věcech jsem se z případu Ellen Westové sám poučil. Předně jsem si uvědomil, že když jakýmkoli způsobem činíme z člověka objekt - a už tím, že ho diagnostikujeme, analyzujeme, nebo s ním v případové studii nakládáme neosobně -, vždy tak stojíme v cestě terapeutickému cíli. Činit z člověka objekt je možné při léčbě tělesných chorob, ale při léčbě psychických chorob je to neúspěšné. Skutečně nápomocni můžeme být pouze tehdy, když jednáme jako lidé, když se odvažujeme vnést do vzájemného vztahu vlastní já, když vnímáme druhého jako člověka v plném významu toho slova. Jen tehdy dochází k hlubokému setkání, které zmírňuje bolest osamění klienta i terapeuta."
Wolfgang Schmidbauer: Cesta psychoterapie. Od magie k vědě. Portál, Praha 2013.
Carl R. Rogers: Způsob bytí. Klíčová témata humanistické psychologie z pohledu jejího zakladatele. Portál, Praha 2014.