Počteníčko: O vědě a civilizaci
Úvahy Jiřího Voskovce v dopise neteři Adrieně Borovičkové z 18. dubna 1963.
Začli jsme si povídat o tom „inženýrství“ a vědě a humanismu, došlo z tvé strany k částečnému nedorozumění – a abych to přivedl na pravou míru, potřeboval bych čas a soustředění k přesné a neukecané formulaci toho, co míním – No a tak jsem to odkládal, anžto času a soustředění nebylo, a teď je obého ještě míň, ale už dopis odkládat nebudu. Já nevím, proč je v moderní době čím dál míň času. Zřejmě to nesouvisí ani s věkem, ani s politickým zřízením. Musí to tedy být zase ta technologická civilizace a její iracionalita, která proniká do všeho, přestože vy inženýři (když se tedy chceš mezi tu sebranku počítat) jste nás podvedli tvrdíce, že pro vás platí jen „vědecká“ metoda a že emocionální jevy se vás netýkají. Jelikož však emocionální jevy jsou právě tak součástí mozkové práce jako matematika a měřictví, jste vedle, a tím i celá tak zvaná civilizace, která – podle mého pesimistického názoru – je jedna z nejdekadentnějších a nejmorbidnějších v celé lidské historii (a že jich pár morbidních už bylo!) – Řeknu-li civilizace, tedy současná, zdůrazňuji, že v to zahrnuji celý moderní svět, neboť neuznávám ono proslulé rozdělení na tzv. Východ a Západ. Jsem ovšem, to přiznávám, v tomto směru zrůda a živel nežádoucí jak na Východě, tak na Západě. Takovejch je nás už hodně, ale bohužel ne dost, aby to něco znamenalo.
Abych to všechno velice zjednodušil a učinil ještě méně srozumitelným, já osobně věřím, že jsme se ocitli na scestí pod vlivem osmnáctého století a francouzského racionalismu, který byl ovšem báječnou vymožeností, ale právě tak neúplný, ba v mnohém mylný v oboru lidských vztahů, tedy sociálních a politických věd (v to zahrnuju i dosavadní alchymii, kterou je zatím psychologie) – pravím právě tak neúplný a mylný jako v oboru fysiky byl systém Newtonův (což byla svého času taky báječná vymoženost).
Víš zajisté mnohem víc než já o všech přímo strašidelných zmatcích, se kterými se moderní fyzika a biochemie potýkají, o chaosu, který řádí uvnitř kvantové teorie, o panu Heisenbergovi a o vzrůstajícím podezření, že tzv. vědecky prokazatelná pravda (anglicky evidence) je jen pravdou statistickou, že tedy žádný „vědecký“ důkaz není konečný. Jak to nádherně onehda řekl Dr Oppenheimer, ředitel Institute of Advanced Study v Princetonu (místo, které měl starej nebožtík Einstein) – jeden z čelných fysiků v USA, muž, který měl hrozně co dělat s první atomovkou –, a moc ho to dneska žere. Pravil: „Naše poznání je omezené, a proto nikdy vše neobsáhne… Mnohé nám vždy uchází – a mnohého si nejsme vědomi, neboť právě samotná akce zjišťování či pořádání, samo hledání jednoty a smyslu, ba sama schopnost mluvit o jevech a věcech znamená, že mnohé musíme vynechat.“ – Dále poznamenává tento muž, že náš pohled na svět je pohled intelektu školeného našimi tradicemi myšlení. Obyvatelé jiných planet by pojímali i vědecká fakta jistě naprosto rozdílně.
Tohle je podle mého názoru nesmírně důležité stanovisko – To mi medí! A mám děsnou radost, že učenec z věd tzv. exaktních na slovo vzatý mi takhle hovoří do noty. Souvisí to tedy všechno s relativitou hodnot a s duchovním (nikoli duševním) stavem moderní lidské mysli, kterýžto je stavem frmolu neboli hodnot v turbulentním pohybu.
A zde někde leží můj odpor k tomu, co nazývám „inženýrstvím“. Míním tím jedině planý, sterilní racionalismus; nenapadnuté a dogmatické aplikování „pouček“; mechanické pojímání přírody a člověka; doživotní školáctví, omezenost, pedanterie, hasičství. Blbost, jinými slovy – leč blbost tím hroznější, čím více se vydává za informovanost a znalost. – Samosebou mne nesmíš podezřívat z pohrdání nebo zlehčování fortelnosti, řemeslné dovednosti, fištrónu a technického důmyslu! Ježíšmarjá ne! Řemeslo, to je umění! Dyť Michelangelo a Archimédes nebo Leonardo či Molière a taky Johann Sebastian Bach – ti se nikdy za UUUmělce a KKKlasiky nepovažovali – nýbrž za řemeslníky! A co stavitelé starých plachetnic a lidi, co stavěli pyramidy a co vymysleli třeba sedlo nebo máselnici, a mlejnský kolo, nemluvě o kole samotném – a baby kořenářky, co přišly na to, že digitalis ulevuje srdečním záchvatům (a furt se to s úspěchem užívá) – no, šak mi rozumíš, mohl bych do nekonečna… samosebou, že ctím důmysl a tedy technologii nesmírně. Jediné, čeho si vážím na svém divadelnictví, je, že trošku vím, jak ta mašina pracuje, a že to umím vykontentýrovat, aby to pracovalo – no, a to je tedy to, čemu ty říkáš inženýrství. – Ale to já neshazoval: já jen na smrt nenávidím studené statistikářské běsnění a tupý materialismus, který ovládá obě světové strany.
Citováno z knihy Voskovec&Wachsmanni. Z rodinné kroniky a dopisů. Bookman, Praha 2005, s. 259–261.