Jízda králů před kamerou
Starobylý rituál s tajemnou historií, jehož nejznámější podoba se odehrává ve Vlčnově, vzbuzoval od doby první republiky zájem rozhlasových pracovníků a posléze i filmařů. Následující text přibližuje detaily vzniku některých filmů i roli kinematografie na venkově.
Filmový štáb na vesnici zpravidla vzbuzuje zájem. V minulosti o to větší, že kamery byly vzácnější a spatřit se posléze na kinoplátně nebo na televizní obrazovce bylo pro venkovany slavnou životní chvílí. Platilo to i pro první polovinu 60. let, kdy se štáb profesionálních filmařů vydal do Vlčnova na Slovácku. Na jaře roku 1963 o tamní jízdu králů projevilo zájem bratislavské studio dokumentárního filmu. Tehdy navštívil obecního kronikáře Josefa Kukulku režisér Vladimír Čech (1929–2001) a informoval se o možnostech natáčení. Následovala prohlídka obce a vytipování vhodných míst k realizaci filmových scén. Řada detailů z pobytu filmařů byla zaznamenána i ve vlčnovské kronice, z níž jsou ukázky uvedeny i na webových stránkách obce. Dejme tedy prostor těmto záznamům, které jsou zajímavým svědectvím o tehdejším vztahu venkovanů k proslulé národopisné slavnosti i k filmovému štábu, jenž měl jízdu králů svébytným způsobem zdokumentovat.
„V květnu se režisér Čech dostavil znova i s vedoucím výroby. Nato 10. června přijeli i s kameramanem a 13. června dorazil celý devítičlenný štáb. Ubytováni byli v hotelu Javořina v Uh. Brodě, část v Luhačovicích. Dr. Čech vypracoval na základě předběžného studia historického materiálu a rozhovorů s místními poradci technický scénář, jenž historicky zhodnotil slavnou vlčnovskou jízdu králů a dějově ji spojil s dneškem. Děj scénáře tak začíná v objektech JZD, odkud z družstevních stájí vyrážejí na neopentlených koních vlčnovští šohaji ke svým galánkám. U krále, kterým býval vždy chlapec – panic, se shromáždí a odtud projíždějí dědinou s tradičním voláním ,Horní, dolní, domácí aj přespolní…‘. Jejich cesta nebyla bezpečná, neboť sousední chasa z Hluku krále uloupí a vrátí jen za výkupné víno. Konečně na slavnostní hostině u krále a večer u muziky v hospodě se celá slavnost zapíjí.“
Tolik tedy námět krátkometrážního filmu nazvaného Léta Páně 1963. Na jeho vznik z přespolního pohledu vzpomíná i Josef Kadlčík v publikaci Dětství pod Hluckou tvrzí. Dnes známý hlucký vinař se jej tehdy účastnil jako legrút a sekundovali mu další soukmenovci z řad hluckých šohajů. Jak tomu však při natáčení bývá, něco se naplánuje, ovšem realita přichystá kdejaká překvapení či nečekané situace. Dirigentem filmařů přitom často bývá počasí, které mění natáčecí plány i předem ujednané postupy. Nejinak tomu bylo i v případě tohoto filmu.
„Počasí v půli června nebylo zrovna příznivé, neboť touto dobou často pršívá. V pátek 14. června začalo se s filmováním v objektech JZD za starým dvorem. Na družstevních koních vyrazili čtyři svátečně krojovaní legrúti. Další záběry si pořídili na Průhoně směrem k dědině. Ještě téhož odpoledne pokračováno bylo na horním konci, kde na staré lípě před Ondrůškovým jásaly králům děti ze souboru Vlčnovjánek. V sobotu 15. června pršelo, a proto plánované filmování v Hluku odpadlo. V neděli 16. června, kdy byl hlavní den slavností, znovu pršelo. Vedoucí pořadatelé se proto dopoledne dotázali telefonicky u meteorologické služby letiště v Brně, načež slavnost rozhlasem odvolali a přeložili na příští neděli. Pořádala se jen slavnostní hostina u krále, kterým byl jedenáctiletý chlapec František Josefík z č. p. 848 pod vinohrady. Ještě v neděli odpoledne většina štábu odjela a v pondělí ráno se do Bratislavy vrátili i režisér s vedoucím výroby.“
Toto svědectví dokládá, že nejen příroda, ale i státní filmová dramaturgie byly v roce 1963 mocné. Považte, kvůli filmařům se hlavní část slavností přesunula o celý týden! Také tento fakt svědčí o tom, jak si na vznikajícím filmu nejen bratislavský štáb, ale i vedení obce dávalo záležet. Přece jen se nejednalo o zpravodajský šot, ale o koncepční dokumentárně inscenované dílo. Ostatně jízda králů už dříve lákala k zaznamenání nejen filmaře. Pokud pomineme známý obraz Joži Uprky nebo řadu literárních svědectví, možná některé čtenáře překvapí, že přímý přenos ze slavnosti byl vysílán už v roce 1933 v Československém rozhlasu. Jestliže však mikrofon ledacos skryje, kamera je důslednější. Filmaři přišedší do Vlčnova o třicet let později si toho byli jistě dobře vědomi.
