Všude dobře, ve střední Evropě nejlíp
Fejeton o tom, že rozdíly jsou lokální, ale systém globální.
Jako středoevropský emigrant, který se už deset let snaží sám sebe přesvědčit, že v britském počasí není až tak špatně a skotský déšť je v létě teplý a příjemný, občas zapomenu na základní rozdíly v lidské interakci mezi střední Evropou a Velkou Británií. Když navštívím svoji otčinu, zeptám se ještě občas pokladní, jak se cítí, nebo popřeji řidiči autobusu hezký den a poděkuji za jízdu. Normální středoevropská reakce na takové chování je strach lidí, že před nimi stojí psychopat, který má v igelitce řeznický sekáček, jímž jim utne hlavu. Nakupující v malém krámku v Čenstochové, kam si chodím pro klobásy, se na mě proto dívají podezřívavě už z prevence, i když už mlčím jako ryba. Ve Velké Británii je to úplně naopak. Pokud se zapomenu (ale já nikdy nezapomenu…) zeptat na výsledky školních zkoušek mladší dcery pana strážného z Tesca, budu vypadat jako primitiv a surovec.
Občas už opravdu nevím, co je lepší: když na vás po dlouhém čekání na varšavském či pražském úřadě vzteklý a unavený úředník zakřičí, že jste nevyplnili formulář BEC 34B/U, a potom se smíchem prohlásí, že v úřadě bude příští týden zavřeno a vy stejně nic nevyřešíte, nebo když vás roztomilá britská dáma uklidní, že všechno je „alright“, váš problém se řeší, nicméně za pár týdnů dostanete zprávu, že nemáte práci, dům, nebo že jste neodevzdali daňové přiznání. I když to mám rád tam, kde se lidé k sobě chovají uctivě a zdvořile, často si myslím, že tady ve střední Evropě je to lepší. Člověk si tu alespoň stále uvědomuje, na čem je.
Vzpomínám si, jak jsem jednou na cestě z Brna do Čenstochové (těchto 336 kilometrů se ve střední Evropě překonává třemi vlaky a dvěma autobusy za 10 hodin se zdejší oblíbenou ruskou ruletou „Přijede, či nepřijede?“) procházel ulicemi města Těšína se snahou najít náměstí, na kterém měla stát kýžená autobusová zastávka. Už nevím, zda jsem se právě nacházel na území České či Polské republiky, když jsem uviděl toho vážně vyhlížejícího muže, elegantně oblečeného podnikatele, který mi jako jediný člověk, jenž se právě nacházel v daném prostoru, mohl poskytnout informaci, zda jde o náměstí, odkud mi odjíždí poslední autobus do Katovic. Po skoro půl minutě zarytého mlčení na mě muž konečně pohlédl a lakonicky odpověděl: „A vidíš tady snad, kurva, nějaké jiné náměstí?“
V ten okamžik jsem si teprve dostatečně uvědomil: „Ach ano, jsem doma.“