KULTURNÍ NOVINY - nezávislé mediální družstvo (production)

Ohlédnutí za slavnostní připomínkou narození Edvarda Beneše (28. května 1884), druhého prezidenta samostatného Československa a současně činitele, který byl osudem postaven do nejtěžších rolí, v jakých se mohl představitel malého evropského státu ve dvacátém století ocitnout.

Pomník Edvarda Beneše, u něhož se slavnostní akt konal, stojí na vpravdě symbolickém místě – před Právnickou fakultou Masarykovy univerzity v Brně. Tato fakulta byla jednou ze čtyř zakládajících fakult univerzity v roce 1919 a její nová budova, otevřená v roce 1932, měla být základem nového akademického komplexu s vlastním náměstím. Vývoj však šel jinudy: Nacisté v roce 1939 české vysoké školy uzavřeli a mnoho studentů a pedagogů internovali; přímo z budovy této fakulty bylo učiněno zemské sídlo Gestapa. V něm probíhala vyšetřování a byly vynášeny rozsudky smrti.

V této souvislosti bych rád připomenul neobyčejně důkladnou a fundovanou práci vězně z Kounicových kolejí a právníka Františka Vaška a jeho spolupracovníků Místa zkropená krví, kterou roku 2015 vydal Archiv města Brna ve spolupráci s Moravským zemským muzeem a za podpory statutárního města Brna. Jejím ústředním tématem jsou sice Kounicovy koleje, ale současně je tu podrobně a přehledně popsán také dobový kontext a struktura nacistických úřadů a sil v Brně. Brno bylo velmi významným centrem nacistické moci a právě budova právnické fakulty byla tehdy jedním z hlavních symbolů dějinné mocenské zvrácenosti (více o tom viz KN 41/2015). Její další osudy, kdy se na dlouho stala součástí Vojenské akademie a až po roce 1990 byla navrácena svému původnímu účelu, tedy studiím práva, zrcadlí charakter etap dějin ve druhé polovině dvacátého století. 

Symbol víry v demokracii a osvobození

Právě prezident Beneš byl vnímán drtivou většinou národa a zahraničními představiteli jako symbol budování demokratické republiky, jako symbol víry v rozvoj demokracie (byli jsme teprve v jejích počátečních stadiích) a jako symbol osvobozeneckého a protinacistického boje, plně zakotveného v celoevropském úsilí. To byly hlavní tahy dobové dějinné dynamiky, která také legitimizovala Benešovo snažení. Na tom nezmění nic nejrůznější retrospektivní pokusy o jiné výklady, založené na dílčích perspektivách (osobních či skupinových) – jakkoli ty tvoří s „velkými dějinami“ neoddělitelný celek. Prezident Beneš je postavou, která je pro svou extrémní exponovanost předmětem nejrůznějších úvah a kontroverzí. Ale podstatné věci - idea demokratizace a osvobozování se od totalitních ideologií - by neměly být přehlíženy, protože měly neobyčejný politický význam v dlouhodobé perspektivě: Vracely nás vždy „zpět na cestu“ při násilném vychylování. Beneše svorně vytěsňovaly či přímo nenáviděly totalitní režimy - ať už nacistický či komunistický.

Této skutečnosti si byl vědom i prezident Václav Havel, symbol našeho návratu k demokracii (a k masarykovsko-benešovskému směřování), který jsa sice původně zakotven v prostředí vůči Benešovi z různých důvodů kritickém, byl ke konci života v hodnocení našeho druhého prezidenta zdrženlivější a chápavější. Poznal totiž nadosobní rozměry státnického působení, stejně jako lidský rozměr (tedy i slabiny) politiky a politiků a nemožnost řadu věcí přímo ovlivnit. I politikové jsou jenom lidé a ti, kteří v nich v jejich pozicích vidí idoly, je zhusta nekriticky adorují, anebo naopak „po prozření“ bývají nejtvrdšími kritiky. Ani jedno, ani druhé není ideální. Ústředním politickým i občanským cílem by mělo být dosáhnout vyváženého pohledu. Havel to nemá a nebude mít v zrcadle dějin o nic jednodušší než Beneš.

Vzpomínkový akt 28. května 2016 v Brně byl veskrze skromný a odrážel oslabený dobový akcent, který symbolice tohoto druhu společnost věnuje. Možná i z toho důvodu, že to, co se dnes jeví jako samozřejmost či stereotyp, v minulosti nabývalo existenciální intenzity.  Avšak přednesené příspěvky byly vyvážené a důstojně připomněly vážnost chvíle. Je třeba si též vážit přítomnosti primátora města Brna Petra Vokřála a jeho náměstka Matěje Hollana, kteří vzdali prezidentovi Benešovi poctu, přestože to dnes  není politicky a mediálně atraktivní počin.

Dnešek je založen na včerejším působení

Z proslovů uvedeme nejdříve část poselství Pavla Carbola, předsedy Společnosti Edvarda Beneše a historka z Ostravské univerzity:

„(…) V případě Čechů a Slováků je navždy s počátky moderní státnosti spojeno právě jméno Edvarda Beneše. Ten musel dvakrát organizovat boj za český i slovenský národ ve středu Evropy a v podstatě mu obětovat svůj z části soukromý, ale i celý politický život. Jeho úděl nebyl jednoduchý a musel v nerovném boji vzdorovat dvěma totalitám, které materiálně i morálně devastovaly Evropu dvacátého století. Právě proto je dnes prezident Beneš terčem rozmanitých hodnocení a neobjektivních výtek. Řada našich současníků se mu s odstupem téměř tři čtvrtě století snaží doporučovat to správné řešení situací, ve kterých se díky sledu dějinných událostí ocitl.

