Oslava bezvýznamnosti
Nad novým románem Milana Kundery Oslava bezvýznamnosti, který je považován za završení celého autorova díla.
Nakladatelství Gallimard uvádí v anotaci, která je i na přebalu knihy, upravenou citaci z Kunderova románu Pomalost. Manželka Věra v něm upozorňuje autora: "Často jsi mi říkal, že bys jednou chtěl napsat román, ve kterém nebude ani jedno slovo myšleno vážně… varuji tě: dávej pozor: tví nepřátelé čekají." Anotace je uzavřena tvrzením, že Milan Kundera si splnil svůj sen. Je tomu opravdu tak?
Pupek
Když muže v určité době vzrušují na ženském těle nejvíce stehna, co to znamená? Délka stehen je metaforou cesty, dlouhé a fascinující, která vede k završení. A taková je i ona doba. Jsou-li nejpřitažlivější částí hýždě, duchem doby je syrovost, surovost a veselost - nejkratší cestou k cíli. Pokud jsou nejerotičtějším prvkem ženského těla ňadra, žena je uctívána - Panna Marie kojící Ježíše, muži klečící před vznešeným úkolem ženského pohlaví. Ale co to znamená, když je středobodem ženské přitažlivosti pupek?
Takto rozjímá hned na první stránce románu Alain. Postavy se v knize zjevují z jakési Beckettovy prázdnoty, protože co jiného než bílá tma je okolo stromu, u něhož čekají Estragon a Vladimír. Je to Paříž, ale jen jako schéma. Vypravěč nikdy nepopisuje víc než to, co je bezprostředně nutné k uchopení textu čtenářovou představivostí. Hranice je tenká a rovnováha křehká, ale Kundera je mistr lehkosti stejně jako vypravěči jeho románů.
Bezvýznamnost
Několik přátel, či spíše známých, o jejichž osobní historii na počátku nic nevíme a příliš se toho o ní ani nedozvíme, se jednotlivě a posléze i společně ocitá v drobných situacích. Ty nazveme nesmyslnými a bezvýznamnými, jen dokud si trochu s údivem neuvědomíme, jak ohromně jsou ve své malosti skutečnými a důležitými. Hrdinové občas lžou a neví proč, bezdůvodně se smějí jen tak z dobré nálady, na něco a někoho si hrají.
Naše životy se skládají z každodenních detailů, jako jsou neznámé pohledy, oční kontakty, míjení se, nebo slova, která vypouštíme z úst, aniž bychom je úplně kontrolovali. Román ale není naditou sbírkou takových situací, má sto čtyřicet stran a většina z nich je použita k popisu jednoho koktejlového večírku, z něhož dýchá ticho. Přesto jako by někde v pozadí neustále bublala právě tahle složitost lidského života utkaná z jednoduchých a často náhodných setkání.
Dobrá nálada
Ústředním tématem románu je dobrá nálada. D'Ardelo se den před svými narozeninami, které z něj mají udělat zralého, ale už postaršího muže, dozví výsledky testů na rakovinu. Jsou negativní. Když ale za chvíli potká svého přítele, řekne mu, že umírá a že jej zve na narozeninový večírek. Neví, proč lže. Možná, že kromě toho, že rád poutá pozornost, jej přitahuje myšlenka uspořádat oslavu života i smrti zároveň. Cestou domů se svému nápadu nahlas směje a je s ním více než spokojený.
Na koktejl dorazí v představách jednoho z hrdinů i Stalin. Spolu s Chruščovem, Brežněvem, Ždanovem nebo Kalininem, oficiální hlavou Sovětského svazu mezi lety 1919 a 1946, který má urologické problémy a pro tuhle jeho tak lidskou slabost ho Stalin má rád. Pojmenuje po něm dokonce i Kantovo město. Celé zvláštní politbyro se prolne s účastníky večírku. Ti v závěru oslavy dlouze pozorují pírko pomalu se snášející na připravený ukazováček ženy, femme fatale, která ráno pohřbila manžela, jehož hluboce milovala, a večer se už baví. Co jiného zbývá?
Melancholie
Pro politbyro je tenhle kousek padajícího anděla předzvěstí změn. Nejsou schopní smát se Stalinovým vtipům, mají strach. Tato neschopnost zasmát se, dělat si z věcí bezvýznamnou legraci, nehledat smysl znamená pro románové hrdiny konec jedné epochy a začátek jiné. Vyvolává to u nich nezastavitelnou melancholii.
A co ten pupek? Žena bez pupku je anděl? Nebo Eva? Pupek je důkaz spojení. Skrz pupek jsme byli kdysi úplně všichni v kontaktu se samotnými kořeny lidského pokolení. Až k ženě, z níž se narodil první člověk. Pupek by nás měl upozorňovat, že jsme součástí jednoho obrovského stromu, byť s přerušenými větvemi. Pupek ale zároveň znamená, že jsme všichni stejní. Opakujeme se, jsme nejedineční. Bezvýznamní.
A takto ambivalentní je i román. Oslava smyslu i nesmyslu, významu i bezvýznamnosti života. Nevím, co všechno z románu myslel Milan Kundera vážně a co ne, ale je mi to úplně jedno. Při čtení knihy mi bylo prostě dobře, a to někdy stačí.
Milan Kundera: La fête de l'insignifiance. Gallimard, Paris 2014.