„Za týden v sobotu 22. června se celý štáb do Vlčnova vrátil a odpoledne natáčel s dvacetičlennou hluckou jízdou v lesíku na vršku Padělku záběry z pirátského přepadení. V neděli 23. června zase přeprchávalo, ale pořadatelé oznámili, že slavnost se koná za každého počasí. Jízda s krojovaným průvodem prošla celou dědinou a tři kamery zachycovaly vhodné záběry. Krojovaný průvod, který tvořily postupně za jezdcem dětský soubor Vlčnovjánek, soubor dospělých Vlčnovjan, ostatní krojovaná mládež a dospělí, hudba a osmnáctičlenná skupina králů ročníku 1945, vyrazil o druhé hodině od krále, prošel kolem vážnice a po levé straně na Rajčúch, tam se obrátil a postupoval hlavní silnicí ke Spolku (objekt sokolovny – pozn. aut.), kde po menším pohoštění pokračoval kolem MNV na dolní konec ke hřišti. Tam průvod skončil, protože plánovaný národopisný program se pro rozblácený terén odbýval v kinosále.“
Nejen natáčení filmů, ale i jejich promítání má svou historii
Vlčnovský kinosál. To je kapitola sama pro sebe. Jak sděluje obecní kronika, v roce 1921 byla udělena licence na promítání němého filmu jednotě Orel, zatímco sokolům – nejspíš proto, že se přihlásili jako druzí – byla v roce 1925 žádost zamítnuta. Ve 30. letech byl promítačem pan Beneš, otec známého etnografa Josefa Beneše (1917–2005). A jak tomu bylo po válce? Po roce 1948 se z bývalé orlovny stal stabilní venkovský biograf, který takto sloužil po dlouhá desetiletí. Zaměření prostoru se změnilo až po sametové revoluci. Dnes je z bývalé orlovny diskoklub. Kino spravované obcí však už v roce 1963 vykazovalo rok co rok menší návštěvnost. Hrálo se jen o víkendu, pro mládež i v neděli odpoledne. Vedoucí Josef Koníček to dle kronikáře odůvodňoval rychlým rozšířením televize, kterou roku 1963 vlastnilo 247 rodin. Radiových koncesí bylo 633. Celkem měl kinosál 368 sedadel včetně balkónu. V daném roce bylo odehráno 136 filmů. Podle produkce se předvedlo 41 filmů domácích, 20 sovětských, 38 z lidových demokracií socialistických a 37 ostatní provenience. Návštěvnost, kterou z devadesáti procent táhla mládež, dostoupila za rok na 25 717 osob (plán byl přitom 35 tisíc), roční průměr na jedno představení činil 189 návštěvníků (vkrádá se myšlenka: co by dnes za takový zájem dalo leckteré městské kino…!). Na domácích filmech bylo v tom vlčnovském přítomno 9 580 osob (průměr 233 na představení), na sovětských 2960 (148), na filmech lidových demokracií 6 102 (160) a na ostatních 7 075 (průměr 191 diváků). Vybralo se celkem 60 591 Kčs, průměrná tržba na jedno představení činila 445,50 Kčs. I o těchto zajímavých faktech svědčí vlčnovský kronikář, který bedlivě sledoval také proces natáčení filmu, jehož kameramany byli Viliam Ptáček a Ervín Potocký.