Zařaďme se však k těm, kteří vždy vlastenecky ocení a s úctou připomenou, v jak složité a nevyzpytatelné době musel Edvard Beneš svá rozhodnutí činit a snažil se najít pro Československo to nejlepší řešení s ohledem na budoucnost. (…) Vyzvedněme zejména jeho přínos státníka, se kterým se snažil obhájit a uchovat československou demokracii a její principy. Nezapomínejme, že Beneš mohl svou politickou činnost opřít o důvěru naprosté většiny svých spoluobčanů, zejména vojáků obou světových válek, kteří byli ochotni za jím proklamované ideály položit život!

Češi i Slováci prožili ve své, s Benešovou zásluhou dvakrát vybojované, republice všechny turbulence dvacátého století. Dnes mají samostatné republiky dvě. Zakladatelé Československa by na jejich současnou pozici v Evropě byli zajisté hrdi, i když společný stát již neexistuje. Hlasme se proto i my k jejich aktivitám a důležitým mezníkům; datum narození Edvarda Beneše k nim bezesporu patří.“

Záchrana Slovenska

Ze Slovenska zaznělo poselství Romana Jančigy ze slovenského sdružení Communio Minerva, které se snaží otevírat nepředpojatou veřejnou diskusi nad důležitými otázkami týkajícími se slovenského národa a státu jak v minulosti, tak v současnosti. Jančigova řeč akcentovala nepříliš připomínanou, a přesto zásadní Benešovu úlohu na cestě k současné moderní státnosti Slovenska:

„(...) Prezident Beneš totiž patrí medzi tých, ktorý sa kardinálnym spôsobom zaslúžili o získanie našej spoločnej národnej a politickej slobody. Táto pravda je dnes u nás na Slovensku pripomínaná veľmi málo, a pritom Benešove zásluhy na vybudovaní moderného Slovenska sú nespochybniteľné.

Iba jemu môžeme ďakovať, že južná hranica nášho štátu bola stanovená tak, že sa mnohé významné mestá stali natrvalo súčasťou Slovenska. Nebyť Beneša a jeho obratnej diplomacie, nemohli by sme dnes o Košiciach, Lučenci a možno i Bratislave hovoriť ako o slovenských mestách. A bez týchto miest, nebolo by sa Slovensko vyvinulo do dnešnej podoby. Beneš totiž vedel, že pre prežitie československého štátu a Slovenska zvlášť sú južné slovenské provincie životne dôležité. To, čo iní v dobe formovania Československa prehliadali alebo brali na ľahkú váhu, Beneš natrvalo zachránil.

Nešlo však iba o chladný politický kalkul. Beneš mal k Slovensku dlhodobo pozitívny vzťah. Ako presvedčenému Čechoslovákovi mu boli cudzie šovinistické hádky radikálnych nacionalistov na slovenskej i českej strane. Veril v bratstvo Čechov a Slovákov a tomu prispôsoboval aj svoje konanie. A na Slovensko nezanevrel, ani keď sa v ňom moci chopili zradné, s fašizmom spolupracujúce ľudácke kruhy. Vo svojich rozhlasových a iných prejavoch počas londýnskeho exilu sa k Slovensku vždy vracal a povzbudzoval v ňom antifašistické sily. A keď tieto antifašistické sily zosilneli a na Slovensku vypuklo veľké národné povstanie, bolo jeho hlavným cieľom zúčtovanie s domácimi kolaborantmi a reštitúcia Československa.

A práve v týchto dejinných okamihoch zachránil Beneš Slovensko druhý krát. Súčasťou povstaleckých skupín boli totiž i komunisti, z ktorých mnohí navrhovali, aby sa Slovensko stalo súčasťou Sovietskeho zväzu. Opäť však zavážil Benešov diplomatický um, keď dokázal tieto snahy paralyzovať. Ako by dnešné Slovensko vyzeralo, ak by Beneš neuspel, o tom netreba mať žiadne ilúzie. Český element bol v spoločnom československom štáte vždy hospodársky vyspelejší a myšlienkovo pokrokovejší. Slováci sa tak mali o koho oprieť a pomocná česká ruka nám mnoho krát pomohla postaviť sa na vlastné nohy. Spoločnosť Sovietskeho zväzu však bola ekonomicky o politicky zaostalejšia a Slováci by od nej nemohli očakávať takú pomoc. Naopak, stali by sa iba bezvýznamnou čiastkou ohromného kolosu a ich hlas by v mori sovietskych zväzových republík bolo počuť len veľmi slabo.

Iste by sa dali vymenovať i ďalšie kroky prezidenta Beneša, ktoré by odôvodňovali dôstojné uctenie si jeho pamiatky nami, Slovákmi. Naša historická pamäť však bola dôsledne vygumovaná. Najprv komunisti a neskôr nacionalisti zobrazovali Beneša buď ako neschopného ignoranta, alebo šovinistického a protislovensky zameraného maniaka. A tak sa spolu s jeho zásluhami o Slovensko zabudlo i na jeho významnú knižnú prácu Reč k Slovákom z roku 1934, v ktorej sa Beneš predstavil nie ako nepriateľ, ale ako úprimný priateľ a zástanca Slovákov.

Vážené zhromaždenie, občianske združenie Communio Minerva, v mene ktorého mám tú česť sa k vám dnes prihovoriť, dlhodobo na Slovensku propaguje odkaz prvej Československej republiky a jej politických predstaviteľov. Som preto úprimné rád, že som mohol, aspoň takto sprostredkovane, vyjadriť hold veľkému Čechoslovákovi a nášmu prezidentovi, Eduardovi Benešovi.“

Texty proslovů jsou jen mírně zkrácené a vycházejí ze znění, jež měli od jejich autorů k dispozici organizátoři vzpomínkového aktu.