„Nato na silnici k Veletinám filmována byla srážka vlčnovské jízdy s hluckou, která tam už čekala v březovém lesíku. Toto byl nejcitlivější bod scénáře. Ačkoliv byla policie požádána o pomoc při udržování pořádku, přece tak neučinila a vedoucím se nepodařilo zabránit masám k proniknutí k místu scény. S nimi k dějišti proniklo i několik nerozvážných provokatérů z řad Vlčnovjanů, kteří z nepochopení scénáře a ničím neodůvodněného místního patriotismu podpichovali jezdce i diváky, aby si nedali krále uloupit a sousední Hlučany zahnali domů. S vypětím všech sil se podařilo vedoucím plánovanou scénu srážky obou jízd narychlo ukončit bez nehody a ostudy. V pondělí dopoledne 24. června se zase filmovalo v Hluku směrem ke Kunovicím, kde se předvedlo vykoupení krále. Z Vlčnova přijeli čtyři jezdci s králem, kterého jim pak podle scénáře hlučtí mládenci vydali za demižon vína. V demižonu ovšem byla voda, což mládenci nemile nesli. Poněvadž se za nepříznivého počasí část záběru nemohla úspěšně provést, dokončovaly se naposled úspěšně v úterý 25. června. Filmovalo se před domem u krále a dále pak vyvolávky s jezdcem před několika domy. Tím byl úkol státního filmu skončen a na druhý den se zbytek štábu vrátil do Bratislavy. V interiéru pak dokončili zvukové komentáře, pro něž si vybrali školeného herce Forétka ze Slováckého divadla z Uh. Hradiště.“
Jízda králů pro svoji pestrost patří k častým námětům filmových děl. Vlčnovské reálie s tamními kroji se v hraném filmu objevují už v adaptaci Maryši vzniklé v roce 1935, tradiční jízda se však souvisleji objevuje až v celovečerní adaptaci románu Milana Kundery Žert, kterou v roce 1968 realizoval režisér Jaromil Jireš. Předcházelo tomu natočení umělecky vytříbeného krátkého filmu Hra na krále, který vzniknul o rok dříve. Ve filmové historii bychom však našli řadu dalších příkladů natáčení ve Vlčnově. Je to vesnice fotogenická, mající svérázného ducha i jedinečný kroj. Není proto divu, že lidovými zvyky lákala nejen etnografy, ale i filmaře. Jak ovšem svědčí další ukázka z vlčnovské kroniky, ne vždy to měly filmové štáby jednoduché.
„Krojovaná účast Vlčnovjanů celkem selhala. Občané ve své většině ukázali neochotu a nezájem. K jejich zápornému stanovisku přitížil i zákaz slavnosti Božího těla po vesnici, snad i nejisté počasí, neboť udržování kroje je celkem nákladné. Poslední den uvolnili filmaři ze svého rozpočtu část peněz a platili za tříhodinovou účast krojovaných po 29 Kčs. Lidí tentokráte přišlo mnoho, mnozí se dokonce zlobili, že nebyli pozváni. Plánovaný náklad tak překročili filmaři o 10 tisíc, celkem stál film 78 tisíc Kčs. Má délku 320 metrů, které vybrali z metráže 1500 m natočeného materiálu.“
U Hlučanů se podle kronikáře projevila iniciativa uvědomělejší. Zpočátku prý přemlouvali režiséra, aby celý scénář přesunul do Hluku a nabízeli všestrannou pomoc. Když to odmítl, začali i s úředními předpisy, ale nepochodili. Režisér si byl vědom, že Vlčnov je nejen známější dějiště jízdy, ale i svým pestrobarevným krojem je výtvarně atraktivnější. Hlučané se tedy ve filmu museli spokojit s úlohou „pirátů“. Jak ovšem uvádí kronikářův záznam, při filmování vystupovali disciplinovaně, měli zvlášť vybrané koně, jezdce ukázněné, dozor dochvilný a autoritativní. To všechno zase Vlčnovjanům prý scházelo. Ti odedávna s Hlučany nevycházeli, a proto nebylo divu, když si na ně vlčnovský občan Jan Klabačka počkal. Když se vraceli z filmování, překvapil je u nové školy a vhodil po jejich káře plotek vytržený od zahrádky před školou. K úrazu naštěstí nedošlo. Ano, i takové pozoruhodnosti se lze dočíst v zápiscích kronikáře, díky němuž byly zaznamenány okolnosti natáčení filmu o vlčnovské jízdě králů konané roku 1963.